Kdo v zlaté struny zahrát zná? Jana Boušková

Čtenáři Opery Plus blogují

„Kdo v zlaté struny zahrát zná, jej ctěte víc než sebe, neboť vás tak Bůh miloval, že poslal vám ho s nebe!“ Výmluvný Hálkův verš, jejž zhudebnil Bedřich Smetana v cyklu Večerní písně, do posledního písmene vystihuje pocit, jaký si zaplněná Zámecká jízdárna musela odnést z koncertu harfistky Jany Bouškové a basisty Richarda Nováka, kteří v sobotu 24. června 2017 vystoupili na 59. ročníku festivalu Smetanova Litomyšl.

Celý program koncertu byl poctou české národní hudbě, ze smetanovské linie vystoupila pouze Americká suita Antonína Dvořáka. A celý koncert byl poctou královskému nástroji harfě, kterou skutečně výjimečným způsobem reprezentuje Jana Boušková. Ta si pro své festivalové vystoupení připravila navíc premiérové uvedení dvou částí Smetanovy Mé vlasti. Koncert zahájil majestátní Vyšehrad, jehož úvodní akordy harfě věštců náleží i v původní orchestrální verzi. Jana Boušková představila harfovou úpravu v neméně působivé podobě, vystihující monumentální slávu i elegický úpadek Vyšehradu.

Vltava je pro Janu Bouškovou vskutku erbovní skladbou. Vzpomínám, jak tuto skladbu výtečně hrála již její maminka, profesorka Libuše Váchalová. Příběh Vltavy je snad příběhem harfy, který Jana Boušková umí podat s hlubokým prožitkem, s jemnou drobnokresbou vltavských pramínků a tančících víl i s vířivou silou lidového veselí až po majestátní tóny mocného toku plynoucího do Labe. Jana Boušková je Vltavou skutečně odkojená a jejímu technicky bravurnímu podání a opojně hlubokému výrazu podlehne snad každý. Troufám si říci, že v této skladbě nemá konkurenta… a možná nejen v ní…

Z Mé vlasti Jana Boušková uvedla ještě dramatickou Šárku, strhující svědectví o neobyčejné vášni prosycené vypjatými emocemi zhrzené lásky až po krvavou vraždu. Za její úpravou pro harfu stojí sama Jana Boušková, která svým pojetím dokázala, že hudbě rozumí i po kompoziční stránce. Nechybělo nic, co má každý správný Čech vryto ve své hudební paměti z orchestrální verze. Jana Boušková vykreslila plnokrevný portrét dívky, jež trestá nevěrnost svého milence, do nejjemnějšího detailu s vervou i grácií.

Druhou polovinu koncertu zahájila Americká suita Antonína Dvořáka. Opět nepůvodní dílo pro harfu, za jehož úpravou pro královský nástroj, která si již našla své místo v repertoáru jiných světových harfistů, stojí sama Jana Boušková. Dílo radostné, slovansky svěží i americky rytmické, dílo, kterému harfa dává novou podobu, průzračnější, lyričtější než klavír. Nádherně klenuté melodie linoucí se z prstů Jany Bouškové byly okouzlující stejně tak jako dynamičtější partie, ve kterých si harfa s klavírem nikterak nezadá.

Koncert završily Večerní písně Bedřicha Smetany, které s harfou zazněly snad také úplně poprvé a úplně poprvé se setkali i Jana Boušková s neuvěřitelným operním matadorem, těšícím se stále úctyhodné formě, Richardem Novákem. Jejich podání bylo neobyčejně silné a apelativní text písní vyzněl v interpretaci tohoto dua nadmíru přesvědčivě a působivě.

Přiznávám bez ostychu, že umění Jany Bouškové mě vždy dojme. V jejím podání není harfa jen poněkud plochým strunným nástrojem limitovaných možností, ale plnokrevným instrumentem s neobyčejnou dynamickou a barevnou zvukovou škálou. Niterná lyričnost, hebká pianissima, vznešenost i dravá forte, snoubící se s hlubokým oduševnělým výrazem pasují Janu Bouškovou na harfovou královnu, která zahrát zná nejen v zlaté struny své harfy, ale i v duši každého vnímavého posluchače, a to skutečně zaslouží úctu. A úctu zaslouží i dramaturgie festivalu, která je věrná odkazu svého skladatele a tento po všech stránkách výjimečný program uvedla.

I váš text v této rubrice rádi uveřejníme. Naše adresa: [email protected]