Zapomenutá skladatelka Julie Reisserová

Příběh skladatelky, básnířky a propagátorky české hudby Julie Emilie Aloisie Marie Reisserové (rozené Kühnelové) se započal 9. října 1888 v Praze. Narodila se do katolické, finančně více než dobře situované rodiny: otec Vojtěch Adalbert Kühnel (1859–1905) působil ve vedení Umělecké besedy, matka Marie Majdalena Neanderová (1862–?) pocházela z rodiny bohatého obchodníka, a ze strany babičky z matčiny strany dokonce kolovala Julii v žilách modrá krev. Sociální kontext pro rozvoj hudebního a literárního talentu nadané dívky byl tedy více než příznivý, a tak když začal její o dva roky starší bratr Vojtěch (1886–1942) docházet na hodiny klavíru, Julie jej brzy následovala. Společně s bratrem začala také postupem času organizovat komorní koncerty pro rodinu a přátele, až se rodiče nakonec rozhodli dát jejímu hudebnímu vzdělání skutečně seriózní základy.

Chceme-li zmapovat život Julie Reisserové, narazíme na mnoho prázdných míst, neboť prakticky všechny dokumenty, které vypovídaly o jejích aktivitách, jsou ztraceny. Ale můžeme říci, že oficiálně začala studovat hudbu v letech 1906 až 1908 u Václava Talicha (1883–1961). O tom, co přesně s Talichem konzultovala, nevíme nic, pravděpodobně šlo o hodiny hudební teorie, možná i o výuku hry na klavír, ve které v následujících letech pokračovala u Adolfa Mikeše (1864–1939), jenž si v Praze otevřel hudební školu. V roce 1914 začala navštěvovat lekce zpěvu u Richarda Figara (Hofera, 1866–1921), který proslul především jako wagnerovský pěvec v rolích Tannhäusera nebo Waltera v Mistrech pěvcích norimberských. Julie měla údajně velmi krásný soprán, a tak se – inspirována svým učitelem – ponořila poněkud nešťastně do studia wagnerovského repertoáru. Problémy s hlasivkami na sebe nenechaly dlouho čekat a naděje na pěveckou dráhu pohasly. Nepříjemná situace měla přesto jeden pozitivní výsledek: mladá umělkyně obrátila svou pozornost ke svému velkému snu – komponování. V letech 1919 až 1921 studovala soukromě skladbu u Josefa Bohuslava Foerstera (1859–1951), až přišel rok 1921 a zásadní životní zlom – sňatek s Janem Reisserem.

Život naruby

Jan Reisser (1891–1975), který rovněž pocházel z relativně zámožného prostředí (otec pracoval na poště, dědeček byl šéfem vězeňské správy v Praze), studoval hudbu u Adolfa Mikeše a práva na Karlově univerzitě, kde v tomto oboru získal doktorát. V roce 1919 vstoupil do diplomatických služeb a v roce 1921 se stal konzulem v Ženevě a posléze radou vyslanectví v Bernu. Jan Reisser byl především diplomat, svou ženu však v jejích uměleckých plánech podporoval a dodával jí odvahu nejen tvořit, ale rovněž svá díla veřejně prezentovat. Jeho práce v diplomatických službách dala Julii Reisserové příležitost šířit nejen svou, ale i další českou hudbu v zahraničí: nejprve ve Švýcarsku, později v Bělehradě a následně v Kodani a v Paříži. Organizovala zde koncerty, na které zvala především české skladatele a hudebníky, kteří danou lokalitou právě projížděli, a samozřejmě uváděla i své vlastní skladby. Sehrála tak nemalou roli v šíření české kultury za hranicemi první Československé republiky. Během svého pobytu ve Švýcarsku v letech 1921 až 1929 studovala dirigování a instrumentaci u Ernsta Hohlfelda (1886–1973), žáka Hanse Pfitznera (1869–1949). Geografickou blízkost Švýcarska využila v polovině 20. let k cestě do Paříže, kde směle požádala o lekce kompozice skladatele Alberta Roussela (1869–1937), jehož hudbu předtím slyšela v Praze a byla jí naprosto uchvácena. Jejich spolupráce začala v lednu 1925 a trvala až do Rousselovy smrti v roce 1937. Časté pobyty v Paříži způsobily, že se zde brzy stala součástí širšího okruhu uměleckých přátel a kolegů skladatelů, což byl také důvod, proč v Paříži zorganizovala relativně velký počet koncertů.

Průkopnice ženského hnutí

Julie Reisserová sehrála důležitou roli v hnutí za práva žen první Československé republiky, a to rovněž velkou měrou díky Janu Reisserovi, který – ještě jako student práv – navázal přátelství s Janem Masarykem a dostal se tak do okruhu prezidenta T. G. Masaryka a Charlotte Garrigue Masarykové, jež se v ženském hnutí významně angažovala. Do této společnosti se dostává i Julie Reisserová. Nejprve se zapojuje do činnosti Ženského klubu českého a o něco později do aktivit Ženské národní rady, kterou v roce 1923 založila senátorka Františka Plamínková (1875–1942). Obě ženy se velice dobře znaly, Julie Reisserová později dokonce věnovala Plamínkové jednu ze svých skladeb – ženský sbor Slavnostní den, který zkomponovala k jejím šedesátým narozeninám. Díky další mimořádné dámě Sophii Drinker (1888–1967), která sehrála extrémně důležitou roli v prosazení ženských práv ve Spojených státech amerických a v začátcích významně podporovala Americkou muzikologickou společnost, byla tato skladba v roce 1937 uvedena ve Filadelfii. Takže vidíme, že vazby mezi zahraničními ženskými spolky a československou Ženskou národní radou byly důležité, národní asociace spolupracovaly a Julie Reisserová toho byla součástí.

Ve 20. letech se seznámila s další velmi důležitou osobou – první vystudovanou českou orientalistkou Annou Klecandovou-Martenovou (1893–1974), rovněž významnou představitelkou českého ženského hnutí, jejíž druhý manžel – legionář a československý důstojník a generál Vojtěch Vladimír Klecanda – zemřel v roce 1947 stejně jako Jan Masaryk pádem z okna za velmi podivných okolností. Anna Klecandová rovněž hodně cestovala, následujíce svého manžela, a v každém novém místě organizovala konference zabývající se otázkami českého ženského hnutí a české kultury. V určitém ohledu tak Anna Klecandová a Julie Reisserová ztělesňují stejný model.

V dubnu roku 1937 byla Julie Reisserová pozvána do Vídně, aby zde pro Rakouský ženský spolek přednesla projev na téma „žena-skladatelka“, text, který je velice zajímavý, protože v určitém ohledu jde o jakousi osobní zpověď. Vysvětluje v něm, jak se potkala s Rousselem, jak fungovaly jejich společné lekce, ale také jakým překážkám musí čelit žena-skladatelka, když se ocitne v tomto ryze mužském světě, o kolik více energie musí vynaložit, protože je žena, „protože nám ženám se zejména vytýká, že nejsme schopny se dostatečně dlouho soustředit, abychom mohly psát hudbu“. Předestřela myšlenky doby, které se již diskutovaly, což dokládá, že měla o těchto debatách velký přehled a že se jí osobně dotýkaly. Vysvětluje také, což je velmi zajímavé, že pokud žena cítí potřebu psát hudbu, měla by komponovat celým svým srdcem a celou svou duší a v žádném případě neusilovat o to, aby byla lepší než muž. Naopak říká, že je nutné, aby žena zůstala tím, kým je: ženou se svou vrozenou citlivostí, která nemá zapotřebí vstupovat do soutěže s muži, protože umělecké dílo zůstane vždy uměleckým dílem, ať je vytvoří kdokoliv.

Zapomenutá skladatelka

Před sebou tedy máme osobnost dokonale kosmopolitní, která bohužel zemřela velmi předčasně v únoru roku 1938 na zákeřnou nemoc, nevíme přesně jakou. Na zmizení jména Julie Reisserové z evropské kulturní mapy měl pak fatální dopad komunistický převrat v roce 1948, kdy Jan Reisser, v té době velvyslanec v brazilském Riu de Janeiru, odmítl pracovat pro komunistický režim a požádal v Brazílii o politický azyl. V pražském bytě tak zůstaly veškeré písemnosti jak jeho, tak jeho první manželky Julie. Tyto dokumenty byly s největší pravděpodobností zničeny, neboť se je dodnes nepodařilo přes mimořádné úsilí dohledat, a společně s nimi bylo pohřbeno i ohromné množství informací, což je důvodem, proč se kariéru Julie Reisserové podařilo vystopovat pouze částečně a proč je dnes tato skladatelka prakticky neznámá.

Její tvorba spadá do let 1923 až 1936 a nedochovalo se více než sedm skladeb. Samozřejmě komponovala i během studií u Foerstera, víme, že uvažovala o smyčcovém kvartetu, ale tyto skladby či pouhé skici jsou ztraceny. Před nástupem k Foersterovi zkomponovala také hudbu inspirovanou novelou Paula Claudela Polední úděl (Partage de midi), po níž však rovněž není ani stopy (pozn. autora: Paul Claudel zastával v letech 1909 až 1910 post francouzského velvyslance v Praze a znal se velice dobře s Annou Klecandovou-Martenovou). Na zahajovacím koncertě cyklu Ženy v hudbě 16. dubna 2023 ve Státní opeře uslyšíme v novodobé premiéře orchestrální verzi písňového cyklu Březen, který byl ve Francii publikován pod názvem Giboulée de mars (Březnová plískanice), a dále skladby čistě orchestrální – Suitu a Pastorale maritimo, nejhranější dílo za života Julie Reisserové. Tato skladba skutečně uvedla jméno Julie Reisserové na evropskou hudební scénu. Zkomponovala ji v roce 1933 během manželova působení v Bělehradě, kde měla také svou světovou premiéru, nicméně průlomovým bodem bylo její uvedení v roce 1935 na Mezinárodním kongresu hudebních skladatelů ve Vichy za předsednictví Richarda Strausse a místopředsednictví Alberta Roussela. Psaly o něm nejen evropské, ale i severoamerické deníky a všechny tuto skladbu zmínily. Pastorale maritimo se za života skladatelky hrálo celkem šestnáctkrát – v Praze, ve Vídni, v Paříži, v Nancy, několikrát se vysílalo v rozhlase – což není vůbec špatné, uvědomíme-li si, že mluvíme o autorce, která vlastně nebyla profesionální skladatelkou, a také pronajmout si orchestr bylo už tehdy velmi nákladné, takže je to číslo skutečně úctyhodné.

Pouze dvě díla vyšla za jejího života tiskem: Březen ve verzi pro soprán a klavír a cyklus klavírních skladeb s názvem Esquisses. Naopak orchestrální verze cyklu Březen, Suita a Pastorale maritimo nebyly dosud nikdy publikovány, pouze přepsány profesionálním kopistou a posléze složitě distribuovány ve fotokopiích. Fotokopie skladeb Březen a Suita jsou uloženy v knihovně v Kodani. Co se týče Pastorale maritimo, tak jediná dochovaná fotokopie se nachází v knihovně Konzervatoře v Nancy (Conservatoire Régional du Grand Nancy). Objevili jsme ji zcela náhodou, když jsme se jednoho dne rozhodli s jedním ze zaměstnanců trochu utřídit místní staré notové materiály, které ještě dirigoval Alfred Bachelet (1864–1944), ředitel konzervatoře v letech 1919 až 1944. Mimochodem Bachelet dirigoval v Nancy v roce 1936 francouzskou premiéru Pastorale maritimo, ještě před jeho uvedením v Paříži. Takže jednoho dne jsme zde našly dva extrémně tenoučké fascikle s názvem Julie Reisserová: Pastorale maritimo. Pospíchali jsme ke slovníku, kde jsme samozřejmě nic nenašli, hledali jsme dále a opět jsme nic nenašli, což jen zvýšilo mou zvědavost! Takže jsem začal pátrat a dozvěděl jsem se, že ve zdejší knihovně se nachází nejen tato fotokopie partitury a orchestrálních partů pořízená ateliérem v Kodani, ale také rukopis tohoto díla. Což znamená, že v Nancy máme v tuto chvíli jediný známý rukopis díla Julie Reisserové. Nic dalšího se nenašlo, ani jeden jediný dopis, kromě rukou psané dedikace jistému G. Roché na jednom exempláři vydaného klavírního cyklu Esquisses, s datem na Štědrý den roku 1934 v Kodani. Proč jsme tyto dva dokumenty našli právě v Nancy, pro mě zůstává záhadou, protože Julie Reisserová prokazatelně v Nancy nikdy nebyla. Osobně se domnívám, že rukopis Pastorale maritimo dala Alfredu Bacheletovi ve Vichy v roce 1935 a exemplář Esquisses s dedikací pravděpodobně dorazil do Nancy od příjemce věnování, kterého se zatím nepodařilo přesně identifikovat.

Hudební rukopis Julie Reisserové je osobitý, ale samozřejmě v něm dokážeme vystopovat určité vlivy, zejména Alberta Roussela. Ve svých skladbách respektuje tonalitu, byť hojně využívá chromatiky, jak to známe například z děl Josefa Suka nebo Vítězslava Nováka. U vokálně-instrumentálních skladeb pak s velkou pečlivostí dbá na správné vyznění textu.

Básnířka

Když mluvíme o Julii Reisserové, nesmíme zapomenout, že psala také poezii, která však po roce 1948 zmizela společně s pražským archivem. Víme, že existoval sešit s asi stovkou básní v angličtině, němčině, francouzštině a češtině, neboť Reisserová byla obdařena velkým jazykovým talentem. Učit jazyky byl ostatně i její původní záměr, což pro ni mohlo být i motivací zapojit se do boje za ženská práva. Od roku 1870 do roku 1919 byl totiž stále v platnosti zákon, jenž přikazoval ženám učitelkám v celé habsburské monarchii život v celibátu. Reisserová toužila vyučovat jazyky, především angličtinu. Mluvila také výborně německy a francouzsky a ve všech těchto jazycích, včetně češtiny, psala básně, z nichž se dochovaly pouze tři, z toho dvě jsou zhudebněny v písňovém cyklu Březen: báseň Jaro v ulici (věnována Anně Klecandové-Martenové) a Světlo (dedikace bratru Vojtěchovi). Svůj literární talent zúročila i v českém překladu Rousselovy komické opery Odkaz tety Karolíny (Le testament de la tante Caroline), která byla za jejího velkého přispění uvedena v roce 1936 v Olomouci ve světové premiéře.

Toto je tedy velmi stručně život mimořádné umělecké osobnosti, za kterou Julii Reisserovou pokládám: skladatelky, literátky, feministky, ženy diplomata. Byla tvůrčím člověkem, umělkyní, která cítila potřebu vyjadřovat se skrze hudbu a poezii a společně se svým manželem Janem Reisserem pomáhala českým umělcům prosadit se v zahraničí. Společně vytvořili pár, který vždy pečoval o druhé. Vedle hudebního odkazu Julie Reisserové je i toto důvodem, proč se mě její osud tak hluboce dotýká a proč jsem se rozhodl vrátit světu její orchestrální díla.

Jean-Paul Montagnier
Autor monografie Julie Reisserové a kritické edice jejích orchestrálních děl Březen, Suita a Pastorale maritimo v nakladatelství Ries & Erler
(Z francouzštiny přeložila Iva Nevoralová)