Zažil sovětskou perzekuci, nucenou emigraci na Západ i slavný návrat na matičku Rus

Před deseti lety, 27. dubna 2007, zemřel v osmdesáti letech ruský violoncellista a dirigent Mstislav Rostropovič, který udivoval dlouhá desetiletí celý svět herní lehkostí a virtuozitou. „Slava” Rostropovič byl ale také člověk s příkladnými občanskými postoji, muž se širokým srdcem, jenž zažil sovětskou perzekuci, nucenou emigraci na Západ i slavný návrat na „matičku Rus”.

Již jako mladík se dokázal zastat přátel – skladatelů Sergeje Prokofjeva a Igora Stravinského – po jejich obvinění z formalismu, v roli oceňované modly pak neváhal napsat v roce 1970 otevřený dopis na obranu spisovatele Alexandra Solženicyna. Mstislav Rostropovič v roce 1974 s manželkou, pěvkyní Galinou Višněvskou, a dvěma dcerami emigroval nejprve do Británie a brzy přesídlil do USA. Sovětský režim ho později zbavil občanství (1978).

Mstislav Rostropovič, který nekompromisně odsoudil také okupaci Československa v roce 1968, byl v roce 1947 na své první zahraniční štaci právě v Praze, kde v roce 1950 zvítězil v soutěži Pražského jara. O dva roky později přišlo setkání s Václavem Talichem, z něhož vzešla nahrávka Dvořákova Violoncellového koncertu h moll. Tu Mstislav Rostropovič vždy považoval za svou nejlepší, i když koncert potom natočil ještě sedmkrát.

Rodák z Baku (27. března 1927) vyrůstal v rodině výborného cellisty (otec Leonid byl žákem Pabla Casalse) a klavíristky. Na konzervatoři v Moskvě vystudoval kromě violoncella i skladbu (u Dmitrije Šostakoviče). V padesátých letech začal jezdit na turné spolu s Emilem Gilelsem a Leonidem Koganem, později tvořil trio s Davidem Oistrachem a Svjatoslavem Richterem. V roce 1956 debutoval Mstislav Rostropovič v Anglii a USA. V období 1977 až 1994 byl hudebním ředitelem Národního symfonického orchestru ve Washingtonu a dirigoval řadu předních symfonických těles.

Rostropovičův violoncellový repertoár se vyznačoval nebývalou šíří, o čemž svědčí například interpretace třiceti různých koncertů během čtyř týdnů a devíti vystoupení v Londýně v roce 1964. Jeho technicky famózní hře, podpořené jedinečným Stradivariho nástrojem z roku 1711, dominoval nádherný plný tón, půvab a elegance. „Slava” podnítil řadu skladatelů, kteří mu věnovali svá díla: byli to mimo jiné Dmitrij Šostakovič, Sergej Prokofjev, Benjamin Britten, Alfred Schnittke, Krzysztof Penderecki či Lukas Foss.