Věra Ondrašíková, Antikódy a Václav Havel

  1. 1
  2. 2

Věra Ondrašíková patří k mladé generaci současné české choreografie. V jejích zatím posledních projektech, které vytvářela v týmu s multimediálními umělci nezávislé scény, 15steps a Unseen, se zaměřila nejen na současný tanec jako hlavní médium sdělení, ale na interakci jevištních složek, využití nových technologií jako nástrojů pro umělecké vyjádření. Podobným projektem je inscenace nazvaná Antikódy, kterou na Nové scéně Národního divadla připravil pod značkou Laterny magiky režisér Braňo Mazúch a která má právě dnes večer svoji premiéru.Antikódy, inspirované básnickými typografy Václava Havla z šedesátých let, budou výpovědí o nitru spisovatele, o jeho životní bilanci, komentářem k událostem minulým i současným, k tématu umělecké svobody. To vše v multimediální interaktivní podobě, která se v inscenacích Laterny magiky v takové míře ještě neobjevila. Věra Ondrašíková působí v týmu jako choreografka.

V inscenaci uvidíme pět tanečníků a performera, který ovládá zvukovou krajinu od psacího stolu. Jakou roli tyto postavy mají?

Postava u psacího stroje představuje Václava Havla, spisovatele. V naší inscenaci nejde o to převyprávět autobiografii politika a filosofa, nechceme zobrazovat jeho život, i když by to bylo také lákavé. Zabýváme se životem tvůrce, který bilancuje. Nemusí to být bilance na úplném konci života, ale za určitou uzavřenou životní etapou, ohlížení se za vlastním životem, vlastní tvorbou…

Ústřední motiv je tedy bilancování. Do jaké míry je podle tebe člověku vlastní? A není nám v dnešní době podsouváno až příliš často?

Myslím, že pro tvůrčího člověka je to naprosto přirozený proces. Člověk by samozřejmě neměl žít minulostí, na druhou stranu by měl umět ji reflektovat. Je to situace, kdy může autor porovnávat, jak přistupoval k tvorbě v minulosti a jak ji vidí dnes, co mohl nebo nemohl v tehdejších podmínkách udělat. Vidět vlastní dílo třeba po deseti letech přináší úplně jiný pohled. A o tenhle proces přicházejí lidé, kteří nic tvůrčího nedělají.Inscenace se hodně zabývá tvorbou a sebereflexí, vím ale i o scéně nazývané „politici“. Bude tedy i kritická?

Rozhodně, vyjadřujeme se otevřeně k roli politiků, lidí, kteří rozhodují o dalším tvůrčím životě jiných. Tvůrčí svoboda není zajištěná jen existencí demokracie. Dnes záleží na více věcech, stane se, že nemůžeš realizovat projekt, protože nějaká komise rozhodne, že ti nedají příspěvek, nebo se politici zkrátka rozhodnou, že umění nebudou podporovat. Samozřejmě když člověk moc chce, tak se s vypětím sil někdy realizuje i nemožné, neznamená to totéž, jako kdyby nám zakázali na něčem pracovat. Ale ztrácí se motivace, člověka taková rozhodnutí blokují.

Viděla jsem také tvůj poslední projekt Unseen. Jak se to představení vyvíjí? Vždycky mě zajímalo, jak dalece je jeho struktura daná předem.

Myslím, že roste a s reprízami se zlepšuje. Jeho principem je program, který reaguje na mé pohyby a hlas zpěvačky, je připravený na míru a úplně v rukou interpreta. Není to jako v tradičním představení, kde je předem dané prostředí, předem daná choreografie a interpret pracuje v rámci onoho prostředí. Tady se naopak vytváří na míru, určíš si předem, jak se má chovat, reagovat a ono se tak chovat bude. Třeba aby tvořilo hudbu podle rychlosti pohybu nebo aby světlo mělo intenzitu na základě tvého pohybu. Podle toho se naprogramuje technologie a pak už záleží na člověku na scéně, jak je bude měnit. Choreografie samozřejmě je určitým způsobem předpřipravená, pohyby jsem zkoušela a opakovala, ale jde o současný tanec, který nikdy není možné nazkoušet na milimetry. Je v něm daleko víc individuality, vychází z pocitů, z dechu, z toho, v jakém napětí je nebo není celé tanečníkovo tělo.

A v Antikódech? Jak pevná je choreografická struktura?

Máme pevný scénář, kterého je nutné se držet, to je základ. Pět lidí není možné nechat volně improvizovat. Mají prostor, když choreografii vytváříme, ale ve chvíli, kdy je nazkoušená, se jí musí držet. Proces je ale otevřený, ráda přijímám impulzy a také se snažím tanečníky přimět, aby byli tvůrčí, aby dovedli jinak použít a vnímat své tělo.

V Laterně magice se jen málokdy pracovalo v reálném čase se všemi složkami, základní princip byl kombinace živé akce s předem danými vizuálními prvky.

Antikódech jsou multimediální prostředky navázané na akci přímo, tanečníci fyzicky spouští jednotlivé prvky, vytváří slova, obrazce, k nim se přidává zvuk také v reálném čase. Jen jedna část, ta, které právě pracovně říkáme „politici“, obsahuje krátkou projekci se symboly, do které se musí kluci svou akcí strefit, jinak všechno vzniká interakcí.

Jak ses vůbec k práci na multimediálních interaktivních projektech dostala?

Tohle je třetí takový projekt, na kterém se podílím, ale je to jen jedna z částí mé práce. Vzniklo to, když jsem se seznámila s partou kluků, umělců, kteří se o multimédia zajímali. Mě napadlo, že by se z toho dalo těžit i v rámci práce s tancem a pohybem, že je to zajímavý a u nás ještě nepříliš využívaný přístup. Ale nechceme demonstrovat samotnou technologii, chceme, aby každé takové představení bylo svým způsobem magické, ale ne o technice. Divák by neměl být puzen k tomu, aby se zabýval tím, jak to celé funguje.

Tomu se ale asi úplně vyhnout nelze.

Ne, ale nemělo by to být to hlavní. Chceme, aby každé představení diváka vtáhlo, ne aby zkoumal jeho principy, ale samozřejmě když si přečte v programu, že je zapojena nějaká nová technologie, bude o tom uvažovat. Od Laterny magiky se to asi i očekává.Jak vnímáš rozdíl v práci na projektech pro menší scény typu Ponce a NoD a ve velkém divadle, jako je Nová scéna Národního divadla?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat