Nino Rota a Gustav Mahler mají cosi společného, ať už je to vnímání světa jako „labyrintu světa“ a „ráje srdce“, pozorování nízkých i vznešených vlastností člověka, pocit bizarnosti z reality, melancholie a touha po lásce či soucit s naivní dětskou duší.
Nino Rota (1911-1979) v tomto našel kongeniální souznění ve své filmové hudbě, kterou skládal intenzivně od třicátých let, zejména s Federicem Fellinim. Z mého pohledu patří k hudebně nejinvenčnějším soundtrackům Felliniho filmů Osm a půl (1963), Silnice (1966) nebo Amarcord (1973). V paměti máme ale určitě i hlavní téma k Zeffirelliho Romeovi a Julii (1968). Koncert Janáčkovy filharmonie byl obohacen o známé Love Theme z hudby k filmu Kmotr z roku 1972 v aranžmá kontrabasového kvarteta se sólem Martina Rašky, prvního kontrabasisty orchestru, hudby, za kterou Nino Rota obdržel Oskara.
Nino Rota působil v době, kdy komponoval Divertimento concertante pro kontrabas a orchestr (1967-1971) jako ředitel konzervatoře v Bari. Skladeb tohoto typu je po málu. Dílo je věnováno špičkovému kontrabasistovi Francovi Petracchimu (*1937), který v dané době vyučoval na konzervatoři a skladba vznikala postupně ve vzájemné spolupráci. Nino Rota byl zřejmě otevřen zvláštnímu zastřenému zvuku kontrabasu a bez Franca Petracchiho by nemohla vzniknout tak technicky a zvukově vypjatá a přitom realizovatelná kompozice, která je dodnes používána v interpretačních soutěžích nástroje. Původně Petrarcchi žádal „jen“ o skladbu pro kontrabas a klavír.
Jako první byla zkomponovaná druhá věta Marcia (1967). V té době Petracchi vypracovával vlastní virtuózní techniku, kterou si na kompozici ověřoval on i jeho žáci. Ne náhodou posluchači v této i závěrečné větě odkazují na prokofjevovský styl. Třetí věta Aria byla dokončena v roce 1968. Je z celé kompozice nejvýraznější a typicky pro autora emočně silná. Uplatní se schopnost hráče dostat z nástroje zpěvný nosný tón, což se Martinu Raškovi skutečně velmi podařilo. Rota měl v hlavě toto téma pro scénu dnes slavného amerického filmu Doktor Živago – scénu nočního pochodu ruských exulantů na Sibiř s východem slunce – a také doporučil, aby si ji kontrabasista při hře představoval. V roce 1969 vzniklo virtuózní Finale s dramatickou kadencí s dvojhmaty. Ze všech dostupných verzí, které jsem slyšela, ji Martin Raška zahrál nejsuverénněji. Artikulačně a intonačně přesně, s lehkostí. První věta Allegro byla složena jako poslední v roce 1971. Obsahuje dvě náročné kadence, což je nezvyklé. První nastupuje po orchestrálním úvodu, druhá je v závěru. Z hlediska koncepce je to věta nejproblematičtější.
Provedení Martinem Raškou a Janáčkovou filharmonií pod řízením Tomáše Netopila bylo nejlepším, které jsem slyšela. Celkovému zvuku svědčilo obsazení orchestru i prázdný prostor. Kontrabas byl slyšet zřetelně a nosně. Bohužel, obraz snímaný (asi na tři kamery) byl synchronizován s partiturou jen velmi zřídka, i tam, kde to bylo technicky možné.
Mahlerova 4. symfonie G dur byla provedena z důvodů hygienických omezení v komorní úpravě Klause Simona, ale vůbec to nevadilo, vzhledem k charakteru symfonie, její instrumentaci i akustickým podmínkám v sále. Zvuk byl krásně vyvážený, všechna nástrojová sóla a skupiny zřetelné, určitá průsvitnost byla i v souladu s tematickým vrcholem „Nebeského života“ závěrečné věty i způsobem, jaký pojal Tomáš Netopil témata první věty (zejména grazioso), tj. odlehčeně a hybněji, s menší agogikou než kterou slyšíme zejména ve starších provedeních (např. i V. Neumanna).
Gradace orchestru vycházely plnozvučně, Scherzo, které vnáší do kompozice temný tón Tance smrti (Totentanz), vyznělo dostatečně dramaticky. Hlas Kateřiny Kněžíkové zněl stříbřitě, i když jí bylo kvůli akustice sálu méně rozumět.
K tomu jen poznámku – možná právě nejen vnitřní výrazová rozmanitost hudby, ale i text ze sbírky Chlapcova kouzelného rohu (L. Achim von Amin a Cl. Brentano) působil poněkud poživačnými obrazy „nebeského světa“ rozpaky a odpor u posluchačů při premiéře v Mnichově 1901. Režie obrazu Ondřeje Daňka byla v Mahlerovi přece jen lepší. Záznam zajišťovali absolventi a studenti Multimediální techniky a Audiovizuální tvorby Slezské univerzity v Opavě.
Bohužel, více z nás (celkem se připojilo cca 200 posluchačů) slyšelo během celého koncertu nepatrné praskání zvuku. Vzhledem k tomu, že poslední dobou poslouchám nahrávky z archivu LP, tak mi to vcelku nevadilo, protože umělecké provedení bylo potěšující.
Program
4. března 2021, 19:00 hodin, Dům kultury města Ostravy, streaming YouTube
Giovanni „Nino“ Rota – Divertimento Concertante pro kontrabas a orchestr
Love Theme (z filmu Kmotr)
Gustav Mahler – Symfonie č. 4 G dur
Kateřina Kněžíková – soprán
Martin Raška – kontrabas
Janáčkova filharmonie Ostrava
Tomáš Netopil – dirigent
