Za tancem do Švýcarska (3): Mladá krev, Händel i Stravinskij v Oltenu

Digging Holes and Sailing Salt je sólo mladé choreografky Mirjam Jamuny Zweifel, která se inspirovala jednoduchým pohybem hloubení, které může být stejně tak dětskou hrou na písku jako kopáním hrobu. Její choreografie na pomezí fyzického divadla nejvíce evokuje zrození nebo metamorfózu. Na jeviště vstupuje jako nahá žena a jedním z prvních pohybů je pád. Ve světle jedné bodové „sprchy“ se zachvívá jako motýl klubající se z kukly. Obléká se úsečnými, strojovými a izolovanými pohyby a tím jako by ztrácela lidskou podstatu. Zároveň ale pak svou choreografií vytváří jakousi klidnou oázku, safe space, to je přetrvávající dojem, ačkoli konkrétní fyzická akce už ani s pomocí poznámek nevyplouvá na povrch…

Trochu podobně zamlžený zůstává i duet Breathless Aliny Perino a Niny Pfüller, v němž se, jak už název napovídá zabývají dechem, jeho přerušením, nemožností nádechu, a také jeho reciprocitou. Choreografie nese pečeť moderního tance, estetického, jemného, a důraz je na gesta rukou. Také využívají odstíny světel, která prozařují celý prostor, zaujme hlavně modrozelená. Paže připomínají křídla, pohybují se s výrazem nádechu a výdechu, nahoru a dolů, dívky pokračují v kontaktním duetu a pracují vzájemně s vahou, tančí i synchronně. Dynamika choreografie se stupňuje, využily i stroboskopických záblesků a pohybují se v prostoru civilněji. Propojeny dechem, jako kdyby byla jedna na druhé závislá, oslavují tento životní princip a končí nesmazatelným gestem. Přesto působí choreografie spíše jako studentská etuda (zatím jsou absolventky bakalářského programu studia současného tance v Curychu, což je ostatně jediná příležitost ke studiu interpretace a choreografie právě současného tance).

Svým zjevem mezi všemi zaujal výraznou sólovou kreací tanečník mexického původu Neil Höhener. Vstupuje na jeviště v dívčím obleku a s maskou, v jeho pohybu je naprosto přirozená měkkost a plasticita, která je výjimečnou charakteristikou a jsou jí vybaveni jen vyvolení interpreti. Této flexibility a plynulosti nelze dosáhnout záměrně, je vrozená. Lze jí ale využít a formovat a zdokonalovat. A tento tanečník se pouští i na tvůrčí pole. Krátká choreografie Take a Seat si pohrává se stereotypy v pohybu i ošacení, postava s maskou je nezařaditelná, fluidní a od počátku do konce fascinující. V bodovém světle a za zvuku moře okamžitě získává pozornost, také se přibližuje k publiku a nastoluje jistou míru vyzývavosti (při práci s maskou to znamená celý výraz svěřit tělu). Jeho projev je zároveň plný síly, napětí, zároveň je provokativní a vyzývavý, používá i kontrastní hudbu s latinským textem, ale nahrávka se dostává do zvukových distorzí. Skoro si ani nepovšimneme, kdy si performer otočil masku. Dynamický svobodný tanec na starší populární píseň opět narušuje deformace zvukové stopy, tanečník ovládá prostor, ovládá diváky a jejich pozornost svým charismatem. Je vyspělý, je znát, že má jevištní praxi a také co říci publiku. Vymyká se. A v poznámkách dnes čtu hůlkovým písmem napsáno: „Jednoznačný vítěz.“ A odhad mne nezklamal, právě on si nakonec odnesl cenu poroty.

Program pak uzavřela skupina žen tančících ve stylu urban dance, který se pokusily orámovat dramaturgickým obloukem, ale přeci jen číslo vyznělo spíš jako show vystoupení na soutěžní přehlídce. Vytvořily se tu jisté vazby, tanečnice projevovaly své osobnosti, ale nešlo o divadelní tvar, ačkoliv svého druhu zápletka by se dala vysledovat. Mezi ženami panovala hraná soutěživost a zápolení o pozornost, aby se však nakonec spojily v jednu skupinu a spolu s nacházením společného rytmu odkládaly oblečení, bez ohledu na svůj fyziotyp. Váhala jsem, zda tato „body positiviy message“ nepřebije v hodnocení kvalitu přecházejícího umělce, zkrátka tu chyběla skutečná dramaturgická nebo režijní práce. Nepochybně je však choreografka Selina Meier zdatná ve své specializaci a její práce má asi více sociální rozměr, schopnost propojovat různé styly pouličních tanců a pracovat se ženami tak, aby v tanci nalezly uspokojení a naplnění.

Na hudbu velikánů
Poslední festivalový večer patřil současnému tanci a tanečnímu divadlu v podání souboru Le Lokart, který přivezl dvě choreografie svého spoluzakladatele Mehdi Berdaie. Se dvěma choreografiemi – Chaos a Sacre – otevřel dveře do dvou odlišných světů. První je intimním duetem (nebo spíše triem s hudbou) a druhý je fyzickým tanečním obrazem přinášejícím vlastní pohled na Stravinského nadčasové Svěcení jara. Požitek přinesly obě choreografie vrchovatý, ačkoliv každá jiného druhu.

Chaos se odvíjel od střídavých sól a postupného proplétání partneřiny dvou tanečníků, kteří na jevišti koexistovali v jednotném proudu pohybu. Ten začínal od impulzů v torzech nebo pažích, procházel vlnou tělem, které bez pádu, přirozeně sklouzlo k zemi, z niž nabralo energii, která je posunula v prostoru a znovu do vzduchu, v pravidelně tepajícím koloběhu. Pohyb a návrat do rovnováhy. Technická jistota tanečníků byla zjevná na první pohled. V měkkosti vln se jejich těla spojovala, jako kdybychom se dívali na mořské vlny a do toho úryvky z Händelova Rinalda prokládané niosovými pasážemi. I samotná nahrávka působila meditativně a vzrušivě najednou, nejen díky přechodům mezi dvěma zcela kontrastními hudebními světy. Nešlo ale jen o čistou sbtrakci, v jedné ze scén tanečnice obcházela jeviště v kruhu s rozsvícenou žárovkou, velkou roli měl také téměř nekonečný pruh látky neurčité barvy, kterou žena manipulovala a navíjela do podoby velkého klubka. Trochu jako kdyby ta situace připomínala truchlení (nebo to bylo možná spíš díky árii Lascia ch’io pianga, ze které naskakuje husí kůže i z pouhá nahrávky). Mužovo tělo připomínalo jindy předmět zmítající se v oceánu a tanečnice byla jeho oporou, své úlohy si ale vyměňovali. Výjimečně byla také scéna laděna do světlé barvy, s bílým baletizolem, což bylo vlastně i osvěžující oproti předchozím programům. Ve své technické jednoduchosti, ale výtečnému interpretačnímu provedení se stal tento duet jedním z nezapomenutelných festivalových zážitků.

Avšak i Sacre, vystavěné ne podle původního libreta, ale jako jakási oslava svobody, barevnosti života a nacházení individuálního projevu, zaujalo svou divokou živelností. Jeho úspěchu samozřejmě dominuje hudba. Händel je láska, Stravinský je bůh, chtělo by se říci… Scéna pro tuto choreografii opět potemněla, ale myslím, že bez zjevné příčiny (je to spíš všeobecný trend – málo světla, případně ještě rozmělněného dýmem, černý horizont, tanečníci v tmavém oblečení; především fotografové musí „plesat“ z podoby mnoha současných choreografií). Jeviště lemovaly jen stojany s oblečením, zatímco na jevišti se postupnými nástupy od první „šedé myšky“ začali objevovat tanečníci, kteří měli do choreografie vložena gesta naznačující úpravu oděvů. Všichni však v jednotné nevýrazné barvě evokující systém. Ovšem s tím, jak nabývala hudba na razanci, do pohybů se vkrádala vyzývavost, energie, do floor worku rychlejší převaly.

Choreografie skupiny pohltila postupně jeviště se stupňujícím se složitým rytmem, jehož cítění svědčilo o sehranosti souboru. Mezi tanečníky vznikaly čitelnější situace jako námluvy, flirtování, rozpad v chaos (který navzdory názvu v první choreografii nijak viditelně přítomen nebyl), od zmatku se nálada překlenula k oslavě a k radosti, k extatickému sólu končícímu mdlobou (ale nikoliv obětování), místo rituálu nevázanost mladé společnosti. A už z logiky přítomných kostýmů-rekvizit se postupně celá rozdivočelá společnost převlékala do jedinečných modelů, avšak s oděvy přišly na řadu i falešné pózy a umělé úsměvy. Zlaté třpytky však mohou být cestou k individuálnímu projevu. (Mimochodem z tanečníků v souboru zaujala na první pohled známá tvář, nebo spíše tělo Neila Höhenera.) Tanečníci se nakonec uchýlili na okamžik k maskám zvířat, nechyběla disko koule, odhalování se a přetahování o pozornost. Zpochybněné osvobození, otázka oběti, co komu či čemu je obětováno. Však to nemusí být nutně život. Inscenace však láká více k ponoření než k analýze nebo pokládání existenciálních otázek.

I návštěva necelých dvou třetin festivalu dala nahlédnout do jedné taneční scény, která je v něčem univerzální a známá, protože jazyk současného tance zní stejně v každé zeměpisné dálce. Cestu k úspěchu si umělci prošlapávají všude podobně, a ve Švýcarsku je složitější o to, že institucionální vzdělání v současném tanci mohou získat až na vysoké škole.

Zdá se, že je zde drobně větší důraz na divadelnost pozvaných produkcí, což stále vykládám blízkosti kultury Tanztheatru a skutečně si myslím, že i my do ní patříme navzdory náhodné historické provázanosti se západnější modernou a vlivy konceptualismu (k jehož docenění je ale nutné se propracovat pouze intelektuální cestou, takže vždy bude pro omezený okruh diváků). A také na fyzickou virtuozitu, která je sice v dnešní době jako hodnota určitým teoretickým proudem i zpochybňována, nese s sebou ale velkou sdělnost a napomáhá obsahu, aby byl výrazně vyřčen a zaujal. Sdělení zvýrazněné výkonem, který osloví na první pohled a nese punc nedosažitelnosti, esteticky přiměřeně vybočující, ale nevyvolávající odpor, je prostě cestou, jak si diváka získávat. A funguje to.

Förderplattform «SHORT CUTS»

Digging Holes & Sailing Salt
Tanec: Mirjam Jamuna Zweifel
Hudba: Léa Jullien
Outside Eye: Maureen Zollinger

Breathless
Choreografie a tanec: Aline Perino, Nina Pfüller

Take a Seat
Choreografie a tance: Neil Höhener

I Am Woman
Choreografie: Selina Meier, Naira Sakho, Chiara Jarell

Soubor Le Lokart

Chaos
Choreografie: Mehdi Berdai
Režie: Héloïse Marcacci
Tanec: Mehdi Berdai a Laura Dicembrino
Dramaturgická podpora: Foofwa d’Imobilité
Hudba: Georg Friderich Händel

Sacre
Choreografie: Mehdi Berdai
Umělecká asistence: Héloïse Marcacci
Tanec: Jade Albasini, Léna Bagutti, Mehdi Berdai, Zoé de Reynier, Lorenzo Grochain, Neil Höhener, Alix Janssens, Maxime Jeannerat, Sophie Meyer
Hudba: Igor Stravinskij

Produkce: Le Lokart
Koprodukce: Théâtre du Passage
Koprodukce: ADN – Danse Neuchâtel