Napříč žánry s Kryštofem Markem aneb Od jazzu k Laterně magice

Tentokrát bychom rádi představili pianistu, skladatele, aranžéra a také dirigenta Kryštofa Marka (1967), který v tomto širokém spektru aktivit působí od konce osmdesátých v mnoha hudebních a divadelních projektech. Kryštof Marek je jazzový muzikant i skladatel soudobé hudby, vystudoval výtvarnou školu, ale také konzervatoř Jaroslava Ježka, kde se věnoval klavírní hře pod vedením profesora Zdeňka Páleníčka. Následovaly také tři roky studia hudební výchovy na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, kdy se zároveň u profesora Jiřího Koláře učil dirigování. Ke skládání autorské hudby se dostal už jako pianista a zkušenosti zúročuje mnoha způsoby: nějaký čas strávil jako dirigent v plzeňském divadle J.K.Tyla u operet a muzikálů (uvedl mj. svou vlastní „jazzovou operetu“ Kristián II), dnes působí hlavně v Hudebním divadle v Karlíně, kde nastudoval operety i muzikály. Je autorem písní, jazzových skladeb, scénické hudby k pantomimě i hudebnímu divadlu, aranžérem pro big band i symfonický orchestr. Nejnověji se teď o Kryštofu Markovi mluví jako o autorovi scénické hudby k inscenaci Laterny magiky Legendy magické Prahy, která vychází na CD, pokřtěném před pár dny na Nové scéně Národního divadla.Kryštof Marek spolupracuje s Českým národním symfonickým orchestrem, s vlastním bigbandem „www.bend.cz“ nahrál řadu svých skladeb. Často vystupuje s jazzovými trii doma i v zahraničí, v Praze zejména v jazz clubu Reduta, kde se také zrodila jeho spolupráce nad loňskou premiérou Laterny magiky, kterou režíroval mág černého divadla Jiří Srnec.Právě od Legend, hudby k nim a také od Jiřího Srnce se naše povídání odvíjelo:

Moje spolupráce s Jiřím začala už dříve, potkali jsme se někdy v roce 1990 v divadle Imaginativ, které bylo v té době odnoží Černého divadla Jiřího Srnce. V dalších letech jsme se čas od času potkávali na různých akcích a nakonec i v divadle Reduta na Národní třídě. Jiří Srnec v Redutě už dlouhá léta vystupuje se svým Černým divadlem, já zase v klubu s jazzovým triem. Jiří chodil na naše koncerty, kde jsme se vídávali, až došlo i na nabídku spolupráce na inscenaci.

Legendy magické Prahy vycházejí ze staršího černodivadelního představení Ahasver, znal jste ho?

Ne, Ahasvera jsem viděl až na DVD, které jsem měl k dispozici pro práci na Legendách. Bylo mi řečeno, že toto představení je určitý základ, od kterého se bude odvíjet nové, s tím, že se použije většina filmu, ale všechno ostatní se změní. Jiří měl své nové vize a já jsem se pokusil mu co nejvíce pomoci tak, aby nová hudba sama o sobě maximálně držela celý nový divadelní tvar pohromadě. Hodně jsem využíval starý záznam, ale se staženým zvukem, protože jsem nepotřeboval slyšet původní hudbu. Záznam starého představení byl pro mě ale dobrým vodítkem, protože jsem viděl, co se ve scénách odehrává, a tato kostra složená z jednotlivých příběhů zůstala zachována i pro nové představení. Samozřejmě jsme práci s Jiřím konzultovali a musím říct, že tahle setkání byla pro mne to úplně nejlepší, co jsem na práci s Legendami zažil.Ovlivňoval Jiří Srnec styl hudební nahrávky?

Co se týká stylu, to nechal úplně na mně, i to, jaké nástrojové obsazení orchestru zvolím, byla má svobodná volba. Pamatuji si, že asi ke dvěma místům v partituře měl připomínky, ale nakonec jsem ho i o těchto místech přesvědčil. Skládal jsem v létě 2010, tři čtvrtě roku před premiérou, protože hudba musela být natočena hodně dlouho dopředu. Hudba v takovém projektu je vlastně půdorysem, na který se váží všechny ostatní složky, filmem počínaje, tancem a pohybem konče.

Jaký máte z Legend pocit? Viděl jste premiéru?

Nemohu mluvit za diváky, ale když jsem se teď zpětně vracel k hudbě kvůli novému mixu k CD, mám s odstupem z tohoto díla jen samé dobré pocity. Na celé představení jsem se byl podívat někdy na jaře, protože při premiéře jsem stihl jsem jen část představení, a to po přestávce. Ten večer jsem totiž dirigoval v Karlíně. Teď se těším na křest v rámci představení, protože inscenaci znovu uvidím po delší době.

Napadá mě také, jak jste byl spokojen s vyznění nahrávky v prostoru Nové scény, který je po akustické stránce hodně specifický.

Na výsledném zvuku představení jsme intenzivně spolupracovali s mistrem zvuku Národního divadla Zbyňkem Perlou, společně jsme hudbu nahrávali a také ji míchali a připravovali jak pro jeviště, tak i pro vydání CD. Zbyněk má velké zkušenosti s prostorem Nové scény. Ta spolupráce byla výborná a hudba v tomto prostoru vyznívá dobře. Trochu jsme byli v takové menší tvůrčí při s panem Ivo Špaljem, který obstarával ruchy do představení. Šlo o to, co má v kterém místě představení přednost, jestli ruch nebo hudba. Tím, že jsem vycházel z původního DVD, kde jsem viděl všechny akce, mohl jsem na ně hudebně reagovat, a tak nakonec bylo ruchů do představení potřeba mnohem méně než původně. Na nahrávce pak už nejsou žádné.

Na čem pracujete v současnosti?

Nedávno se velmi povedl jeden úspěšný projekt, a to Vánoční koleda v Divadle Hybernia s Ivanou Chýlkovou a Karlem Rodenem, Marinou Vyskvorkinou, Davidem Kollerem a dalšími. Je to představení inspirované Charlesem Dickensem na pomezí divadla, koncertu i muzikálu, které produkovalo Studio DVA v režii a dramaturgii Ondřeje Sokola. Složil jsem hudbu k většině představení a celé jsem to také aranžoval. Pro Davida Kollera jsem napsal čtyři písně, pro Marinu Vyskvorkinu jsem komponoval spíš v klasickém stylu, je tam i duet Davida a Ivany Chýlkové a také velký terčet, kde se setkávají hlasy operní i rockové. Šansoniérka Szidi Tobias si přivezla svoje čtyři písně, vše ostatní je moje hudba a napsal jsem si k ní i texty. Byl jsem příjemně překvapený, jak dobře publikum představení přijalo. Měli jsme všechna představení vyprodaná a máme v plánu z tohoto představení natočit CD.Pracovali jste v poslední době na něčem novém i se svým bigbandem?

S bigbandem Svatého Blažeje jsme natočili na podzim desku, která je věnovaná Duke Ellingtonovi. Jsou to všechno moje původní aranžmá, vlastně takové nové pohledy na slavné písně. Desku jsme natočili v říjnu a měla by vyjít v roce 2012.

Láká vás teď jako autora víc jazz nebo soudobá hudba?

Nikdy bych nedokázal jazzovou hudbu opustit, vždycky pro mě zůstane takovým základem, živou vodou, ale musím přiznat, že mě to táhne k větším formám a orchestrům. Mám některé věci už předpřipravené na letošní rok, tak jen doufám, že se mi podaří všechno uskutečnit. V říjnu jsem měl premiéru v Karlových Varech a měl bych se tam vrátit v květnu i s nějakou novou kompozicí pro symfonický orchestr, další celkem nadějné spolupráce jsou rozjednané.

Posloucháte populární hudbu?

Trochu, třeba v autě, ale vyloženě ji nesleduji a nesnažím se ji ani nějak hodnotit. Dobrá píseň má někdy štěstí, že ji rádia pouštějí… Hodně poslouchám mluvené slovo.

Lásku k hudbě máte v rodině, můžete připomenout své kořeny?

Oba moji dědečkové byli senzační pianisté, jeden z nich byl i hudební skladatel. Když tady trošku naříkáme nad současnou dobou, měli bychom si uvědomit, že oni to měli ještě mnohem těžší a často se hudbě mohli věnovat jen okrajově, protože se museli živit něčím úplně jiným. Tatínek Jaroslav byl operním zpěvákem. Dědečkové byli přes vážnou hudbu, oba doprovázeli otce při domácím studiu i na koncertech. Můj bratr Martin je pianista a korepetitor, zaměstnaný v Plzni v Divadle J. K. Tyla.

Co hudba říká vašim dětem, kolik jich vlastně máte?

Celkem čtyři, synovi Šimonovi z prvního manželství je už dvacet, je to cellista a také zkouší psát hudbu a myslím, že mu to jde, psaní se v poslední době věnuje hodně. Pak mám ještě dva kluky a holčičku, ale ti jsou ještě v útlém věku, takže je zatím necháváme v klidu. Moje žena Sára je výborná pianistka a také sbormistryně. Podílela se na nahrávce Legend jako hudební režisér a byla mi velkou oporou v čase komponování.

Vy jste ale původně studoval výtvarné umění…

Dlouho jsem váhal, kudy jít. Většinou se člověk rozhodne podle toho, jak silná osobnost ve vaší blízkosti vás přitáhne na tu nebo onu stranu. Tehdy to byl můj strýc Jan, šikovný a zručný divadelník, který shodou okolností také nějaký čas spolupracoval s Jiřím Srncem v Černém divadle. Ten mě kolem mých deseti jedenácti let přitáhl k výtvarnu, ale já jsem se zase obloukem vrátil k muzice a u ní už jsem zůstal.

Zdá se vám snadně nebo obtížné uživit se jako profesionální hudebník?

Tím, že se neorientuji na jednu činnost, je to jednodušší – věnuji se aranžování, dirigování, psaní, snažím se využívat všechny možnosti, svoje věci si skládám, hraji, aranžuji a diriguji, takže mám práce dost, ale samozřejmě jsou mezi námi strašně šikovní lidé, kteří mají práce málo. Tím, že sedím lidově řečeno asi na pěti židlích, si vlastně nemůžu stěžovat.

Vidíte v proudu soudobé hudby nějaké trendy?

Přiznám se, že nemám v poslední době příliš široký rozhled, snažím se ale trochu sledovat, co dělají moji vrstevníci, jako je Jan Kučera ze SOČRu nebo Marko Ivanovič, který napsal novou operu s bratry Formanovými. Dvanáctého prosince jsem dirigoval koncert v Obecním domě s trumpetistou Janem Hasenöhrlem. Byla to premiéra koncertu pro trubku a symfonický orchestr od Lalo Schifrina, což je velmi známý současný skladatel. Takže jsme premiérovali soudobé dílo a byla to vlastně premiéra světová, a to je asi ten nejlepší způsob, jak se potkat se soudobou hudbou – stát se jejím interpretem nebo spoluinterpretem.Měl byste chuť napsat hudbu pro ryze taneční představení?

Rozhodně ano, bavilo mě spolupracovat třeba s Petrem Zuskou právě na Legendách, ale v tom asi nejsem jediný. Kdysi jsem pracoval pro pantomimu, ale vyzkoušel bych si i celovečerní balet, musel by to být hodně silný materiál, který člověka vtáhne a vede, to by se mi líbilo. Nejsem vyloženě typ, který by se vnucoval. Jediná takhle velká nabídka byla právě od Jiřího Srnce. Legendy jsem přijal jako taneční a pantomimické představení, ale je to vlastně zčásti i filmová hudba, nejzajímavější je právě to propojování jednotlivých složek.

Byl jste potom i při samotném vzniku této inscenace?

Trochu si pamatuji čas před premiérou, mě už se to vlastně tolik netýkalo, protože tvar představení z hlediska hudby a filmu byl na devadesát devět procent připravený. Už šlo jen o to naplnit jednotlivé kapitoly, postavit jevištní akce a celé to synchronizovat. Zdálo se, že čas utíká moc rychle, spousta věcí nebylo hotových, klasická předpremiérová nervozita. Jako na každém správném představení by se na něm mělo pořád pracovat a pan Srnec určitě takové tendence má, jistě by ještě rád představení stále vylepšoval, ale otázka je, jestli je to v divadelním provozu Nové scény možné. Jsem sám zvědavý, co se po několika desítkách repríz s Legendami stalo.

Nevadilo vám, že jste musel hudbu odevzdat v jednou definované podobě, že nemůžete ovlivňovat interakci na jevišti?

Pro herce a tanečníky je složitější, že se všechno odehrává v čase, který je přesně daný, svázaný s hudbou a s filmem, není tedy kam uhnout. Ale pozitivum vidím v tom, že právě v tomto ohraničeném časoprostoru lze dané věci víc vypilovat a soustředit se na detaily. Ačkoli mnohonásobně lepší je hrát s živým orchestrem, v případě Laterny je to nemožné pro svázanost s filmem a velkou technickou náročnost celého představení.

Viděl jste poslední dobou nějaká jiná představení v Laterně?

Přiznám se že ne, z aktuálního repertoáru jsem nestihl nic ani během roku. Měl jsem celý rok spoustu práce. Na jaře premiéru v Ostravě představení Pardon My English od bratří Gershwinů a v režii Šimona Cabana, další premiéru jsme měli v Karlíně – Vražda za oponou od Johna Kandera, pak premiéra ve Varech a napodzim se začala chystat Vánoční koleda…

Hudební divadlo Karlín je vaše „základna“?

Dá se říct, že ano, diriguji v současné době šest titulů, operety Polská krev a Čardášovou princeznu, kde jsem měl i hudební nastudování, z muzikálů jsou to Carmen s Lucií Bílou, Jesus Christ Superstar a nejnovější je Vražda za oponou v mém hudebním nastudování.

Na muzikál se hodně lidí dívá jako na konzumní záležitost, nevadí vám to?

Nevadí mi to, ale s tím jednostranným pohledem nesouhlasím. V muzikálu je mnoho lidí, kteří umějí své řemeslo. Musejí umět zpívat, tancovat i hrát, a to není nic, co se dohromady dělá úplně snadno. Samozřejmě úroveň je různá, neříkám, že je každá produkce vynikající, ale nemám jediný důvod si myslet, že je to méněcenný žánr. Navíc tam, kde je živý orchestr, se jedná o skutečný a poctivý muzikál se vším všudy, co k tomu patří.

Díky za rozhovor!
www.krystofmarek.com

Foto Legendy magické Prahy – Lukáš Žentel