Vidina divná, přesladká. Piotr Beczała v Národním divadle

Už pozdně lednový debut tenoristy Yusifa Eyvazova v pražské inscenaci Giordanova Andrey Chéniera (naši recenzi najdete zde) celkem přesvědčivě dokázal, že letošní úmysl Opery Národního divadla zvát do svých starších produkcí k hostování prominentní hosty je myšlenka víc než chvályhodná. Milovníci opery dostanou možnost vidět své oblíbené umělce přímo na scéně, znovu najdou motivaci pro návštěvu představení, které většinou od časů jeho premiéry neviděli, v neposlední řadě má dobrý důvod vypnout se k maximálnímu výkonu i celý operní soubor. Nebudu tedy dlouho “napínat” – další příležitostí být svědkem takové události byla právě repríza Dvořákovy Rusalky v pondělí 20. února, v níž se představili dva bezpochyby exkluzívní hosté ze sousedního Polska: tenorista Piotr Beczała v roli Prince a Łukasz Borowicz coby dirigent.

Zatímco článek o zmíněném Eyvazovově vystoupení v titulní úloze Giordanova díla jsem otevřel úvahou, do jaké míry je zpěvákův úspěch jeho vlastní zásluhou a do jaké má na něm podíl jeho manželství s Annou Netrebko, v Beczałově případě jsou myslím teorie podobného typu zcela bezpředmětné. Během svých angažmá v divadlech v Linci a Curychu vyrostl tento neobyčejně talentovaný a inteligentní pěvec v jednoho z nejvyhledávanějších a nejvšestrannějších tenoristů současnosti. Ze špičkového mozartovského pěvce se stal respektovaný protagonista oper italského belcanta, aby později přešel od lyrických rolí k dramatickým a aby se odvážil z divácky bezpečného přístavu děl Verdiho, Pucciniho nebo Masseneta i do vod, po nichž pluje na své labuti Wagnerův rytíř Lohengrin (naši recenzi drážďanského provedení s Beczałou v titulní roli najdete zde). Na jevišti historické budovy Národního divadla tedy rozhodně stanula operní hvězda prvořadého lesku, navíc na vrcholu kariéry – a už to samo o sobě je důvodem k radosti, že se vůbec něco takového přihodilo.

Jenže ne dosti na tom. Beczałův český jevištní debut se uskutečnil v roli, která u něj patří v posledních letech mezi ty tak podstatné, že si díky ní vysloužil – a nutno říci, že oprávněně – pověst jednoho z jejích takřka ideálních interpretů. A nás může jedině těšit, že řeč je právě o hlavní tenorové postavě ve Dvořákově Rusalce… Možná, že se nejedná o tak úzké ztotožnění protagonisty s postavou, jaké se přihodilo koncem devadesátých let kupříkladu José Curovi s Verdiho Otellem nebo Brynu Terfelovi s Falstaffem, ale přesto je to právě Piotr Beczała, který od svého prvního vystoupení v roli Prince v roce 2008 úspěšně (a s nepočetnou konkurencí) hostuje v různých světových produkcích Rusalky od Vídeňské státní opery až po newyorskou Met.

Beczałovo zmíněné premiérové setkání s Dvořákovým nešťastným hrdinou se mimochodem odehrálo na Salcburském festivalu a dodnes je možné si ho připomenout na audionahrávce firmy Orfeo, pěvcově prvním domovském labelu. Live záznam představuje výkon, který měl v té době ještě poměrně daleko k plnému pochopení skladatelova stylu a jeho nuancí, nicméně jeho živelnost a jakási představitelská opravdovost působí z nahrávky dodnes nesmírně atraktivně. U téže firmy pak o několik let později vyšlo i CD Slavic Opera Arias, kde árii Vidino divná, přesladká zpívá pod taktovkou Łukasze Borowicze o poznání zralejší pěvec, jehož pojetí je stejně kultivované, jako přesně gradované a rafinované (mimochodem, další českou árií na této převážně rusko-polské kompilaci je ještě Jak možná věřit ze Smetanovy Prodané nevěsty). A konečně nejen tuto árii, ale i celou roli Prince zosobněnou Piotrem Beczałou zachycuje i nedávný záznam Schenkovy produkce Rusalky z Metropolitní opery. V už dokonale zažité úloze je zde pěvec rovnocenným partnerem sopranistky, která si z Rusalky vytvořila referenční roli, tedy Renée Fleming. Zatímco její mateřskou nahrávací firmou a zároveň vydavatelem zmíněného DVD je prestižní label Decca, Beczała svůj hvězdný statut nadále potvrzuje exkluzívní smlouvou s neméně prestižní značkou Deutsche Grammophon.

Předchozí odstavec měl jen potvrdit, že při pondělní repríze získalo publikum možnost přímé konfrontace s operním zpěvákem, od kterého by bylo hříchem očekávat jiný výkon než prvotřídní. A na otázku, zda se ho dočkalo, je možné zodpovědně říci, že ano. Piotr Beczała je zkrátka nejen výsostný profesionál, ale je to i ten typ pěvce, jehož hlasový projev bezpečně poznáte už po prvních tónech. Rád bych konečně našel nějaký vhodný opis pro termín „hlas charakteristické barvy“, ale málo platné, zrovna k Beczałovi myslím dokonale sedí… Je to ve všech polohách plný tenor s bezpečnou technikou, která jejímu majiteli dovoluje plynule přecházet od lyrických pasáží k čistě dramatickým s lehkostí, jaká se často neslyší. Stále velmi mladistvě působící Piotr Beczała má také svému hrdinovi rozhodně co dát nejen po vokální, ale i po herecké stránce. Jeho Princ je sice ušlechtilý, ale poněkud introvertní a nerozhodný mládenec, jenž se sice všemožně snaží držet své city i priority pod kontrolou, ale který si až příliš bolestně uvědomuje, že tváří v tvář mnohem silnějším protivníkům nemá nejmenší šanci uspět… Závěrečná smrt v Rusalčině objetí je pak pro něj za těchto okolností jediným skutečným východiskem – snad už od počátku mnohem pravděpodobnějším, než jaký bylo iluzorní soužití s milovanou bytostí. Vidět a slyšet tak svrchovaný a komplexní výkon bylo zkrátka podle mne pravým potěšením, zpestřeným pro ucho českého milovníka Rusalky ještě drobným bonusem: kdo by si při poslechu Beczałovy charakteristicky polské výslovnosti českého textu nevzpomněl na slavnou nahrávku Václava Neumanna, kde vedle legendární Rusalky Gabriely Beňačkové stanul polský tenorista Wiesław Ochman?

Pěvcův stálý spolupracovník dirigent Łukasz Borowicz udělal toho večera vše pro to, aby výkon orchestru pozvedl z provozní rutiny k přece jen pozoruhodnějšímu výsledku. Hrálo se bez zřetelných chyb a v dynamice, která nepřekrývala hlasy pěvců, nicméně přece jen se silnějším důrazem na dramatický tah a zvýraznění temné osudovosti díla, takže čistě lyrické a křehké pasáže přišly, myslím, v tomto pojetí trochu zkrátka. Byla to však koncepce vcelku legitimní a přijatelná, a pokud mohu posoudit, vyhovovala nejen hlavní hvězdě večera, ale i ostatním protagonistům představení.

Po náhlém odřeknutí Dany Burešové (která vystupovala už v sobotním, tedy prvním ze dvou „beczałovských“ provedení) se titulního partu zhostila pěvkyně, jež před osmi lety zpívala v premiéře aktuální inscenace, tedy Maria Kobielska. A třeba říci, že navzdory nekomfortní nutnosti „záskoku“ potvrdila, že i její výkon se lety vytříbil do podoby, před níž je třeba smeknout. Ruku v ruce s naprostou představitelskou jistotou, ba téměř ztotožněním s postavou, šel i úctyhodný vokální výkon, jemuž nechyběl téměř dívčí půvab a zároveň velké porozumění pro duchovní podstatu tohoto nelehkého partu. Nelze také nepřipomenout, že i po osmi letech to Marii Kobielské v režijní koncepci, která ji nutí odhalit na jevišti mnohem víc, než právě jen ono duchovno, stále náramně sluší…

Svůdný exteriér a chameleonskou povahu kombinace Ježibaby a Cizí kněžny dokonale zprostředkovala i Jolana Fogašová, podle mého názoru jedna z nejtalentovanějších zpívajících hereček, jaké jsou na našich jevištích k vidění. Zmíněného večera jsem měl ovšem z jejího pěveckého výkonu poněkud nejednoznačné pocity, snad jako by se plně soustředila právě jen na onu hereckou stránku věci. Těžko říci – možná je to tím, že mám osobně o partu Ježibaby trochu jinou představu, než jak ji svým dramatickým mezzosopránem pojímá právě Jolana Fogašová, možná nejsem stále s to docenit spojení zmíněných dvou postav do jedné… Vizuálně i za přispění zpěvaččina nemalého charismatu byla ovšem její postava skutečně zřetelnou protiváhou k Vodníkovi, představovanému dalším „premiérovým veteránem“ Štefanem Kocánem. Basistova světová kariéra jej už dávno posunula do výšin, v nichž se pohybuje i Piotr Beczała (ostatně se už v mnoha produkcích potkali, například v rolích Vévody a Sparafucilla v newyorské Met), a při poslechu jeho plného a znělého hlasového projevu, stejně jako při pohledu na jeho nijak extrovertní, ale přesto promyšlený a plastický herecký projev, je myslím zřejmé, proč tomu tak je.

Za luxusní je možné považovat i obsazení tria Vodních žínek: Lucie Silkenová, Michaela Kapustová a Václava Krejčí Housková si své dva výstupy zřetelně nesmírně užívaly a dodaly tragickému příběhu potřebné odlehčení, což se znamenitě podařilo i dobře sehrané dvojici Kuchtíka a Hajného (a také Lovce) v podání Michaely Šrůmové a Ivana Kusnjera. Sluší se připomenout, že i jeho charakteristický hlas vnesl do tohoto výjimečného večera něco z nostalgického vzpomínání na historii interpretace Rusalky: vždyť ve světově patrně nejznámější nahrávce této opery, kterou s Renée Fleming v titulní úloze pořídil s Českou filharmonií Sir Charles Mackerras, je vynikajícím Hajným právě tento skvělý barytonista.

Byl jsem nesmírně zvědav, jak na mě po osmi letech od premiéry (ano, i já patřím k těm, kdož od té doby nenašli potřebu si tento zážitek zopakovat) bude působit režijní pojetí Jiřího Heřmana. S jistým potěšením konstatuji, že díky koncepční pečlivosti a jednoduché, ale precizní výtvarné podobě (scéna Jaroslav Bönisch, kostýmy Alexandra Grusková, světelný design Daniel Tesař), řadím tuto inscenaci stále mezi to nejpozoruhodnější, co je v současné době na jevištích Národního divadla k vidění. Nemohu se však zbavit dojmu, že to, co na této produkci oceňuji, je právě ona pečlivost, která ji ovšem jako celek zbavuje spontaneity a emocionálnosti. Existují opery, jimž právě takový přístup vyhovuje, Rusalku však opravdu strhává do ještě chladnější „vodní hlubiny“, než jí opravdu sluší.

Jako celek ale považuji galapředstavení Rusalky s Piotrem Beczałou, Łukaszem Borowiczem a dalšími skvělými protagonisty za opravdu zdařilé a přínosné. Jen bych byl rád – a doufám, že ne sám –, kdyby se trend zvaní pozoruhodných pěveckých osobností stal v Národním divadle ne-li samozřejmostí, pak alespoň jakousi setrvalou strategií. Vlastně mi není jasné, proč už tomu tak dávno není, a zajisté není možné svádět absenci takového programu jen na nedostatek finančních prostředků (zvláště při pohledu na úctyhodné množství premiér, které Opera Národního divadla sezonu co sezonu produkuje). Vždyť hostování světových pěvců v mozartovských produkcích ve Stavovském divadle a ve Dvořákových, Smetanových nebo Janáčkových operách ve “zlaté kapličce” by mělo být nejen ctí a významnou zkušeností pro ně samé, ale především zásadním popudem pro diváky, aby se do svého divadla často a rádi vraceli a byli na něj právem hrdí. Myslím, že díky představením toho typu, jakým byla právě zmíněná Rusalka, by se to mohlo snadno podařit…

Hodnocení autora recenze: 80%

Antonín Dvořák:
Rusalka
Hudební nastudování: Jakub Hrůša
Dirigent: Łukasz Borowicz
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Jaroslav Bönisch
Kostýmy: Alexandra Grusková
Světla: Daniel Tesař
Sbormistr: Pavel Vaněk
Choreografie: Jan Kodet
Dramaturgie: Beno Blachut
Orchestr a sbor Národního divadla
Balet Opery Národního divadla
Premiéra 13. května 2009 Národní divadlo Praha
(psáno z reprízy 20. 2. 2017)

Rusalka – Maria Kobielska
Princ – Piotr Beczała
Vodník – Štefan Kocán
Ježibaba / Cizí kněžna – Jolana Fogašová
První žínka – Lucie Silkenová
Druhá žínka – Michaela Kapustová
Třetí žínka – Václava Krejčí Housková
Kuchtík – Michaela Šrůmová
Hajný / Lovec – Ivan Kusnjer

www.narodni-divadlo.cz