Aleš Briscein: To není rychlík, to je šinkansen!

Rozhovor s předním českým tenoristou o opeře, sportu i životním optimismu

První otázka při rozhovoru s vámi by přišla na mysl snad každému: Vypadá to, že jste u nás jedním z nejvytíženějších operních sólistů, a to zcela na doraz…

(Aleš Briscein se směje) 

… Váš diář musí být zcela zaplněný, představení a dalších vystoupení musíte mít opravdu hodně: zpíváte na nejedné z českých operních scén – v pražském Národním, Stavovské a Státní operu nevyjímaje, dále v Brně, Plzni, Ostravě, na Krumlově…, ale velmi často také v zahraničí. Jak to všechno stíháte? A jak přitom zvládáte udržet se ve špičkové formě?

Dobrá trefná otázka! Pakliže ji pokládáte vzhledem k mapování mé uplynulé sezony, máte absolutní pravdu, protože i já jsem byl zděšen, až překvapen, co se toho dá stihnout. Ale nemyslím si, že bych u toho jásal… Protože spousta z těch projektů v uplynulé sezoně byla takzvaně neplánovaná, až dodatečně do mého kalendáře zařazená. Například Čertova stěna v Ostravě šla proti velmi náročnému projektu s Ivánem Fischerem – Rusalce v Budapešti, Dortmundu a Brugách pro live přenos. A byly i další tituly, ke kterým jsem přišel tím způsobem, že jsem byl do nich takzvaně umluven… Mám samozřejmě rád kalendář sestavený na dva tři roky dopředu a samozřejmě si velmi vážím toho, že zpívám na řadě scén u nás…

Pochopitelně, tenor – to je speciální obor, tenoristů je trvalý nedostatek. Vždycky si s kolegy děláme legraci, že když onemocní jeden až dva tenoři v České republice, že tak asi deset divadel nehraje! (smích) Musím přiznat, že mých pracovních závazků v uplynulé sezoně bylo hodně a že do budoucna to musím a chci trochu víc vybalancovat. Nechci být úplně všude a nechci dělat za každou cenu všechno, protože poměry na jedné straně v České republice, kde člověk takzvaně lítá víc, než je to zdrávo, a na straně druhé v zahraničí, kde pracovní kontakty mají větší řád a větší klid, jsou málo srovnatelné. Každý, kdo má tu možnost, proto nakonec dá raději přednost onomu klidu a řádu, a navíc samozřejmě i šetří své síly… A jak se udržuju? Samozřejmě mě v kondici udržuje sport, který miluji, protože jsem od malička až do nástupu na konzervatoř navštěvoval speciální atletickou třídu, takže sport je mně zakódován… Nejrůznější druhy sportu, to je můj relax, při tom se dá vypnout…

Jak často a kde sportujete?

Nejvíc času na to mívám v zahraničí. Nedávno jsem zpíval v Broučkovi ve Frankfurtu, tam jsem si dokonce koupil kolo a do práce jezdil na kole, což byla úžasná záležitost… Schválně jsem si nevzal byt v centru, ale v místě, které je blízko parku, takže kombinace běhání venku a kola, zkoušek a představení byla ideální. V Čechách mám pak několik dobrých part na fotbal, se kterými se podle časových možností můžu potkat, dál to je tenis, a pak se také velmi rád potápím v moři. Ale i samozřejmě další sportovní aktivity…Jak často se vám doma daří si na sport udělat čas?

Když například zkouším v Praze, tak mimo Prahu na představení nejezdím, protože je to vzhledem k času odjezdu a přípravě na představení problematické. Takže v takovém případě je standardní, že si jdu ráno před zkouškou zaběhat. Nedělá mi problém ani před představením si udělat sportovní kolečko, vzít si třeba kolo a na hodinu se jet provětrat. Je to krása, nádherné uvolnění myšlenek… Ono vlastně všechno, co provádíme na jevišti, souvisí s fyzickou odolností, zpěvák musí mít v permanenci nejen ten jediný sval – hlasivky, ale v rámci možností i celé tělo…

Když už mluvíte o hlasivkách, tak stres provázející rychlé pracovní tempo se na nich zcela jistě podepisuje. Jak to děláte, abyste se udržel v klidu, bez stresu?

Někdo má to štěstí, že ho tréma tolik nesvazuje… Odolnost proti trémě se sice dá do jisté míry trénovat, ale je to fenomén… Znám i kolegy, kteří dopoledne před představením zvrací při myšlence, že večer musejí podat stoprocentní výkon… Na druhou stranu to chápu, protože své udělají změny počasí, ekologická zátěž, pokoušejí se o vás různé druhy viróz a dalších ataků, ve větších městech se často vzbudíte a hlas máte takzvaně spadlý… Když ráno zjistíte, že nejste v optimální formě, tak při myšlence, co budete večer dělat před diváky, je to dost velké psychické vypětí, se kterým se nějak musíte vyrovnat… Recepty na to jsou různé, ideální je vyčistit si mysl, a hlavně pokud možno žít zdravým životním stylem. Zkrátka moc se tomu všemu nepoddávat…

… a to i v případě, kdy váš kalendář alespoň z pohledu zvenčí připomíná rychlík?

To není rychlík, to je šinkansen! A někdy Nozomi! (smích)Chcete o sobě říct, že jste absolutní kliďas? Že se vám všechny vaše početné pracovní závazky daří zvládat s nadhledem a klidem vrcholového manažera?

To je zajímavé, to vaše srovnání s vrcholovým manažerem… S veškerým respektem, výkon zpěváka s výkonem manažera může být srovnatelný. Dobrý zpěvák také musí ovládat všechny profesionální aspekty, být všude včas a stoprocentně připravený, splnit přesně to, co je po něm požadováno, zkrátka podat špičkový výkon. Znamená to ale také spoustu dalších věcí, které se hlavně v zahraničí berou jako samozřejmost: kooperovat s celým týmem, pracovat vždy s maximálním nasazením… Čili požadavky na pracovní výkon zpěváka určitě s manažerem srovnatelné jsou… Já jenom doufám, že nedojde k brzkému vyhoření… Samozřejmě o tom všem přemýšlím. Zvenčí to opravdu může někdy vypadat tak, že člověk je úplně všude… Chtěl bych občas zvolnit, je to pro tělo důležité, občas je potřeba i úplně vypnout…Tak trochu provokativní otázka: Dokáže vám sedm představení v týdnu ještě udělat radost?

Určitě ne, to určitě ne… Myslím ale, že tohle se mi snad nikdy nepovedlo, možná ve třech dnech tři představení nebo v pěti dnech čtyři… Ale musím také dodat, že všechny podobné případy jsou extrémní, nejsou plánovány dopředu. To znamená, že kalendář mám poskládaný tak, abych měl nějaké volno, i s ohledem na zkouškové období, dejme tomu dva dny hlasového klidu za týden, také abych měl čas na cvičení… Ale pakliže kolegové onemocní a pár představení je ohroženo, tak podle divadelních regulí jsem víceméně povinen zaskočit, i když jsem „jen“ stálý host, s tím se prostě počítá. A to nemluvím třeba o záskocích a dalších nabídkách ze zahraničí, se kterými se musí také počítat. Samozřejmě, je to často dilema, ve výsledku z toho vychází v mém kalendáři třeba děsivá šňůra představení. Z toho pochopitelně radost nemám. Rozhodně to ale není závod, není to něco, co bych vydával za rekordy, tak jako to třeba mají atleti… To rozhodně ne.Co takový větší nápor, když na něj dojde, dělá s vaším hlasem?

Pakliže jste v ideální zdravotní kondici, pak je to více méně trénink s větším psychickým i fyzickým zatížením, včetně samotného hlasu. Když už ale mluvíme o extrému, který pro mě znamená už tři až čtyři představení za týden, tak v zahraničí toto neexistuje. Tam děláte jednu produkci, mezi tím máte volno, čili to není zdaleka tak stresové, jako když máte v pěti dnech tři různé opery. Já se přitom ještě snažím držet se oborově toho, co chci dělat… Teď jsem zrovna odmítl Carmen v Německu, nabídku na Dona Josého, krásnou nabídku, lákavou, ale člověk by měl přemýšlet o všech souvislostech…

Žádnou únavu z náporu práce občas nepociťujete?

Působím tak na vás? (smích)

Ptám se proto, že zvládnutí podobného enormně plného kalendáře s hlasem, na kterém není slyšet žádná únava, mě do značné míry fascinuje… Například nedávno jste měl jistě náročné zkoušky Prodané nevěsty v Novém divadle v Plzni, kde ještě zdaleka ne vše bezchybně fungovalo, pak hned dvě její představení s docela těžkým Jeníkem ve dvou dnech po sobě, z toho jedno před kamerami v přímém televizním přenosu. A hned potom v závěru téhož týdne slavnostní koncert k zahájení nové operní sezony, také v Novém divadle v Plzni… A přitom ani na konci onoho týdne jste unaveně nepůsobil…

Jsem rád, že to na vás tak působí, nicméně to beru s pokorou, a to podtrhuji… Snažím se relaxovat, navzdory všem těmto šíleným atakům… Samozřejmě, když z těla berete, tak mu taky musíte dávat, včetně dostatku spánku. To je prostě zákonitost života. Životosprávu tomu všemu musíte podřídit… Už se nemůže opakovat například situace, kdy jsem jako mladý bujarý saxofonista šel spát až v pět hodin a nedělalo mi problémy být potom v deset na zkoušce… Prostě musíte v sobě mít tu profesionalitu, být vždy pokud možno stoprocentně připraven…Co ještě dalšího svému tělu dáváte, kromě již zmíněného sportu a spánku?

(smích) To je moje tajemství!

(smích) Ono toho už moc být nemůže, proto se na to ptám…

Divil byste se, je spousta věcí, kterými můžete hýčkat svoje tělo…

Jóga? Nebo snad nějaké čaje?

Čaje ne… (smích) Je spousta cest, od různých vitaminových prostředků a prostředků na správnou životosprávu… Je to kombinace všech těchto věcí, společně se sportem. Když vám tělo funguje a drží optimálně pohromadě, tak z toho můžete jenom těžit. Časem to pochopí úplně každý.

Mluvil jste o nabídce na Carmen, na Dona Josého. To je asi kapitola sama o sobě – vy a vaše role. Hodně lidí včetně svých kolegů jste předloni překvapil svým Lohengrinem na festivalu v Erlu. Jak vůbec k tomuto došlo, k onomu bezpochyby překvapivému rozhodnutí takovou roli zpívat? Chcete takovou cestou jít dál? Zkoušet oborově zcela nové party? Ono vlastně už i to, co v současné době zpíváte, je docela široké spektrum: od Jeníka a Prince v Rusalce až po Almavivu a Mozarta…

Může to vypadat jako široké spektrum rolí, ale víceméně u všech jsem se svého oboru držel. Ten případný přesah opravdu není velký… Když se budeme bavit o Lohengrinovi, tak si musíme hned na začátku říci, že Lohengrin není ani Tristan, ani Tannhäuser. Je to řekněme speciální role lyrického spinto oboru…

Když jsem se ještě před svým Lohengrinem setkal s profesorem Gustavem Kuhnem v Paříži u Janáčkova Zápisníku, tak pana profesora můj hlas nějakým způsobem zaujal a vzápětí mojí agentuře ve Švýcarsku přišel dotaz, který si pamatuji celkem přesně: „Psal nám profesor Gustav Kuhn, že na jeho festivalu Tiroler Festspiele v Erlu má v úmyslu dávat Lohengrina a že ty jsi pro něj typický představitel. Napiš nám, co si o tom myslíš…“ Viděl jsem tam ten velký, pomyslný otazník mojí agentury a přeložil jsem si to: „To je ale nesmysl, viď…“ (smích)Takže vaše první reakce?

Divil byste se, už před tím jsem od jednoho dirigenta nabídku na Lohengrina dostal, ale nebudu říkat od koho, to není důležité… S panem profesorem Kuhnem jsem si vymínil schůzku. Setkali jsme se v Německu a mě zajímalo, jak pan profesor k tomu Lohengrinovi v mém případě dospěl a jaká je jeho představa. A on mi řekl, že lyrický spinto obor, do kterého Lohengrina řadí, je přesně můj hlas. On samozřejmě věděl, jak zpívám Vévodu, jak zpívám Alfreda, a že můj hlas musí být v Lohengrinovi adaptovatelný nejen na všechny ty krásné nuance na začátku, ale i dost silný na vyprávění o Grálu. A musíte také dokonale ovládat mezza voce techniku, všechny ty jemnosti, které tahle role vyžaduje až do konce…

Pan profesor důsledně dbal, aby interpretace Lohengrina měla potřebnou lehkost. Zásadně nesouhlasil s tím, aby tu roli zpívali těžkými hlasy barytonální tenoři. Takže na takovém přístupu jsme se dohodli, i orchestr pak v tomto duchu vedl. Ve finále to pak bylo fantastické překvapení. A musím četně přiznat, že i překvapení pro mě, který jsem tu roli studoval přes rok, u pana profesora v Itálii, na privátní Accademia di Montegral v Lucce, ale i s dalšími profesory, třeba z Mnichova a Sydney. Už jenom možnost takto novou roli nastudovat byla sama o sobě fantastická… Nemluvě o tom, že v Erlu jsem nakonec dostal přednost ze tří obsazených Lohengrinů… Agent mně pak po premiéře o jednom z obávaných recenzentů říkal: „Tenhle kritik, který na nikom nenechá nit suchou, o tobě napsal naprosto fantasticky. Nech si to vytisknout a zarámovat, protože něco podobného se ti už asi jen tak nepodaří…“Je tento Lohengrin v Erlu tím, co vás zatím nejvíc těší za vaši dosavadní kariéru? Zdá se mi, že ano, když cítím i teď, po půldruhém roce, ty emoce ve vašem hlase…

Úplně jste na to kápnul… Je to něco, co mě neskutečně naplnilo a stále naplňuje. Nabídka na Lohengrina přišla i na příští rok, příští rok bude v Erlu průřez celým Wagnerem… A to už jsem jednu nabídku na Lohengrina musel z časových důvodů odmítnout.

Ještě k mojí předchozí otázce: Existuje ještě nějaká podobná role mimo váš současný obor, o které přemýšlíte?

Určitě bych ze svého oboru nerad vybočoval. Jsem přesvědčený, že jiný wagnerovský part nikdy zpívat nebudu. V úvahu připadá snad jen Parsifal. Pan profesor mi učinil nabídku na Stolzinga v Mistrech pěvcích – ale to jsem samozřejmě s poděkováním odmítl…

Logeho?

Loge je taková výjimečná, spíš komická role, něco úplně jiného… Určitě na něj nemyslím, možná jednou, až budu starší, ale teď něco takového vůbec není na pořadu dne…

Kterým směrem se tedy chcete dál hlasově ubírat? Přemýšlíte o tom nebo tomu necháváte volný průběh? Podle toho, jaké přijdou nabídky?

Nabídky jsou zajímavé, ty chodí. Ale kdyby každý z tenoristů zpíval hrdinné party, operní svět by byl přece ochuzen… Denně přemýšlím o tom, co bych měl a neměl zpívat. Ale není to jen o samotné nabídce – musíte být volný na takovou roli, zdravý a tak dále. Nejde jen říct ano. Vždycky mě vrátí na zem to, že si chci hlavně uchovat hlas. Protože hlas je jenom jeden a pouštět se do velmi nejistých nabídek typu Don José a další, to tedy ne… Samozřejmě, že dávám přednost více nabídkám v zahraničí, ale stavím na dodržování oborovosti.

Co je vašemu srdci nejbližší? Česká opera, Mozart, …

… Samozřejmě že český romantismus. Velmi nelehký obor, nelehce se zpívá, tím spíš je to ale jedna z mých devíz. Jsou to všechny ty velké role Ladislavů, Jeníků a Princů, to je vždy výzva! Je to samozřejmě i něco, co můžete nabídnout venku, ale tak trochu i povinnost vůči českému publiku… Budete se možná divit, ale když se na repertoár jakéhokoli českého divadla nasadí česká opera, tak je problém ji obsadit…To u nás bylo v případě tenorových rolí vždycky…

Ano, u tenorů vždycky. Ale tvářit se, že český repertoár je opravdu těžko zpívatelný a že můj obor je jiný, tak to je trochu alibismus. Já mám vztah k českému romantismu vřelý. Mám ale rád i Janáčka, který je ve světě velmi žádaný. Jak už jsem říkal, nedávno jsem si zazpíval ve Frankfurtu Mazala a na základě toho mi nabídli v příští sezoně Köngskinder od Humperdincka, v němčině. Takže i přes Janáčka můžete dostat další zajímavé nabídky, pokud ovšem zpíváte dobrou technikou a taky pokud aspoň trochu slušně vypadáte… Což rozhodně zvlášť z pohledu požadavků v zahraničí není klišé. Dost kolegů má bohužel problém s tím, že už třeba na první obor nevypadají… Nemyslím to zle nebo s despektem, ale máte i určité povinnosti a závazky sám k sobě i k divadlu – pakliže chcete první obor dělat, musíte obstát nejen hlasově, ale protože divadlo je od slova dívat se, tak taky vizuálně. To je také důležitá stránka věci, kterou si musíte uvědomovat a na které musíte pracovat.

Vedle již zmíněného Humperdincka ve Frankfurtu, co dalšího vás čeká, když už jsme začali mluvit o zahraničních nabídkách?

Před podpisem je smlouva v Itálii na Janáčka, kde jsem si v Jenůfě dokonce mohl vybrat roli (smích), jestli bych chtěl dělat Števu nebo Lacu. Na jejich přání nakonec budu dělat v jednom obsazení Števu – ostatní role tam mají alternace. Nemohl jsem přijmout Rusalku v Římě, protože už přišla pozdě a dělám s režisérem Radokem Makropulos v Brně. Čekají mě tři koncerty ve slavné Santa Cecilia v Římě se Stravinskeho Les noces, příjemná nabídka z Grazu na operetu Veselá vdova, už zmíněný Frankfurt, Rusalka v Krumlově, koncerty se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK, Plzeňskou filharmonií a ještě běžná repertoárová představení dle časových možností… Spíše už řeším kalendář na pár let dopředu, abych si mohl případně dobře naplánovat, co mě čeká a co budu muset i odmítnout. Přeci jen se nedá stihnout vše a já také nechci být jen věčným cestovatelem po světě…

Kde konkrétně bude ona Jenůfa v Itálii?

Bude to v Boloni. Dál mám ještě také závazky v Berlíně, kam se také těším, protože tam pokračuje Così fan tutte…

V Komické opeře?

Ano, v Komické opeře, která dostala za loňský rok titul Opernhaus des Jahres, tedy Divadlo roku, což je velká pocta mezi všemi divadly. Má na tom zásluhu i nový management, který tam přišel. Tam mě bude čekat v nové sezoně i nový Oněgin, smlouva už je podepsaná. Také Národní divadlo mě oslovilo s nabídkou Tamina v Kouzelné flétně, což je v případě Mozarta pro mě vždycky příjemným zjištěním, protože si často vzpomenu na slavnou Elisabeth Schwarzkopf, která říkávala: „Zpívejte Mozarta, jak jen to je možné a stále se k němu vracejte kvůli hlasové hygieně… Když na něj vypadáte a můžete ho zpívat, tak pokud vám jeho role nabízejí, zpívejte ho!“ V květnu by pak měla být i nová produkce opery Z mrtvého domu od Leoše Janáčka. A už jsme zase u toho plného kalendáře, protože mezi to vám přijde i spousta záskoků a dalších věcí… A to jsem ještě zapomněl, že po dlouhé době a vakuu, které panovalo v Českém rozhlase, jsem dostal nabídku na natáčení árií; teď jsem s panem dirigentem Lenárdem absolvoval dvě frekvence, nahrávali jsme světový repertoár a budeme pokračovat, samozřejmě i s repertoárem českým…Svého času jste také často vystupoval v Paříži. Tam vás nic nového nečeká?

Paříž byla krásná epizoda, těch deset let, co jsem tam jezdil… Byla to celá řada projektů, velmi krásná spolupráce… Teď je tam nový management, moje agentura o nějaké spolupráci jedná, takže uvidíme, co z toho bude…

Vy jste tam začínal za Mortiera, je to tak?

Gerard Mortier… Ano, tam to byl můj první intendant…

Zasáhla vás teď jeho smrt hodně?

Velmi, velmi… Byla to výjimečná osobnost. Takových direktorů a takových lidí, s tak velkým uměleckým přehledem, nadhledem a srdcem, takových moc není… Výborný manažer, s citem pro duši umělce, pro dramaturgii, pro všechno to, co dělá operu operou… To on vydupal Salcburk na top úroveň, pak ten manažerský styl přenesl i do Paříže, kde byly za jeho éry velmi zajímavé produkce. Uměl šikovně vybalancovat dramaturgii a dělat divadlo v trochu modernějším hávu, aby to nebyla ta stará vousatá opera… Vzpomínám na něj jako na hrozně laskavého, pozorného a citlivého kolegu, na člověka, který žil divadlem na dvě stě procent. Mimochodem – měl obdivuhodnou paměť na jména, kdykoli jsem ho v zahraničí potkal, moje jméno vyslovil vždy bez sebemenšího zaváhání a zcela bezchybně a to doufám, že ne jen kvůli tomu, že moji předkové pocházejí z Francie a že mám vlastně francouzské jméno… Operní svět v něm ztratil ohromnou osobnost…

Když o tomto mluvíme, netrápí vás poměry v řízení operních domů u nás?

Trápí… Budu upřímný: Myslím, že mi to nikdo nebude mít za zlé, když mám občas pocit, že v některých operních domech u nás je na prvním místě úředník v kanceláři. Přitom ten úřednický aparát by umělcům měl dělat servis, který by nás měl maximálním způsobem podporovat, protože oni tu jsou pro nás, tak jak je tomu v zahraničí… Tam si vás velmi váží, tam je na prvním místě spokojenost umělců a podmínky pro ně, tak aby mohli podat co nejlepší výkon. Tohle mě na domácích poměrech někdy trošku mrzí. Místo hudební zkušebny se raději udělá další kancelář a tak dále. Mrzí mě i politikaření, protože tady nejsou jasně nastavena pravidla hry pro šéfování, ať je to post šéfa opery nebo post ředitele. Nikdo neví, kdy bude odvolán a kdo a kdy ho nahradí. Jsou za tím vším různé politické tlaky a politické soupeření, a samotné divadlo a umělci nemají klid na práci. Tak to jsou věci, které mě pochopitelně mrzí, a to za všechny kolegy…

Abychom skončili trošku optimističtěji: Co vám kromě opery a také sportu dokáže udělat ještě radost?

Mně dokáže udělat radost spousta věcí!

Vypadáte jako optimisticky založený člověk…

… Já se snažím být optimistický, někdy to bývá i těžké v tom celém operním koloběhu… Na prvním místě mně ale pořád dělá radost dar, který mi byl dán. Protože já jsem na začátku kariéry vůbec nesnil o tom, že budu operní zpěvák, dělal jsem úplně jiný obor… Řízením osudu jsem ale nakonec zakotvil u opery, kterou jsem si zamiloval… Jsem povinen se aspoň trochu o ten dar starat a musím říct, že to mě hlavně naplňuje. Přece jen spousta lidí tuhle práci dělat nemůže. Spousta lidí si nemůže říct, že práce je také jejich koníčkem. To není fráze… Takže to se snažím každodenně na jevišti naplňovat. Dělá mi to radost, protože dělám něco, co je svým způsobem výjimečné – i když si na to vůbec nehraju, že by to až tak výjimečné bylo. Prostě mi to dělá radost…

Čili vaše největší radost je opera?

Ne! (smích) Ne! Ne! Ne! Je spousta dalších věcí, ke kterým můžete svoji radost směřovat. Je to váš partnerský vztah, je to vaše rodina, je to spousta dalších věcí – třeba docela obyčejných… Já nežiju jenom operou. Snažím se být optimistou a těšit se z toho všeho, co mi život přinese. To je prostě fantastické!

Díky za rozhovor!

Vizitka:
Aleš Briscein (1969) původně vystudoval hru na klarinet a saxofon a poté operní zpěv na Pražské konzervatoři. Ve studiích pokračoval na Západočeské univerzitě v Plzni.

V roce 1995 začal vystupovat ve Státní opeře Praha a v krátké době zde nastudoval několik rolí lyrického oboru (Tamino v Mozartově Kouzelné flétně, Ferrando v Così fan tutte, Almaviva v Rossiniho Lazebníku sevillském, Narciso v Rossiniho Turku v Itálii, Jeník ve Smetanově Prodané nevěstě, Alfredo ve Verdiho opeře La traviata, Kudrjáš v Janáčkově Kátě Kabanové a tak dále). Je stálým hostem opery Národního divadla v Praze (Prodaná nevěsta, Don Giovanni, La traviata, Její pastorkyňa) i Státní opery Praha.

Účinkoval na prestižních festivalech jako Edinburgh International Festival, Pražské jaro a jiných, spolupracuje s významnými orchestry, jako jsou Česká filharmonie, Skotský královský národní orchestr a tak dále. Na Pražském jaru v roce 2002 zpíval ve světové premiéře hlavní tenorový part Jonathana v oratoriu Sylvie Bodorové Juda Makabejský. Pro společnost Decca natočil CD opery Pavla Haase Šarlatán. Jeho repertoár je velmi široký, s oblibou se věnuje i staré a duchovní hudbě (Bach, Haydn, Mozart, Rossini). Spolupracuje rovněž s Českým rozhlasem a Českou televizí.

Na turné po Japonsku v roce 1999 se představil jako Tamino v Kouzelné flétně a o rok později jako Kudrjáš v Kátě Kabanové při premiéře této opery společně s Tokijskou filharmonií, která si jej vybrala pro provedení Janáčkovy opery Z mrtvého domu v roce 2003. Ve stejném roce zpíval s velkým úspěchem v Massenetově Manon v kanadském Vancouveru a v Donizettiho Donu Pasqualovi na Kypru.

V říjnu 2004 zahájil spolupráci s Opéra national de Paris (Ariadna na Naxu, Růžový kavalír, Elektra, Z mrtvého domu, Věc Makropulos, La traviata, Život prostopášníka). Má za sebou velkou řadu pěveckých vystoupení u nás i v zahraničí (Německo, Rakousko, Švýcarsko, Itálie, Anglie, Španělsko, USA, Japonsko). V roce 2008 vystoupil v Janáčkových operách v Teatro Real Madrid (Věc Makropulos), v Mexico City (Její pastorkyňa) a na londýnských PROMS (Osud), s Janáčkovým Zápisníkem zmizelého absolvoval turné po Japonsku s Opéra National de Paris. V roce 2009 vytvořil roli Jeníka ve Smetanově Prodané nevěstě v Opéra national de Paris, kde účinkoval také v Janáčkově Věci Makropulos a Beethovenově Fideliovi. V roce 2010 zpíval roli Jeníka také ve Valencii, v Antverpách vystupoval v Bergově Vojckovi. V Národním divadle v Praze účinkuje jako Boris (Janáček – Káťa Kabanová) v inscenaci Roberta Wilsona, dále jako Ferrando (Mozart – Così fan tutte) a Nemorino (Donizetti – Nápoj lásky).

V sezoně 2011–2012 zpíval například Prince v Dvořákově Rusalce ve vídeňské Volksoper, dále na festivalu v Salzburku (Janek v Janáčkově Věci Makropulos), na Tiroler Festspiele Erl (titulní role ve Wagnerově Lohengrinovi) a v Národním divadle v Praze (Belmonte v Mozartově Únosu ze serailu).

V sezoně 2012–2013 účinkoval v Bayerische Staatsoper a v Záhřebu jako Laca v Janáčkově Její pastorkyni, v Komische Oper Berlin (Čajkovskij – Mazepa). Roli Ladislava Podhájského ve Smetanově opeře Dvě vdovy vystupoval ve francouzském Nantes a v Národním divadle v Praze. V roce 2012 získal prestižní Cenu Thálie za ztvárnění Romea v Gounodově opeře Romeo a Julie.

V sezoně 2013–2014 Aleš Briscein vytvořil v Komische Oper Berlin roli Ferranda v Mozartově Così fan tutte. V operách Leoše Janáčka účinkoval v Oper Graz, a to v režii Petera Konwitschneho jako Laca v Její pastorkyni, a dále v Oper Frankfurt v trojroli Mazal / Blankytný / Petřík ve Výletech pana Broučka. V roli Prince vystoupil v Budapešti v koncertní verzi Dvořákovy Rusalky. V roce 2014 získal Výroční cenu internetového portálu Opera Plus.

(Zdroj: webové stránky Aleše Brisceina)

www.briscein.eu

Foto archiv Aleše Brisceina, Hana Smejkalová, Annemie Augustijns, Ilona Sochorová, Sébastien Mathé