Vladimír Roubal: Vedení hudebního kůru je nejen práce s lidmi, ale i práce na sobě samém

  1. 1
  2. 2

Kromě toho, že jsi velkým znalcem varhan, jsi také organologem Královské kanonie premonstrátů. Jak se díváš na současný stav varhan u nás, respektive vztah k nim ze strany společnosti, církve, varhanářů a varhaníků? Dle mého názoru se u nás nejen starší, ale bohužel i mladší generace koukají stále na romantický typ varhan skrz prsty, byť na západě se pohled na ně dávno rehabilitoval.
V naší zemi se nachází mnoho zajímavých nástrojů, ať už barokních, romantických nebo varhan impresionistického typu. Bohužel, mnoho jich chátrá, a tak jsou odsouzeny k zániku. Některé přežijí, ale vždy to vyžaduje velké finanční náklady a mnohdy se ani odborníci nemohou shodnout, co s příslušným nástrojem udělat. Takto to odneslo i několik romantických varhan, když se je někdo pokusil „vylepšit“, aby bylo možné interpretovat „staré mistry“.

Vladimír Roubal na Vyšehradě 2020 (zdroj FB)

Na Tvém koncertě na Vyšehradě jsem obdivoval zejména umění registrace (výběr varhanních rejstříků a jejich kombinace, pozn. redakce). Máš nějaký návod, jak si vypěstovat cit pro barvu,  mám na mysli určitou estetiku registrování?
K otázce registrace mohu jen doporučit vnímání odezvy od nástroje i z prostoru (samozřejmě i znalost interpretované hudby). Mně velmi pomohla práce se sborem a ještě více s orchestrem. Například u Antonína Dvořáka můžeme postřehnout, jaké nástrojové skupiny těsně spolupracují a jaké rozhodně ne. Jakou roli měly pozouny kontra lesní rohy, proč druhý fagot nepoužíval jako basový v rámci skupiny dřev, ale raději kontrafagot nebo basklarinet a tak podobně. A tento způsob uvažování aplikuji při registraci.

Za léta svého působení jsi toho spoustu zažil. Máš nějakou vtipnou „historku z natáčení“, která by uzavřela náš rozhovor?
Před lety jsme zpívali při velikonoční bohoslužbě Mariazellermesse Josepha Haydna a na závěr Regina coeli Karla Ditterse von Dittersdorfa. Pro náročnost provedení Haydnovy mše se na Dittersdorfa při zkoušce nedostalo času. Během provedení jsem si uvědomil, že chybí druhý sólový soprán. S taktovkou v ruce jsem jen odvrátil tvář od kvarteta sólistů a pud sebezáchovy mi nadělil do hrdla sopránovou fistuli. Od prvního pultu prvních houslí po tympány jsem registroval pohyby ramen a slzy od smíchu, leč dole nikdo nic nepoznal. Po produkci jásala nadšením maminka naší sopranistky: „Holka, to ti bylo tak náádherný… a ti dva andílci na konci …“ Představil jsem se hlubokým hlasem a rychle odešel.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat