Gertrud Mara, první Němka mezi Italkami

V dnešní době, kdy operním jevištím vévodí zpěvačky všech možných světových národností, si možná ani neuvědomujeme, že tento kosmopolitismus nebyl pravidlem. Existovaly časy, kdy na zářnou mezinárodní kariéru mohly pomýšlet, až na výjimky, jen Italky. Jednou z prvních pěvkyň, kterým se podařilo popřít toto pravidlo, byla Gertrud Mara (1749–1833). Přestože v letošním roce uplynulo od její smrti již 180 let, je u našich západních sousedů stále považována za jednu z nejlepších operních pěvkyň, které kdy vzešly z německé země. Gertrud Elisabeth Schmeling se narodila 23. února 1749 v Kasselu jako osmý potomek městského muzikanta a opraváře hudebních nástrojů Johanna Schmelinga. V útlém věku ji postihla křivice, což ji odsoudilo k tomu, že většinu času trávila na rozdíl od svých vrstevníků doma. Jejím nejoblíbenějším místem se stala otcova dílna. Přestože měla zákaz dotýkat se hudebních nástrojů, housle ji přitahovaly tak mocně, že tatínkových příkazů nedbala. Když Johann Schmeling podruhé přistihl svou tříletou dceru s houslemi v ruce, domníval se, že ji dostatečně potrestá tím, že se na ně bude muset naučit. K jeho velkému překvapení se však trest minul účinkem. Gertrud jej přijala s nadšením a otci Johannovi bylo brzy jasné, že v jeho dcerce dříme obrovský talent. O dva roky později již Gertrud měla v Kasselu své první veřejné vystoupení.Kasselští měšťané byli na své „zázračné dítě“ právem pyšní. Uspořádali mezi sebou finanční sbírku, díky níž mohla Gertrud s otcem odjet v roce 1755 do Frankfurtu, kde si svou hrou získala další řady příznivců. Jejich finanční dary jí tentokráte umožnily, aby strávila několik měsíců v lázních a léčila se z následků křivice, která i přesto její postavu poznamenala na celý život. Další putování zavedlo otce s dcerou na území dnešní Belgie a Holandska, kde Gertrud koncertovala s ohromným úspěchem ve všech větších městech, od Antverp až po Utrecht. Štací, od níž si otec Schmeling hodně sliboval, však byl Londýn. S dcerkou tam dorazili v roce 1759.

Gertrud absolvovala řadu vystoupení pro londýnskou smetánku a se skupinou dalších zázračných dětí prý dokonce vystupovala i před královnou. Anglické lady sice oceňovaly její hru, ale současně často vyjadřovaly názor, že housle nejsou vhodným nástrojem pro mladou slečnu. Otec Schmeling ji proto dal do učení k jistému portugalskému kytarovému virtuosovi a také jí zaplatil několik lekcí zpěvu u známého italského cembalisty a skladatele Pietra Domenica Paradisiho, který působil na anglickém královském dvoře. Gertrud později ve své autobiografii uvedla, že pod Paradisiho vedením studovala všeho všudy čtyři týdny a že to bylo jediné skutečné pěvecké vzdělání, kterého se jí kdy dostalo. Byla však velmi talentovanou a učenlivou žačkou, takže po zbytek pobytu v Británii vydělávala na živobytí sobě i otci jen svým hlasem a hrou na kytaru.

Z finančního hlediska však byl pětiletý pobyt v Británii a Irsku velkým zklamáním. Otec Schmeling dokonce skončil dvakrát ve vězení pro dlužníky a na svobodu se vždy dostal jen díky intervenci Gertrudiných bohatých příznivců. Když ho roku 1764 v Londýně dostihla zpráva o smrti jeho druhé ženy, pochopil, že je nejvyšší čas navrátit se domů do Kasselu. Getrud se tak se svým rodným městem znovu setkala až po deseti letech, ale dlouho se v něm nezdržela. Byla rozhodnutá, že se stane zpěvačkou, a její otec využil všech kontaktů, které měl, aby jí to umožnil.V roce 1766 nastoupila do hudební školy, kterou v Lipsku založil a vedl známý dirigent a skladatel Johann Adam Hiller. Tento průkopník hudebního vzdělání žen okamžitě rozpoznal dívčin talent a mimořádně se jí věnoval. V následujících pěti letech se pod jeho vedením detailně seznamovala s hudební kompozicí a studovala všechna zásadní operní díla té doby. Kromě lekcí s Hillerem se ve škole učila ještě tanci a hře na klavír. Zatímco v tanci Gertrud kvůli tělesným deformacím způsobeným křivicí příliš nevynikala, ve hře na klavír dosáhla podle svých životopisců naprostého mistrovství.

Spolu s dalšími studenty se Gertrud účastnila pravidelných koncertních vystoupení pořádaných Hillerem a brzy se zvěsti o jejím talentu donesly až k uším saské kurfiřtky Marie Antonie. Hudbymilovná panovnice, která dokonce sama komponovala, neváhala a v roce 1767 pozvala Gertrudu do Drážďan, aby se zde podílela na nastudování nové opery. Pozvání ke dvoru bylo splněním snu, na druhou stranu musela Gertrud přiznat, že s operou nemá vůbec žádné zkušenosti. Saská kurfiřtka si proto vzala mladou zpěvačku pod svá ochranná křídla a osobně ji učila přednesu, jevištnímu pohybu a zpívání recitativu. Přestože finanční ohodnocení a cenný dárek věnovaný Marií Antonií svědčí o tom, že Gertrud zvládla svůj první operní debut velmi dobře, kýženého angažmá u saského dvora se jí nedostalo. Vrací se tedy zpět do Lipska a pokračuje ve studiu u Hillera.

O rok později se o Gertrudu začal zajímat další z německých panovníků, pruský král Fridrich II. Říká se, že v životě měl jen dvě lásky – hudbu a válečnictví, a v obou vynikal. Na svém dvoře zaměstnával pouze prvotřídní hudebníky a zpěváky, z nichž většina pocházela z Itálie. Fridrich byl totiž, podobně jako řada jeho současníků, zastáncem názoru, že jedinou správnou pěveckou technikou je ta italská. Na zprávy o nadějné zpěvačce německé národnosti proto pohlížel se skepsí, nicméně pověřil svého dvorního zpěváka Morelliho, aby celou záležitost prověřil. Morelli po návštěvě Lipska svému chlebodárci pouze stroze oznámil „zpívá jako Němka“. A tím byla pro Fridricha celá záležitost uzavřená.Aniž by Gertrud o této epizodě cokoli tušila, sama začala více inklinovat k italské technice, kterou později ve své autobiografii označila za jedinou opravdovou pěveckou metodu. V roce 1771 se rozhodla, že bude pokračovat ve studiu přímo v Itálii. Její první zastávkou na cestě z Lipska byla Postupim, sídelní město Fridricha II. Dvorní koncertní mistr František Benda o Gertrud pochopitelně již slyšel, a to nejen od Morelliho, a proto se velmi přimlouval za to, aby mohla vystoupit v připravovaném programu pro panovníka. Fridrich sice svolil, ale celý program se rozhodl poslouchat za zástěnou. Gertrud si pro toto vystoupení vybrala árii Mi parenti il figlio indegno z Graunova Britannicuse, která patřila k velmi obtížným kusům. Zazpívala ji s mimořádnou lehkostí a navíc v rychlejším tempu, takže hudebníci měli v náročných pasážích velké problémy, aby jí vůbec stačili. Fridrich II. byl jejím výkonem doslova konsternován, takže opustil svůj úkryt a bez váhání jí nabídl pozici první dvorní zpěvačky.

I jeho naprosto okouzlil její hlas, jehož detailní popis nám zanechal Gertrudin současník a obdivovatel Ernst Ludwig Gerber: „Její hlas je jiskřivý, plný a zvučný a i přes svou lehkost velmi silný. V celém rozsahu dvou oktáv zůstává vyrovnaný a stejně mocný. Její jasný zvuk vyvolává u posluchačů nadšení, které stupňují dokonalost a rychlost rejstříkových přechodů (passaggio). To vše vyvolává okouzlení a údiv. Posluchači jí nemohou tiše naslouchat, takže její zpěv je pravidelně přerušován mohutnými aplausy. Její doménou jsou arie bravure, ale díky božskému talentu a hlubokému citu pro hudbu zpívá ronda i adagia s mimořádnou grácií a procítěností.“ Gerber neopomněl zmínit ani další z Gertrudiných předností: „Její výšky a intonace jsou tak blízko k dokonalosti, jak jen u smrtelníka mohou být.“ A do úplného výčtu charakteristik je třeba ještě zmínit perfektní jazykovou vybavenost. „Naprosto srozumitelně a bez jediného akcentu zpívá italsky, francouzsky a anglicky.“

Následujících osm let je Gertrudino postavení u pruského královského dvora neotřesitelné. Vystupuje ve všech hudebních produkcích, které hudbymilovný král pořádá pro sebe, své dvořany a v karnevalové sezoně i zdarma pro své poddané. Na prknech Berlínské královské opery se představí poprvé v Piramo e Tisbe od Johanna Adolpha Hasseho, který je jedním z jejích nejoblíbenějších autorů. Jeho árie, které jí svou obtížností i tempem zcela vyhovují, v budoucnu zařazuje do svých recitálů nejčastěji. Být součástí královského dvora však neznamená jen užívat si výhod z toho plynoucích, nýbrž i být svému chlebodárci loajálním a poslušným poddaným. S tím si však Gertrud příliš hlavu neláme.Proti králově vůli a přes varování otce a svých přátel se v roce 1772 provdá za Johanna Maru, violoncellistu ve službách králova bratra, prince Jindřicha Pruského. Mara je velmi pohledný muž, a tak není divu, že je do něj bláznivě zamilovaná. Současně ho ale také provází pověst prostopášníka, karbaníka a pijana. U krále ani mezi dvořany není oblíben a Gertrud se s nepřátelstvím okolí vůči svému manželovi těžce vyrovnává. Chce z králových služeb vystoupit, ale Fridrich II. ji odmítá pustit a z obav před možným útěkem jí zakáže odjezd do Londýna, kde má Gertrud hostovat. Novomanželé však králových zákazů nedbají a v roce 1774 se o útěk pokusí. Jsou dopadeni, a zatímco Gertrud vyvázne bez trestu, její manžel je odsouzen k deseti týdnům vězení, odvolán ze svého postu a degradován na obyčejného tambora u posádkové jednotky.

Koncem sedmdesátých let se podaří Gertrudě panovníka obměkčit, takže může společně s manželem odcestovat na vystoupení do Lipska, Frankfurtu, Kasselu, Štrasburku a Výmaru. Myšlenka na útěk ji však neopouští a v roce 1779 využije královy vstřícnosti, když jí povolí šestiměsíční léčebný pobyt v Teplicích. Tentokráte se však lépe připraví a dopředu si zajistí ochranu u habsburského dvora. Poté se vydá přes Prahu do Vídně, kde je přijata jak císařem Josefem II., tak jeho matkou Marií Terezií. Vídeň ale není její konečnou zastávkou. V roce 1780 se přes Bavorsko a Švýcarsko vydává do Paříže. V bavorské metropoli vystoupí na hudebním večírku pořádaném kurfiřtem Karlem Theodorem. Shodou okolností v té době pobývá v Mnichově i Wolfgang Amadeus Mozart, který nám o této události, jež vyústila ve velký skandál, zanechává svědectví.

Mozarta Gertrudino pěvecké umění nijak nenadchlo, ovšem je pravda, že hodnotil pouze na základě poslechu první části árie a že se více soustředil na lidskou stránku operní hvězdy. A tu Gertrud předvedla dokonale. Když totiž první violoncellista odmítl na pokyn dirigenta uvolnit své místo Johannu Marovi, který se rozhodl svou manželku doprovázet, ale do orchestřiště se vpotácel až poté, co hudebníci začali hrát předehru k její árii, Gertrud dokončila pouze první půli svého výstupu, poté se otočila na podpatku a beze slova opustila jeviště. Její manžel ji následoval, ale ještě předtím stačil inzultovat dirigenta. Tato příhoda do určité míry vysvětluje, proč se o Gertrud hovořilo jako o arogantní a sebestředné osobě. Většina jejích kritiků, Mozarta nevyjímaje, však odsuzovala především její pochlebovačství mocným.Je pravda, že ani ve Francii Gertrud své zvyky nezmění a s doporučujícím dopisem rakouské císařovny v kapse vedou její první kroky přímo k Marii Antoinettě. Ta ji záhy jmenuje první zpěvačkou královny, takže Gertrud vystupuje převážně na královském dvoře, ale zavítá i do dalších francouzských měst a v roce 1783 přijme i několik rolí v Pařížské opeře. Tam v té době působí další slavná sopranistka Luisa Todi. Přítomnost dvou největších hvězd operního světa konce 18. století na jednom místě však vede k tomu, že se pařížské publikum rozdělí na dva nesmiřitelné tábory. Přestože ani jedna ze zpěvaček tuto řevnivost sama nepřiživuje, dochází po operních představeních často ke střetům fanatických přívrženců obou div.

O Gertrudiných francouzských úspěších se můžeme například dočíst v Augspurische Ordinari Postzeitung: „Od té doby, co se zde nachází madam Mara, Němka, není Hudební sál dostatečně prostorný, aby pobral všechny nespočetné posluchače. Francouzští posluchači za její vzácné umění dobře platí a mohou si ruce utleskat. Madam Mara, dříve slečna Schmelingová, je nepochybně jednou z největších pěvkyň našeho století.“ Paříž znovu nabídla Gertrudě vše, po čem toužila – slávu, uznání a také ohromné výdělky, o nichž neopomínaly referovat ani výše uvedené noviny. Jejím cílem však je dobýt Anglii, ve které se kdysi jako zázračné dítě neprosadila. V roce 1784 tedy odjíždí do Londýna, který se na osmnáct let stává jejím domovem a kde její kariéra dosahuje vrcholu. I zde se okamžitě stává miláčkem aristokracie, k jejím velkým obdivovatelům patří zejména princ z Walesu. Veřejnosti se představí v rámci koncertů uspořádaných při příležitosti 25. výročí úmrtí Georga Friedricha Händela ve Westminsterském opatství. Mezi tisícem účinkujících zastává Gertrud post první zpěvačky.Jejím operním debutem na anglické půdě je účinkování v pasticciu (opera seskládaná ze starších skladeb různých autorů) Didone Abbandonata roku 1786 v King´s Theater. Představení byl přítomen i Charles Burney, muzikolog, hudebník a autor General History of Music, a jeho hodnocení Gertrudina výkonu bylo následující: „Její výkon byl tak výjimečný oproti ostatním členům souboru, že připomínala božstvo mezi smrtelníky. Árie od Sacchiniho, Picciniho, Mortellariho a Gazzanigy, které si pro vystoupení zvolila, byly v průběhu opery několikrát přidávány; nepamatuji se, že by se toto stalo nějakému jinému zpěvákovi.“

Lord Mount Edgcumbe, kronikář londýnského kulturního života té doby, o Gertrud napsal: „Pěvecké přednosti Mary (protože nebyla herečka a na jevišti nevypadala dobře) byly prvotřídní. Její hlas byl čistý, jasný, příjemný, dostatečně mocný a jeho ohebnost a flexibilita z ní dělají nejlepší bravurní pěvkyni, která v této kategorii nemá konkurenci.“ Podobně jako lord Mount Edgcumbe i někteří další angličtí recenzenti si občas neodpustili poznámky o Gertrudině nepříliš oslnivé postavě a o nedostatku hereckého talentu. Gertrude však na podobné výtky reagovala slovy: „Jakže, mám snad zpívat rukama a nohama? Jsem zpěvačka a to, co nedokážu udělat hlasem, nebudu dělat vůbec.“

Na konci osmdesátých let 18. století si Gertrud konečně splní svůj sen a vypraví se do Itálie. Vystupuje v Benátkách, Miláně, Turíně a Janově a dle autorky jejího životopisu Isabelle Putnam Emerson se putování po Itálii dá označit za jeden obrovský triumf. Zato v osobním životě se jí příliš nedaří a odmítá dále sponzorovat manželovy neřesti. V roce 1792 s ním definitivně přeruší veškeré styky a nechá se s ním rozvést. Přesto mu až do jeho smrti v roce 1808 musí vyplácet každoroční rentu. V roce 1802 se začne pomalu připravovat na konec své kariéry. Ve společnosti svého přítele, flétnisty Charlese Floria, odjíždí z Londýna a vydává se na své poslední velké turné, v jehož rámci vystoupí ve Vídni, Frankfurtu, Výmaru, Lipsku, Drážďanech, Berlíně a Petrohradu.

Svou mimořádnou profesní pouť zakončí v roce 1805 v Moskvě, kde se rozhodne na stáří usadit. Přestože téměř celou svou kariéru platila za jednu z nejlépe vydělávajících umělkyň Evropy, peníze, které má ve finále k dispozici, stačí „pouze“ na pořízení domu v Moskvě a malé venkovské usedlosti za městem. O většinu příjmů ji totiž připravili manžel a přítel Florio, se kterým se rozchází o několik let později.V roce 1812 při vpádu napoleonských vojsk do Ruska a následném velkém požáru Moskvy přichází o veškerý svůj majetek. Azyl najde u rodiny svých známých v Revalu, dnešním Tallinu. Po oslavě svých sedmdesátých narozenin se vydává ještě jednou do Německa, aby se rozloučila se svým rodným městem. Zřejmě ve snaze vylepšit svou finanční situaci se rozhodne pokračovat do Londýna, kde uspořádá recitál. Její poslední vystoupení na veřejnosti však nelze označit jinak než slovem tristní. Po návratu do Revalu se Gertrud věnuje výuce zpěvu a sepisování svých pamětí. Kromě jiného se v nich můžeme i dočíst, čemu přisuzovala svou intonační jistotu a přesnost ve výškách, za které byla tolik obdivována. „Radím každému, kdo chce studovat zpěv, aby dbal na to, naučit se hrát na housle či violoncello (třeba jen stupnice). Jak dokážete nejlépe vyjádřit náznak mírné odchylky ve vysokém tónu? Hlasem? Ne. Ale posouváním prstu po struně jsou okamžitě i ty nejmenší odchylky viditelné i slyšitelné.“

Gertrud Mara umírá v Revalu 8. ledna 1833, měsíc před svými čtyřiaosmdesátými narozeninami.

Foto archiv