Vrchol Dnů Bohuslava Martinů: Hrůša, Zimmermann a Česká filharmonie
Te Deum laudamus – Tebe Bože chválíme je středověký hymnus, zhudebňovaný mnoha skladateli od renesance po dnešek. Antonín Dvořák psal své Te Deum pro sóla, sbor a orchestr op. 103 z podnětu svých amerických zaměstnavatelů pro velkolepé Kolumbovy oslavy – 400 let od objevení Ameriky. Sám Te Deum tehdy v říjnu 1892, v počátku svého amerického pobytu premiéroval v newyorské Carnegie Hall, účinkoval dvě stě padesátičlenný pěvecký sbor. Skladba je čtyřvětá: Allegro moderato. Maestoso – Lento maestoso – Vivace – Lento.
Te Deum určuje jednak skladatelovo nejniternější duchovní vyjádření, víra v Boha byla pro Antonína Dvořáka zcela fundamentální, jednak zralý umělecký projev skladatele, který měl už bohaté zkušenosti z velkolepých anglických sborových festivalů. Dirigent Jakub Hrůša s precizností sobě vlastní účinně kloubil ono žádané maestoso, tedy hymnicky jásavý a radostný charakter skladby a meditativní vroucnost. Ta je pro určité úseky příznačná, takový je například sopránový vstup Sanctus Dominus Deus Sabaoth (Svatý Pán, Bůh zástupů) a Kateřina Kněžíková v plnosti svého umu, detailně čistého zpěvu, krásy hlasu a sdělné vroucnosti vyzpívala tu oslavu Páně zcela podmanivě. Ještě podmanivěji pak základní prosbu a výrazné sólo Dignare Domine die isto (Pomáhej nám, ať se nedostaneme do područí hříchu) v níž skladatel dává další sloky střídavě přednášet sboru jako tiché ozvěně. Oslava a vzývání Krista je dána basu: Tu Rex gloriae, Christe (Kriste, Králi slávy). Svatopluk Sem je pěvec pro kantátová sóla výborný, pevné nasazení oslavného zvolání, od forte až k ztišenému kristovskému oslovení bylo přesným vystižením Dvořákova vyjádření toho odvěkého věroučného vyznání. Mohli bychom hodně přemýšlet, proč právě pasáž o Vykupitelově krvi vkomponoval Antonín Dvořák do dua, rozhodně Kateřina Kněžíková a Svatopluk Sem souzněli ušlechtile a vyrovnaně.
O Pražském filharmonickém sboru pod vedením Lukáše Vasilka lze referovat jen v nejlepším. Jakub Hrůša energicky podpořil a vyzdvihl stavebnou kompaktnost díla – od napínavého úvodního tlukotu tympánů až po finální oslavné Aleluja a neméně výrazný tlukot kotlů na závěr. V sousedství dávno osvědčeného díla Dvořákova byla zajímavá světová premiéra úplně čerstvého vyznání Jiřího Gemrota (*1957) Vzkříšení naděje a světla, kantáta pro sbor a orchestr. Zhudebnil báseň dcery Kateřiny Penkové, citlivě reflektující naši dobu i hledání a vzkříšení naděje, tedy akceptaci a připomínku Kristova zrození – „velký test, zda lid je schopen změnit se … naučit se pokoře…“. Gemrotovo dílo je iluminativní a zároveň deklamačně věrné zpívané poezii. V začátku atakují jakoby zlověstně kvílivé, repetující flétny a hoboje, takřka katastrofický rozruch perkusí pak znamená náladový zlom a předěl k základní otázce: „Kdo spasí nás, kdo sílu má převzít hříchy všech?“ Tišivé hornové kvarteto ohlásí naději: „Marie Panna porodila Ježíše Krista…“ a celý orchestr hřmí jásotem. Kantáta Jiřího Gemrota je v dobrém slova smyslu jednoduchá a prostá, z ticha vyrůstá, do ticha se vrací. Její neokázalost obsahuje vnitřní sílu, která takřka existenciálně dopadá do dnešních dnů, nejen předvánočních. O tom, jak aktuálně Vzkříšení naděje a světla rozeznívá paradigma dneška, svědčily upřímné a dlouhotrvající ovace posluchačů.
Německý houslista Frank Peter Zimmermann (*1965) je ověšen jak superlativy, které jsou pravdivé, tak mnoha zaslouženými cenami. Nám je známý přinejmenším z několika Pražských jar i nedávného koncertu s Českou filharmonií. Je zcela svůj, zcela spojený se svými Stradivárkami z roku 1711 a nástroj ovládá zcela suverénně. Bohuslav Martinů napsal Koncert pro housle a orchestr č. 1 H 232 v počátku třicátých let. Plně odpovídá tehdejší skladatelově inklinaci k neoklasickému slohu, náročný houslový part psal pro objednatele, houslistu Samuela Dushkina, nicméně koncert měl premiéru až v roce 1973 v exkluzivním podání Josefa Suka a Chicagské filharmonie s Georgem Soltim.
Kvalita tónu a koncert jako komunikace je pro Franka Zimmermanna určující. Zažili jsme oslnivý muzikantský dialog, inspirativní shodu sólisty s dirigentem, exkluzivní koncertantní session v duchu concerta grossa, kde sólo je určující a celý martinuovsky vynalézavý ansambl sekunduje. Nejen plným orchestrem, také drobnými sólo vstupy, vše v lahodném a prvotřídním souznění, jak se na Českou filharmonii patří. Také Zimmermannův přídavek byl silný – Melodia, pomalá věta ze Sonáty Bély Bartóka.
Arthur Honegger, exponent pařížské Šestky, tedy propagátor hudby prostě bezprostřední, exkluzivní symfonik, jak známe z jeho Pacifiku 231, napsal Vánoční kantátu pro baryton, dětský a smíšený sbor, varhany a orchestr díky neodbytnosti švýcarského mecenáše Paula Sachra. Prostřednictvím líbezných lidových pastorel nechává v této kantátě resonovat životní filozofii mystické naděje. Une cante de Noel klene stavebný oblouk až k plnému hlaholu Gloria in excelsis Deo a grandiosnímu, takřka vesmírně třpytnému, závěrečnému Amen. Všeobecně známé vánoční melodie v Honeggerově hávu dostaly v přesvědčivě exponovaném přednesu všech účinkujících včetně jemně exponovaných varhanních vstupů Jana Kalfuse jasnou kvalitu velkého zážitku. Nemalou měrou též díky kouzlu dětského sboru Severáček z Liberce (sbormistryně Silvie Pálková), hlavně však díky velkorysé detailnosti Jakuba Hrůši.
(Chybička se vloudila jen do tištěných programů: uvádí pouze tituly skladeb bez označení vět, nejsou uvedeni účinkující, o nich se dočteme jen v životopisných medailoncích a chybí texty kantát.)
Česká filharmonie, Rudolfinum 19. prosince 2018
Antonín Dvořák, Te Deum
Allegro moderato Maestoso – Lento maestoso –Vivace – Lento
Jiří Gemrot, Vzkříšení naděje a světla, kantáta pro sbor a orchestr
Bohuslav Martinů, Koncert pro housle a orchestr č. 1 H 232
Allegro moderato – Andante (attaca) – Allegretto
Artur Honegger, Vánoční kantáta pro baryton, dětský a smíšený sbor, varhany a orchestr
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
