Hudba k 17. listopadu

Zápisník Jindřicha Bálka (71)

Dá se přemýšlet nad tím, co z klasické hudby vlastně může patřit ke svátku 17. listopadu. Česká sametová revoluce je samozřejmě spojena s několika písněmi Spirituál kvintetu, Marty Kubišové, Karla Kryla a Jaroslava Hutky. Kdyby nic jiného, je vždycky dobré si je znovu poslechnout, a ještě víc se soustředit na jejich texty. Dovedou říci víc než leckterá „vážná hudba“, i když budu dál psát hlavně o ní.

Při slaveném čtvrtstoletí je dobré vzpomenout na několik legendárních jmen, o kterých je důvod psát i bez výročí. Vedle našeho Rafaela Kubelíka je to Leonard Bernstein, Kurt Masur, Daniel Barenboim – a Mstislav Rostropovič. Berlínská filharmonie nově zařadila do své Digital Concert Hall Barenboimův první koncert pro občany NDR, který je ale už dlouho k dispozici i na DVD. Krátce po otevření Berlínské zdi to byl mimořádný koncert Filharmoniků s Beethovenovou Sedmou, Prvním klavírním koncertem, s předehrou z Così fan tutte jako přídavkem a dojemnou atmosférou. A to, co říká Barenboim na dobových televizních vstupech – že to je především lidské, nikoli primárně politické gesto – od té doby zopakoval mnohokrát při svých aktivitách na Blízkém východě, ale to jen na okraj. Škoda, že Beethovenova Devátá s Neumannem na Koncertě pro Občanské fórum v obrazové podobě tak snadno dostupná není.

Kurt Masur se proslavil svým postojem v Lipsku, kde byl za časů NDR respektovaným hudebním ředitelem. A v klíčový okamžik pustil do koncertního sálu demonstrující dav na náměstí, aby mohla začít diskuse a nedošlo k násilí. I díky tomu se pak stal šéfem Newyorské filharmonie.  A pak je tu samozřejmě příběh Mstislava Rostropoviče. Ten se stihl dotknout listopadových událostí roku 1989 ještě jiným způsobem – a fotografie z jeho vystoupení obletěla celý svět.11. listopadu přijel Rostropovič zahrát Bachovu violoncellovou suitu přímo k Berlínské zdi. Ta byla teprve dva dny otevřená. Přiletěl z Paříže a hrál nedaleko známého hraničního přechodu Checkpoint Charlie a média byla u toho. Psalo se o gestu velkém a dojemném: „Chtěl jsem dát znamení a poděkovat Bohu,“ komentoval stručně své vystoupení na ulici se svým vzácným Stradivariho nástrojem.

Nechci znovu opakovat, jak velkým a symbolickým dílem je Beethovenova Devátá. Skoro se musí hlídat, aby se z toho nestalo klišé, i když skladba sama je mimo jakoukoli pochybnost. A je v ní prostor i pro symboly měně nápadné. Óda na radost zazněla také při oslavách pádu zdi před Braniborskou bránou minulý týden, nepřekvapí, že pod taktovkou Daniela Barenboima. V kvartetu sólistů byla Američanka Renée Fleming, Lotyška Elīna Garanča a dva světoví němečtí pěvci z domovské opery v Berlíně: Klaus Florian Vogt a René Pape. I takové věci jako kvartet sólistů mohou mít svoji symboliku. V roce 1939 například angažoval nejslavnější dirigent své doby Arturo Toscanini českou pěvkyni Jarmilu Novotnou pro americké provedení jako zástupkyni země ohrožené rozpínavostí hitlerovského Německa. A pokud letos angažoval neméně slavný Barenboim pro berlínské provedení lotyšskou mezzosopranistku Garanču, začíná to pomalu mít podobně symbolický podtext, jenom velmoc je jiná a rozpínavost má trochu jiné podoby. Různých historických symbolů v různé míře naléhavosti je tu nekonečně mnoho.

Jednu aktuální odpověď na výročí 17. listopadu však nabídla Česká filharmonie, která letos skvěle reprezentovala v Americe, dokonce při příležitosti odhalení busty Václava Havla. Rozhodně bych jí nezazlíval, že na tak důležitý svátek „nebyla doma“. Její role v listopadu 1989 byla vůdčí a čestná, ale to by koneckonců měli připomínat jiní. V Rudolfinu se však konal jiný koncert K mezinárodnímu dni studentstva, kde se pozoruhodně podařilo několik věcí najednou: bylo to studentské díky studentskému orchestru, zazněla tam ze záznamu a důstojně slova Václava Havla a ještě se citlivě a zajímavě dotkl jednoho z vážných společenských témat. Česká filharmonie na tom má zásluhu jako pořadatel a patří jí za to velký dík, stejně jako hlavnímu organizátorovi Petru Kadlecovi – a samozřejmě účinkujícím. Ono totiž udělat na tento státní svátek hezký koncert s atmosférou, dobrými hudebními výkony i jasným poselstvím opravdu není jen tak.Na programu byly dvě skladby, jejichž společné téma je hrdinství: Beethovenův Egmont a Janáčkův Taras Bulba. A po přestávce Z českých luhů a hájů a pak už série romských písní v úpravě pro orchestr a velký sbor. Na empoře se sešlo kolem sto padesáti dětí, některé z nich ze sboru Čhavoregne, který vede Ida Kelarová, některé pocházející z romských osad na východním Slovensku.Myslím, že důležité souvislosti si doplní každý sám, a některé během koncertu v rozhovoru s moderátorem Pavlem Ryjáčkem charismatická sbormistryně sama zmínila. Celý koncert s Českou studentskou filharmonií, kterou posílilo jen několik profesionálů, výborně dirigoval Marko Ivanović. A vedle dětského sboru Čhavorenge spoluúčinkovali Pěvecký sbor Barbastella z Gymnázia Hodonín, pěvecký sbor Corale Gymnázia Žamberk, smíšený sbor Vox coloris Gymnázia Ústí nad Orlicí a členové Kühnova dětského sboru.Jsem rád i za přímý rozhlasový přenos na stanici D-dur a záznam, který Vltava odvysílá v neděli 23. listopadu odpoledne… Působivější, důstojnou a přitom velmi „neformální studentskou“ akci k 17. listopadu si totiž těžko představit.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto archiv, Petra Hajská 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat