Zemřel tanečník Jelko Yuresha, vrstevník Nurejeva a ambasador baletu

Ve věku 83 let zemřel 8. července ve Švýcarsku chorvatský baletní tanečník Jelko Yuresha (* 8. 5. 1937), který patřil k nejoblíbenějším interpretům Nurejevovy generace. Pocházel ze Záhřebu, svou kariéru ale rozvíjel ve Velké Británii.

Narodil se do doby druhé světové války, ale od útlého věku se zajímal o umění a školu s uměleckým zaměřením začal navštěvovat v šesti letech. Byl přijat na Mezinárodní baletní školu ve Splitu, vedenou Anou Roje a Oskarem Harmosem. Nadaný tanečník získal stipendium do Británie, do Legat School v Kentu, kam se v roce 1958 odstěhoval. Brzy na to se představil jako hostující tanečník v nově vznikajícím Irish Theatre Ballet v Dublinu. O rok později podepsal smlouvu se souborem London Festival Ballet, který je dnes světoznámým tělesem – English National Ballet. Zúčastnil se konkurzu na partnerského tanečníka pro tehdejší známou balerínu Belindu Wright na významné představení Royal Command Performance, které se hrálo přímo pro královnu Alžbětu, královnu matku a královské velitelství v Manchesteru roku 1959. V tomtéž roce jej vybral Sir Peter Wright pro roli Perského prince v produkci Spící krasavice jako partnera pro Margot Fonteyn.

Belinda Wright tančila nejen v Londýně, ale i u Rolanda Petita a v souboru v Grand Ballet du Marquis de Cuevas, s nímž v roce 1956 vystupovala v Monte Carlu na svatbě knížete Rainiera a Grace Kelly. S Jelko Yureschem se vzali v roce 1961, takže vzniklo celoživotní partnerství nejen profesní, ale i osobní. V roce 1962 přešel Yuresha do Královského baletu a brzy jej následovala jeho žena. V té době pracoval s choreografy, jako byl Frederick Ashton, Serge Lifar, Léonide Massin i Bronislava Nižinská. Leonid Massin si ho vybral pro hlavní roli v choreografii Le Bal des Voleurs, kdy v roce 1963 tančil po boku s Carlou Fracci. Baletní pár byl v roce 1967 angažován British Council jako „Ambasadoři tance“ k zájezdové činnosti po zemích Commonwealthu. Dostali se do měst, kde baletní umění ještě nikdy nikdo neviděl.

Yuresha ukončil kariéru baletního tanečníka v roce 1987 v padesáti letech, ale v tanečním světě zůstal dál. Jedna byl pedagogem (Dance Works, Dance Centre London, London Studio Centre, v zahraničí v Kuala Lumpuru, Miláně a Zurichu. Působil v Legat School ve stipendijní komisi, stejně tak v Royal Academy of Dance a byl porotcem mezinárodní baletní soutěže zaštítěné jménem Valentiny Kozlové. Zároveň také o tanci psal, publikoval články v Dancing Times, Ballet Today UK, The Dance Chronicle USA nebo London Evening Standard.

Spolu s Belindou se věnovali choreografii. V roce 1984 například vytvořil svou verzi Popelky po Icelandic National Ballet a od roku 1994 spolupracoval s Nationa Ballet of Panama. V roce 2013 ještě nastudoval balet La Péri a spolupracoval s Vasilijem Medveděvem na Coppélii. Manželé Yureshovi měli práva na dvě choreografie Antona Dolina, jeho Pas de Quatre a Variations for Four, kterou věnoval přímo Yureshovi a je určena pro čtyři baletní sólisty. V roce 2016 ji nastudoval s mladými tanečníky na popud Medveděva pro mezinárodní baletní Kremlin Gala v Moskvě. Yuresha byl repetitorem baletů Antona Dolina, a tak jako pedagog dohlížen na autenticitu inscenací v NYCB, v La Scale, v Miláně, v Rusku, v roce 2015 založil i jeho nadaci, právě na ochranu odkazu tohoto choreografa.

Byl také sběratelem kostýmů, fotografií, programů, dokumentů souvisejících s baletním světem a historií. Část své sbírky písemností věnoval roku 2007 Jerome Robbins Dance Division newyorské Public Library a řadu korespondence jiné organizaci, Newberry Research Library Ann Barzel Papers v Chicagu. Dlouho si přál najít vhodné umístění pro sbírku kostýmů, dokumentů, knih a dalších předmětů, nakonec je po velmi úspěšné výstavě věnoval v roce 2017 muzeu v Záhřebu.

Se svou ženou měli dceru a dvě vnoučata. Jeho dcera na adresu zesnulého otce říká: „Byl jedinečný, charismatický, okouzlující a občas nemožný. Byl to ten typ člověka, na jakého nikdo nezapomene, i kdyby chtěl. Jsem nesmírně hrdá na to, čeho v životě dosáhl, od skromných kořenů až po procestování celého světa jako ambasador baletního umění.“

Pro Operu PLUS před třemi a půl lety Jelko Yuresha zavzpomínal: „V porovnání s dnešními tanečníky jsme byli hrozní. Moje generace neměla fyzické schopnosti, které vidíte dnes. Částečně proto, že jsme si nebyli vědomí toho, jak daleko může naše tělo jít. Ale také proto, že nám to nebylo řečeno. Dnes tanečník může dělat cokoli. … Měli jsme něco, co dnešní tanečníci nemají: museli jsme tančit. Pro nás to byl život. Tancovali jsme, protože to bylo něco, co jsme potřebovali. Nebyla v tom diskuze, něco o ocenění nebo kdo je velký, slavný, nebo kdo je líp placený. Byla Markova, Danilova, Krassovska, Fonteyn, Belinda… byly to velké baleríny a samozřejmě musely mít svá ega, byly lidmi, měly i svou pýchu na to, co dělají, ale nikdy nezapomenu na jejich skvělý humor. Byly vždy rozesmáté a vyprávěly vtipy. Byly hvězdy. Měly to, tuhle kvalitu, která byla víc než jejich talent a soustředění. Byly skvělé, protože měly neuvěřitelnou schopnost citu, a když tančily, mohli jste ho vnímat. Dalo by se dívat jinam? Ne. Bylo to nemožné. Nic jiného neexistovalo, protože naplnily jeviště svými emocemi.“