Vzpomínkový rozhovor s dirigentem Františkem Babickým

Nedávno jste oslavil významné životní jubileum (80). Jak toto období prožíváte? Máte tendence rekapitulovat nebo se raději neohlížíte a tzv. “jedete” dál?
Ono to jubileum je už tak nepříjemně vysoké, že jej nelze přejít jen mávnutím ruky, že jde pouze o číslo, jak jsem to dělával při minulých narozeninách. Stačí, když začnu přepočítávat bývalé spolužáky, přátele a známé. Stále častěji, naléhavěji a především s vděčností si uvědomuji, že ten zázrak života ještě pokračuje, a že si toho nesmírně vážím, protože patřím ke šťastlivcům, kteří mohli svou lásku k hudbě promítnout do celoživotního zaměstnání, které sice nedávno (2018) skončilo, ale láska až za hrob jde stále dál. V tomto smyslu jsem naprosto šťastný. Mnozí se chystají „bilancovat“ s ohlédnutím do minulosti, já však ne. Já vlastně bilancuji denně od mládí a neusnul bych, kdybych si neprošel končící den a nezhodnotil, co se povedlo, co ne a jak dál.

V nejbližších dnech se vám dostane rovněž významné pocty – udělení čestného občanství města Liberec jako vyjádření respektu a poděkování za mimořádné zásluhy o rozvoj města v oblasti umění. Co to pro vás znamená?
Jistého celoživotního uznání se mi již dostalo výzvou stát se pedagogem pražské Akademie múzických umění, katedry dirigování, kde vyučuji dodnes. V Divadle F. X. Šaldy jsem byl s přestávkami asi 32 let. Zde jsem zažil několik prvenství. První bylo to, že jsem se poprvé stal někde šéfem opery, což byla obrovská výhoda pro možnost uplatnění vlastních dramaturgických přání, přestože to, co máme a smíme hrát, nám diktovali komunističtí pohlaváři. Prožil jsem zde do té doby nejšťastnější období svého uměleckého růstu, protože po dvou angažmá, v nichž rozhodovali jiní, jsem se musel a mohl rozhodovat sám. Od té doby vnímám Liberec jako své osudové město, kde od roku 2001 definitivně bydlím a chci dožít.

Jak vnímáte, že máte možnost stále pracovat?
Tuto možnost vnímám s vděkem, že i v době, kdy již nevykonávám aktivní profesi dirigenta, mohu své celoživotní výsledky a celkovou erudici uplatnit při předávání nashromážděných zkušeností mladým lidem.

Pojďme se tedy ohlédnout na váš začátek pozoruhodné cesty. Kdy jste se poprvé setkal s klasickou hudbou? Vytvořil jste si k ní vztah okamžitě?
Začal jsem se dotýkat kláves na jednom zaprášeném a rozladěném klavíru a pokusil se dvěma prsty vyťukat písničku mého otce, a ono se to podařilo. Tady za spoluúčinkování přihlouplé písně „Stavěli tesaři, stavěli lešení“ přeskočila asi první jiskra. Pak následovalo několik výchovných koncertů, Prodaná nevěsta a Rusalka v provedení amatérů, což mě nijak osudově nebavilo. Ten první velký citový zásah přišel se zhlédnutím zfilmovaného Prokofjevova baletu Romeo a Julie. Chvíli však trvalo, než můj pubertální mozeček rozeznal, že nejen úžasné pohybové ztvárnění sovětských mistrů baletu, ale především ta božská hudba je to, co definitivně rozhodne o mé budoucnosti. Hra na klavír mi šla rapidně kupředu a já jsem vítězil v tehdejších soutěžích tvořivosti mládeže ve všech kolech okresních, krajských i celorepublikových.

Jak se tedy zrodila vaše touha stát se dirigentem?
Každý kluk chce být tím, čím je jeho momentální filmový hrdina. A tak jsem toužil být střídavě válečným hrdinou, pilotem a chirurgem. Později jsem dokonce dobrovolně navštěvoval, po čtyři semestry, přednášky na fakultě medicíny. Když se pak v nekonečné řadě filmů o kolchozech a válce objevil italský film o nadaném chlapci (pozn. red. Preludium ke slávě (1950)), který se stal dirigentem, bylo rozhodnuto. A to i proti vůli otce, proti němuž jsem se dosti vzpurně prosadil. Studoval jsem dirigování pět let na konzervatoři a dalších pět let na AMU v Praze. Mezitím jsem byl dva roky na vojně. Vysokou školu jsem málem nedokončil, protože jsem závěrečnou zkoušku z Marxismu-leninismu složil až napotřetí.

A jak se samotný sen o profesionální kariéře stal konečně skutečností?
V 60. letech existovala v Evropě jediná mezinárodní soutěž mladých dirigentů ve Francii v Besançonu. Kdykoli se do roku 1965 zúčastnil český student, vždy si přivezl vítěznou cenu. Jeli jsme tam z Československa dva, jenže z rozhodnutí nového předsedy jury již neměl žádný další Čech zvítězit. Navzdory tomu, že jsem byl dozajista nejúspěšnějším aspirantem, odjeli jsme s kolegou podvedeni a rozhořčeni. Tím se znemožnila důležitá existenční šance, neboť laureát soutěže obdržel vždy hned smlouvy na hostování s evropskými orchestry a pak už se „to rozjelo“.

Co se odehrávalo dál?
Já, který jsem chtěl být symfonickým dirigentem a který byl dosti zatvrzelý vůči opeře a to i tak, že jsem bojkotoval operní předměty, jsem odjel na výzvu studijní úřednice do Českých Budějovic, abych zastoupil tamějšího sbormistra. Prý asi na týden. Ta dosud nepoznaná magická moc divadla mě však natolik okouzlila, že jsem tam zůstal. Asi čtyři měsíce jako sbormistr a nadále jako dirigent. Po pěti letech jsem udělal konkurz do opery v Ústí nad Labem a po dalších pěti letech jsem nastoupil jako šéf opery v Liberci. Abych byl však blíže Praze, stal jsem se šéfem AUS (Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého). A současně jsem se po úspěšném záskoku na Pražském jaru v opeře Tosca, s proslulou britskou sopranistkou Elizabeth Vaughan, stal dirigentem Národního divadla.

Stal jste se tak na dlouho stabilní součástí naší nejreprezentativnější scény. Jaký to byl pocit?
Především pocit ohromující zodpovědnosti, neboť jsem si se zbožnou úctou uvědomil, že smím stanout na stejném místě, kde působili Bedřich Smetana, Václav Talich a ostatní velcí dirigenti všech generací. Setkal jsem se s nádhernou operní a baletní hudbou. A nakonec jsem toho milovaného Prokofjevova Romea a Julii předirigoval asi 25x. Z dětského okouzlení jsem tak přešel k fascinujícímu pocitu, že smím najednou toto velkolepé dílo, které založilo můj vztah k Prokofjevově hudbě a významně přispělo k rozhodnutí, čím chci být, vytvářet vlastním způsobem a se svými vlastními nápady. Pln úžasu jsem si to strašně užíval. A také jsem se v nekonečné řadě oddirigovaných Hubiček přesvědčil o nepomíjivosti a věčnosti krásy, kterou Smetana do své nádherné hudby zaklel. Ta vlastně nemůže člověku zevšednit ani při padesátém či stém opakování. Protože to je opravdu výjimečný drahokam. Taková řeč srdce, kterou zase jiné citlivé srdce interpreta dokáže provést a další citlivé srdce diváka ji dokáže vnímat a plně jí porozumět. Je to tudíž působení od srdce k srdcím, která ve výsledku vzájemně absolutně souzní. Když diriguji Smetanu nebo Dvořáka, tak jsem s tím natolik vnitřně spjatý, že nabývám pocitu, že jsem to napsal já sám. Kdo se poctivě a hluboce zabývá dílem ještě před první zkouškou, stává se, obrazně řečeno, jeho spoluautorem.

Ocitl jste se tak na vrcholu uměleckém a zároveň v jednom z nejlepších možných angažmá.
V Národním divadle se mi dostalo té cti být součástí jedné ze dvou nejvyšších met, jichž u nás může dirigent dosáhnout. Tou druhou metou je Česká filharmonie. V té jsem sice doopravdy nikdy nepůsobil, ale nabízí se zde pozoruhodné zjištění. Všichni význační absolventi prestižních hudebních škol, kteří samozřejmě také museli projít povinnou základní vojenskou službou, byli pro své hudební kvality naštěstí zvýhodňováni a mohli tak vojnu odsloužit v AUSu. Toto vynikající těleso tak bylo tvořeno pouze znamenitými hráči, kteří po ukončení služby odcházeli do prominentních hudebních orchestrů. Zejména tedy do Národního divadla a České filharmonie. Vzhledem k mému tamějšímu působení mi tak vlastně nemalá řada těchto špičkových hráčů prošla pod rukama. Ovšem i v Národním divadle jsem se, podobně jako v Besançonu, musel potýkat s křivdou, kdy mi mým nadřízeným nebyla svěřena ta nejvrcholnější možná díla, abych svými vlohami a schopnostmi nemohl ohrozit jeho osobu.

Proč jste po roce 1989 Národní divadlo opustil?
Po sametové revoluci se změnilo vedení a nová šéfka mi, aniž by mě znala, dala výpověď. Odešla nás tímto způsobem najednou celá řada a jen přátelé nového vedení a patolízalové se směli vrátit. Byl jsem okamžitě vyzván, abych šéfoval v Ústí nad Labem, a to jsem přijal. Dokonce jsem byl jednu sezónu šéfem v Ústí i v Liberci. Fyzicky jsem to neustálé přejíždění mezi oběma městy vydržel pouze jeden rok. Od roku 2001 jsem soustavně pracoval v liberecké opeře. V tomto období jsem dosti často dirigoval také různé muzikály se zájezdovým česko-německým ansámblem po celé Evropě, nejčastěji v Německu.

Co považujete za svůj největší úspěch?
Za svůj největší úspěch považuji své devítileté angažmá právě v Národním divadle a také skutečnost, že jsem, řečeno, s Václavem Talichem vpravdě český dirigent, neboť jsem nastudoval a provedl všechny Smetanovy opery, třikrát Mou vlast, symfonie a opery Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka i Bohuslava Martinů.

Co vy a sláva? Jak ji vnímáte?
Jelikož jsem zažíval neustálé úspěchy od svých prvopočátků až doteď, sláva mi již dávno zcela zevšedněla a nic pro mě neznamená. Vidím vynikající umělce minulých dob, na něž se snadno zapomnělo, a tak všemi projevy slávy vlastně pohrdám a vážím si pouze uznání od lidí, jimž důvěřuji, a svého svědomí. Dodnes se mi tak potvrzuje, že je moudré a stále platné úsloví „sláva – tráva“.

V odborných kruzích jste znám jako obdivovatel a znalec díla Bedřicha Smetany. Čím vám jeho tvorba tak učarovala?
Jednoduše proto, že mě všechny skladby, od drobných až po ony monumenty, od prvního seznámení okamžitě naplnily štěstím a pocitem, že jsem jimi doživotně obdarován, citově nesmírně obohacen a že se mi podařilo najít v každém díle jeho vnitřní smysl a splynout s ním. Smetanovi rozumím. To není jen znalost not, ale stav duše. A i v této pohnuté době, kdy se životní hodnoty včetně vlastenectví řítí do nenávratna, hrdě prohlašuji, že jsem Čechem především díky Smetanovi, o němž moudrý Josef Bohuslav Foerster řekl, že „Bedřich Smetana je nejlíbeznější struna na harfě Hospodinově“.

Měl jste po čas vašeho vzestupu nějaký soudobý vzor, ke kterému jste vzhlížel?
Nedá se říci, že bych měl nějaké vzory ve smyslu napodobování či dokonce kopírování. S velkým zájmem jsem sledoval práci význačných dirigentů, zejména hostů Pražského jara a nechával se inspirovat výbornými výkony. A naopak jsem se učil vyvarovat se věcí neužitečných. Doživotně mne však okouzlil geniální charizmatický Ital Antonio Pedrotti, který už bohužel čtyřicet let nežije.

Existuje ve vaší kariéře něco, co byste byl býval raději udělal jinak?
Lituji toho, že jsem ke svému talentu nebyl osudem obdařen i schopností rvát se o nějaké místo. Taky jsem nijak zvlášť o žádné neusiloval a do většiny angažmá jsem se dostal víceméně náhodou. Jsem tak nepochybně ochuzen o naplnění hodně příležitostí, o které bych býval stál, ale v tu dobu mi bylo proti mysli se jich dožadovat. Na druhou stranu jsem ale třeba i obětoval lukrativní zahraniční angažmá, abych mohl zůstat se svou rodinou. V rámci hudební dráhy jsem strávil většinu času v éře před sametovou revolucí, kdy byla kultura velmi podporovaná a vážná hudba byla nemalou součástí společenského života.

Jak podle vás klasickou hudbu chápe a vnímá dnešní moderní společnost?
Z našeho života se vytratila citovost, fantazie a emotivnost díky vpádu západních antikulturních prvků, především násilí a bezmocnost či lhostejnost vůči němu. Hudba je jazykem citu, který vnímá stále méně lidí, čímž zájem o krásnou (vážnou) hudbu těžce upadá. Ve vkusu světové většiny lidstva vítězí snadno získatelná, efekty, hlučností a lacinými hudebními prostředky vytvořená pop music. Jestli to tak půjde dál, tak opera pro stále ubývající počet zájemců a z nedostatku finančních prostředků pro provoz operních domů, zanikne. Kéž bych byl špatným prorokem!

Je vůbec šance přilákat mladé lidi ke klasické hudbě?
Za tohoto stavu věcí, kdy je již půl století vyvražděno hudební školství, nelze očekávat zájem mladých lidí o kulturu vůbec, což se projevuje ve všech formách života. Sám teď v rámci působení na Akademii múzických umění připravuji mladé adepty na jejich dirigentské povolání.

Jaký je jejich přístup?
Jako pedagog AMU jsem svědkem podivného úkazu. Studenti dirigování považují dosažení pouze elementárních dovedností, s nimiž už měli přijít na vysokou, za smysl dovršení studia. Aniž by přemýšleli o smyslu hudby a o možnostech, jak ji co nejlépe předvést publiku. Stačí jim prostoduché přehrání zápisu not. Přát si, aby se svět vrátil k citovosti a kráse ve všech formách života, je asi stejně blouznivá iluze jako toužit po tom, aby lidi nelhali, nekradli a nepáchali násilí a zlo.

Je tedy krásná hudba to, co vás v životě nejvíce naplňuje?
Mohu šťastně prohlásit, kromě soukromého štěstí s mou rodinou, že miluji hudbu a že jsem objevil převážnou většinu jejích slastných tajů, které mohu předat komukoli, kdo o to požádá. Zároveň jsem naplněn vděčností vůči osudu (bohu), který mě obdaroval nemalým hudebním talentem a že mi dopřává v osmdesáti stále psychofyzické zdraví, díky němuž mohu stále ještě naplno pracovat.