Hudba k 17. listopadu

Zápisník Jindřicha Bálka (71)

Dá se přemýšlet nad tím, co z klasické hudby vlastně může patřit ke svátku 17. listopadu. Česká sametová revoluce je samozřejmě spojena s několika písněmi Spirituál kvintetu, Marty Kubišové, Karla Kryla a Jaroslava Hutky. Kdyby nic jiného, je vždycky dobré si je znovu poslechnout, a ještě víc se soustředit na jejich texty. Dovedou říci víc než leckterá „vážná hudba“, i když budu dál psát hlavně o ní.

Při slaveném čtvrtstoletí je dobré vzpomenout na několik legendárních jmen, o kterých je důvod psát i bez výročí. Vedle našeho Rafaela Kubelíka je to Leonard Bernstein, Kurt Masur, Daniel Barenboim – a Mstislav Rostropovič. Berlínská filharmonie nově zařadila do své Digital Concert Hall Barenboimův první koncert pro občany NDR, který je ale už dlouho k dispozici i na DVD. Krátce po otevření Berlínské zdi to byl mimořádný koncert Filharmoniků s Beethovenovou Sedmou, Prvním klavírním koncertem, s předehrou z Così fan tutte jako přídavkem a dojemnou atmosférou. A to, co říká Barenboim na dobových televizních vstupech – že to je především lidské, nikoli primárně politické gesto – od té doby zopakoval mnohokrát při svých aktivitách na Blízkém východě, ale to jen na okraj. Škoda, že Beethovenova Devátá s Neumannem na Koncertě pro Občanské fórum v obrazové podobě tak snadno dostupná není.

Kurt Masur se proslavil svým postojem v Lipsku, kde byl za časů NDR respektovaným hudebním ředitelem. A v klíčový okamžik pustil do koncertního sálu demonstrující dav na náměstí, aby mohla začít diskuse a nedošlo k násilí. I díky tomu se pak stal šéfem Newyorské filharmonie.  A pak je tu samozřejmě příběh Mstislava Rostropoviče. Ten se stihl dotknout listopadových událostí roku 1989 ještě jiným způsobem – a fotografie z jeho vystoupení obletěla celý svět.11. listopadu přijel Rostropovič zahrát Bachovu violoncellovou suitu přímo k Berlínské zdi. Ta byla teprve dva dny otevřená. Přiletěl z Paříže a hrál nedaleko známého hraničního přechodu Checkpoint Charlie a média byla u toho. Psalo se o gestu velkém a dojemném: „Chtěl jsem dát znamení a poděkovat Bohu,“ komentoval stručně své vystoupení na ulici se svým vzácným Stradivariho nástrojem.

Nechci znovu opakovat, jak velkým a symbolickým dílem je Beethovenova Devátá. Skoro se musí hlídat, aby se z toho nestalo klišé, i když skladba sama je mimo jakoukoli pochybnost. A je v ní prostor i pro symboly měně nápadné. Óda na radost zazněla také při oslavách pádu zdi před Braniborskou bránou minulý týden, nepřekvapí, že pod taktovkou Daniela Barenboima. V kvartetu sólistů byla Američanka Renée Fleming, Lotyška Elīna Garanča a dva světoví němečtí pěvci z domovské opery v Berlíně: Klaus Florian Vogt a René Pape. I takové věci jako kvartet sólistů mohou mít svoji symboliku. V roce 1939 například angažoval nejslavnější dirigent své doby Arturo Toscanini českou pěvkyni Jarmilu Novotnou pro americké provedení jako zástupkyni země ohrožené rozpínavostí hitlerovského Německa. A pokud letos angažoval neméně slavný Barenboim pro berlínské provedení lotyšskou mezzosopranistku Garanču, začíná to pomalu mít podobně symbolický podtext, jenom velmoc je jiná a rozpínavost má trochu jiné podoby. Různých historických symbolů v různé míře naléhavosti je tu nekonečně mnoho.

Jednu aktuální odpověď na výročí 17. listopadu však nabídla Česká filharmonie, která letos skvěle reprezentovala v Americe, dokonce při příležitosti odhalení busty Václava Havla. Rozhodně bych jí nezazlíval, že na tak důležitý svátek „nebyla doma“. Její role v listopadu 1989 byla vůdčí a čestná, ale to by koneckonců měli připomínat jiní. V Rudolfinu se však konal jiný koncert K mezinárodnímu dni studentstva, kde se pozoruhodně podařilo několik věcí najednou: bylo to studentské díky studentskému orchestru, zazněla tam ze záznamu a důstojně slova Václava Havla a ještě se citlivě a zajímavě dotkl jednoho z vážných společenských témat. Česká filharmonie na tom má zásluhu jako pořadatel a patří jí za to velký dík, stejně jako hlavnímu organizátorovi Petru Kadlecovi – a samozřejmě účinkujícím. Ono totiž udělat na tento státní svátek hezký koncert s atmosférou, dobrými hudebními výkony i jasným poselstvím opravdu není jen tak.Na programu byly dvě skladby, jejichž společné téma je hrdinství: Beethovenův Egmont a Janáčkův Taras Bulba. A po přestávce Z českých luhů a hájů a pak už série romských písní v úpravě pro orchestr a velký sbor. Na empoře se sešlo kolem sto padesáti dětí, některé z nich ze sboru Čhavoregne, který vede Ida Kelarová, některé pocházející z romských osad na východním Slovensku.Myslím, že důležité souvislosti si doplní každý sám, a některé během koncertu v rozhovoru s moderátorem Pavlem Ryjáčkem charismatická sbormistryně sama zmínila. Celý koncert s Českou studentskou filharmonií, kterou posílilo jen několik profesionálů, výborně dirigoval Marko Ivanović. A vedle dětského sboru Čhavorenge spoluúčinkovali Pěvecký sbor Barbastella z Gymnázia Hodonín, pěvecký sbor Corale Gymnázia Žamberk, smíšený sbor Vox coloris Gymnázia Ústí nad Orlicí a členové Kühnova dětského sboru.Jsem rád i za přímý rozhlasový přenos na stanici D-dur a záznam, který Vltava odvysílá v neděli 23. listopadu odpoledne… Působivější, důstojnou a přitom velmi „neformální studentskou“ akci k 17. listopadu si totiž těžko představit.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto archiv, Petra Hajská 

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na