Zdařilá a nadčasová duchovní Olomouc

Zahajovací koncert dne 25. září se nesl ve znamení velkého očekávání, radostného napětí a také velké výzvy. Vždyť šlo o uvedení velkolepého díla Johanna Sebastiana Bacha Mše h moll. Je to dílo zásadní v hudební a kulturní historii, podvědomí o tomto díle je zakořeněno snad ve všech kulturně vzdělaných lidech. Interpretace se ujal český renomovaný soubor barokní hudby Musica Florea, který má za sebou několik let zkušeností, praxe, ocenění. Úvodní koncert významně lákal jak na dílo samotné, tak na dokonalou interpretaci již známého souboru. Dirigent Marek Štryncl před vystoupením vysvětlil zvukovou zvláštnost komorního orchestru – namísto barokních clarin zvolil, dle dobové praxe, jemnější odstín klasicistních klarinetů a ve výsledku to bylo skutečně nápadité řešení.  Zvukově se celý ansámbl společně se zpěváky nesl dobře tak do první poloviny kostela sv. Michala. Pak už kostelní prostor nedovolil kvalitně vyznít barokní polyfonii a zvukové srozumitelnosti. Čili se nabízí dvě otázky, zda nezvolit jiné (větší) obsazení orchestru nebo jiný (komornější) prostor.

Mše byla rozdělena do čtyř částí. V první (Kyrie) se prostřídaly sólové a sborové části (takto pak i dále v průběhu celé mše). Zvláště vynikl duet sopranistek Stanislavy Mihalcové a Ireny Troupové. Obě podaly nesmírně krásný projev. Suverénní a obzvláště zvonivý hlas Mihalcové příjemně zněl a kraloval během celého vystoupení. Ve druhé části (Gloria) opět vynikla sopranistka Mihalcová a první housle s přednesem části Laudamus te. V jiné části Quoniam tu solus Sanctus byl basový přednes (David Nykl) doprovázen dvěma fagoty a přirozeným lesním rohem. Pouze v této části zazněl přirozený lesní roh a zaslouží si obrovský obdiv, neboť svůj part přednesl naprosto bravurně a neomylně. Sborové Cum Sancto Spiritu s nadšeným projevem uzavřelo druhou část. V třetí části (Symbolum Niceum) vyzněl nádherný duet sopranistky Mihalcové a altistky Sylvy Čmugrové za skvělého ansámblového doprovodu. Bohužel se občas během mše stalo, že některé instrumentální nástupy byly nejednotné. V jiné sborové části Crucifixus etiam pro nobis bylo znát jakési zapálení a najednou jsem měla pocit, že jsem konečně vtažena do děje. Myslím, že právě tato část patřila k nejzdařilejším číslům mše. Basové sólo Et in Spiritum Sanctum Dominum zastupujícího interpreta (kvůli nemoci) Michaela Adaira za doprovodu dvou hobojů, fagotu, varhanního positivu a kontrabasu vyznělo velmi jemně, přesvědčivě a intonačně naprosto přesně. Poslední čtvrtá část (Sanctus) otevřela radostnou bránu k závěru. Jak říkal v úvodu Mons. Jan Graubner, v této části jde především o radost, a tu interpreti s radostným nadšením dokázali (konečně) předat. V této části byly dva sólové výstupy, první Benedictus tenoristy Hasana El Dunia za doprovodu flauto traverso, violoncella a varhanního positivu, což bylo provedeno velmi citlivě. Agnus Dei altistky Sylvy Čmugrové vyniklo v procítěném a až pokorném přednesu. Závěrem musím podotknout, že ačkoliv bylo toto dílo v interpretaci ansámblu Musica Florea očekáváno s nadšením a radostí, tak ve výsledku posluchači odcházeli ochuzeni o nějaké procento stoprocentního výkonu. Přála bych dirigentu Markovi Štrynclovi, aby dokázal své zapálení a nadšení přenést vždy na všechny své hráče.

Velmi zdařilý koncert se odehrál v neděli 2. října. Bylo to podařené provedení dvou kontrastních skladeb. První – utrpení, byť protkané nejhlubší mateřskou láskou, nad zemřelým synem v Boccheriniho Stabat Mater, a druhé – jásavá Missa Sancta Carla Marii von Webera. Prostor kostela sv. Mořice nabídl skvělé akustické možnosti pro komorní obsazení první skladby a velké, sborově orchestrální obsazení díla druhého. Sólistkou Stabat Mater byla jako vždy noblesní Eva Dřízgová s jako obvykle naprosto perfektním přednesem a k textu citlivým přístupem. Během celého vystoupení sopranistka za doprovodu komorního smyčcového obsazení Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín dokázala svým projevem naprosto vtáhnout, až ponořit posluchače do podstaty děje skladby, do děje utrpení i lásky.

Zvuk komorního orchestru se nesl též ve velmi citlivém duchu, v úžasné lehkosti a samozřejmé jednotě, s krásně vyhranými ozdobami. Některé části byly i con sordini a nechaly tak dokonale vyznít sopranistku v jemnějším dynamickém odstínu. To se odehrálo například v části Eja Mater, fons amoris, která byla uvozena předehrou prvních houslí, violy, violoncella a kontrabasu. Violoncellista ve flažoletové poloze poněkud intonačně zaplaval, ale dále si s touto těžší polohou již poradil. Ve druhé části zazněla nanejvýš pozitivní skladba Carla Marii von Webera, a to Missa Sancta. Již od prvních tónů jak celého orchestru, tak špičkového pěveckého sboru Lúčnica (sbormistr Elena Matušová) vytryskl gejzír radosti a až nakažlivého optimismu. Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín měla velmi dobrý ohlas a jakousi zvukovou svěžest, která se těžko popisuje. Radost samotná totiž prýštila i z šéfdirigenta Vojtěcha Spurného a bylo znát, že si koncert náležitě užívá. Sbor svými vstupy, které vlastně tvořily převážnou část mše, podtrhoval nadšený projev, zvukově pevný a přesvědčivý, přesto velmi ukázněný v tišších místech. Zajímavé je srovnání s jinými (filharmonickými) sbory, protože jejich pěvecký charakter je opravdu velmi zvučný a nosný. Takový neunavený. Malou měrou, zato docela příjemnou, se ve mši doslova blýskli i sólisté Olga Jelínková (soprán), Barbora Poláčková (mezzosoprán), Tomáš Kořínek (tenor), Pavel Švingr (bas). Společně jako kvartet vystoupili až v části Credo – Et incarnaus est a dále v poslední části Dona nobis pacem v Agnus Dei. Především sopranistka Olga Jelínková zazářila v části Benedictus za zajímavého doprovodu „continuových“ nástrojů violoncella, kontrabasu a fagotu.