Operní panorama Heleny Havlíkové (33)

24. 5. 2011 00:00 Helena Havlíková

Týden od 16. do 22. května 2011

° Boží mlýny melou v plzeňském Rigolettovi
° Pastorkyně s hvězdným obsazením v ND
° Akademický „rourofon“ Amadindy
° Bude Trubadúr ve Státní opeře zpívat labutí píseň?

***

Boží mlýny melou v plzeňském Rigolettovi

V Ústí mají od letošního 1. dubna nově na repertoáru Verdiho Trubadúra s režii Karly Štaubertové (viz Operní panorama 4. dubna 2011). Ta se v něm oprostila od prvoplánově popisného převyprávění historicky ukotvené opery (jak se vší opulencí do posledního detailu posledního dubna předvedla při přímém přenosu Metropolitní opera – viz Operní panorama 2. května 2011). Ústecká inscenace se soustřeďuje na podstatu této Verdiho opery – na věčně se opakující střety mezilidských vztahů. Podobné východisko zvolil pro další z Verdiho nejslavnějších oper – Rigoletta – v Plzni maďarský režisér Róbert Alföldi, ředitel Národního divadla v Budapešti, v týmu s českým scénografem Karlem Glogrem a maďarskou výtvarnicí kostýmů Anni Füzér.

Alföldiho u nás známe z krutě provokativních inscenací, jimiž se Maďarsko prezentovalo na Mezinárodním festivalu Divadlo – připomeňme Kupce benátského, Macbetha, 120 dní markýze de Sade nebo Žebráckou operu. Jeho Rigoletto však nebyl provokativní, spíše nesmlouvavý – pokud jsme ochotni si připustit, že psychologie mechanismů společnosti se neomezuje jen na 16. století, kde se drama podle Hugovy hry Král se baví původně odehrává. Alföldi obnažuje univerzálně platnou „skupinovou dynamiku“ společenství, kde vládci, vůdci a nejrůznější šéfové mají své oddané „šašky“, živící se přisluhováním – a kamarilu, která šéfovi kryje záda, dokud je to pro ně výhodné a pokud nejsou osobně ohroženi. Podobně jako výzkumníci sledují chování myší v připraveném bludišti při jejich cestách za kýženou odměnou, můžeme v jakési dřevotřískové krabici s dvěma prudkými schodišti sledovat chování sebejistého vévody, který si nutkavě odvádí ženy za jedny z dveří, i jejich triumfální i ponížené návraty včetně naivní Gildy, bláhově zamilované do darebáka. Vévodova kamarila je v oblecích s buřinkami „naprogramovaný“ dav, tolerující vévodovy výstřelky s „mlčenlivým“ souhlasem. Poruší ho jen Monterone, když vévoda zmermomocní jeho dceru, a je davem okamžitě vyvržený – jakkoli byl do chvíle, než se vzepřel, jedním z nich. Stejně tak šašek Rigoletto, který se na vévodových lumpárnách aktivně podílí – než pochopí, že žebřík, který tak ochotně přidržoval, vedl do jeho vlastního soukromí: dostihne ho vlastní kolaborace s režimem, kterému sloužil.

Osobní dramata účastníků této mašinérie pak byla vymezena mantinely pojízdného čtverce, který, včetně typických dvířek, připomínal kluziště: důvěřivá Gilda tu sní o své první dívčí lásce, vévoda pošlapává růže její nevinnosti a Rigoletto je zde doslova uvězněn svou vinou, která nad ním visí jako Damoklův meč.Ve stísněném prostoru se pak odehraje i závěrečná nájemná vražda. Sparafucile odtud vystrčí do igelitu zabalené zkrvavené mrtvé tělo a Rigoletto slyší již jen „nebeský“ hlas duše mrtvé Gildy, jejíž rudé šaty, podkolenky i boty se změní v bílé.

Tato základní schémata fungování společnosti Alföldi, který má osobní zkušenost s totalitním režimem za železnou oponou, uplatnil s přesností, která nastavuje zrcadlo „mlčící většině“, na jejímž souhlasu jsou tyto způsoby vládnutí založeny.

Hudební nastudování Ivana Paříka bylo svou emotivní sílou předpokladem, aby nesmlouvavost božích mlýnů vynikla vedle osobních tragédií uprostřed režimů založených na mlčící většině přisluhovačů. A také výborné výkony sólistů i sboru. Ivan Kusnjer má roli Rigoletta z mnoha inscenací dokonale zvládnutou. V plzeňské inscenaci nepotřebuje ani hrb, ani „nemusí“ kulhat. V šaškovské čepici i bez ní přesně postihl Verdiho geniální hudební vyjádření neslučitelné role služebného šaška s krutě nevybíravým posměchem vůči ostatním i milujícího otce, který – marně – žárlivě střeží tajemství svých osobních podkladů. Jako Gilda doslova zazářila mladá sopranistka Gabrijela Ubavić nejen skvěle vyškoleným hlasem, ale i dívčím půvabem. Ten ještě umocnil kontrast s žensky rafinovanou Maddalenou v podání Jany Tetourové, zatímco David Szendiuch pojal nájemného vraha Sarafucila jako chladně kalkulujícího profesionála. Jen Rafaelovi Alvarezovi na repríze 13. května tak úplně nevycházely všechny výšky vévodova tenorového partu – jeho bohorovnost ovšem vyjádřil přesně.

Plzeňská opera se Rigolettem zapojuje do zajímavého mezinárodní operního festivalu Armel, v němž mladí sólisté z celého světa soutěží o právo zazpívat si určené role v některé z inscenací zúčastněných divadel z Evropy i Ameriky. (Kromě plzeňského Rigoletta to letos bude Zandonaiova Francesca da Rimini ze Segedínu, Myslivečkova Antigona ze švýcarského Biennu, Ulmmanův Císař z Atlantidy v Krakově a světová premiéra opery Michaela Dellaira Tajný agent v provedení newyorského Centra pro současnou operu.) Plzeňští do soutěže přicházejí s inscenací, která ukazuje, jak inscenovat klasickou operu moderně. Díky partnerství festivalu s televizemi Mezzo a Duna budou mít příležitost zhlédnout během podzimního festivalu v soutěžní inscenace příznivci opery na celém světě.

***

Pastorkyňa s hvězdným obsazením v ND

Jediná dvě představení Janáčkovy Její pastorkyně naplánovalo Národní divadlo na tuto sezónu – 20. a 24. května – se zhruba ročními odstupy od sérií čtyř provedení v dubnu a květnu 2010 a dvou březnových v roce 2009. Inscenační pojetí Jiřího Nekvasila na scéně a v kostýmech Daniela Dvořáka si udržuje i po šesti letech svoje klady, stejně jako přetrvávají zápory (viz moje recenze v Lidových novinách 13. 9. 2005 a 4. 10. 2005). Stojí za návštěvu především díky výkonům Evy Urbanové jako Kostelničky a Štefana Margity, který se do inscenace vrátil od svého vystoupení v druhé premiéře tohoto nastudování 14. září 2005. Eva Urbanová dozrála do ideální Kostelničky. Na svém umění útlých, a přitom znělých pianissim (použitých i na málo obvyklých místech) a mohutných forte, modelování textu při nádherné srozumitelnosti, barevnosti a pevnosti hlasu vystavěla postavu vnitřně složité ženy přísné, neúprosné i zranitelné s vlastní rozbolavělou duší.

Štefan Margita podle svých webových stránek považuje Lacu za svou nejvýznamnější současnou roli. Zpíval ji na Maggio Musicale Fiorentino, v Tel Avivu, Praze, Deutsche Oper v Berlíně, Liege, Montpellier, Gentu, Antverpách, Oviedu, na festivalech v Glyndebourne, japonském Saito Kinen (dirigent Seiji Ozawa), v Théâtre du Châtelet v Paříži (dirigent Sylvian Cambreling), v Houstonu (dirigent Dennis Russel Davies), v Lyonu, s Berliner Philharmoniker pod taktovkou Sira Simona Rattla. Na rok 2013 je plánované jeho další vystoupení v této roli v Mnichově. Ani Margita nepojímá tuto roli s extrovertním patosem. Přesně odstíněnou dynamikou, akcenty i soustředěnou energií nás vtahuje do vnitřního světa tohoto muže, který touží i nenávidí, aby v závěru dospěl ke katarzi od svých vnitřních zmatků. Druhé jednání ve výstupech s Evou Urbanovou bylo strhující.

Od premiérové Karolky se Pavla Vykopalová teď nově i v Národním divadle prozpívala k Jenůfě. Má pro ni především lahodně znělou střední polohu. Na začátku se sice celkově vážnějším pojetím této role připravuje o kontrast dívčí dychtivosti, její „trápení“ pak už vyznívá autenticky a odpuštění Kostelničce má lidskou hloubku. V této, tak vypjaté závěrečné scéně, kde je tak důležité každé sebemenší gesto, podivně působí shovívavé pokrčení ramen Rychtáře v podání Luďka Veleho, který nejprve Kostelničce vnucuje nůž (zřejmě k sebevraždě), aby tento představitel místní výkonné moci náhle, bez jakéhokoli dalšího zdůvodnění, tímto výmluvným gestem projevil soucit s vražedkyní dítěte.

Škoda, že dirigent Ondrej Lenárd, který nastudování převzal po Jiřím Koutovi, orchestr dostatečně nezkáznil, takže často překrýval sólisty (zejména plochá hra smyčců) a nivelizoval jejich snahu o odstínění dynamiky. Nepodařilo se mu také stmelit příliš ostrý mezzosoprán Lenky Šmídové v ansámblech se Stařenkou, v nichž naopak smysl pro souhru prokázal Ivan Kusnjer v roli Stárka. Úrovni obsazení se ovšem vymykal výkon Valentina Prolata, kterému ve výškách selhával hlas.

***

Akademický „rourofon“ Amadindy

Je dobře, je dramaturgie Pražského jara zařazuje na repertoár i programy, které vybočují z hlavní (nebo akademické) linie „vážné“ hudby. Rozpětí mezi monumentálně provedenou Mahlerovou „Symfonií tisíců“ a bušením členů maďarského souboru bicích nástrojů Amadinda do plechovek, sudů potažených kůží ještě s chlupy nebo vydlabaných kmenů, čelistí zvířat, fanfrnochů, ale i bubnů, bubínků, činelů nejrůznější velikosti, vibrafonů, marimb nebo dřívek dodává běžnému konzumentovi Pražského jara osvěžující pohled na kořeny – původ hudby.

Perkusisty souboru Amadinda jsme už v Praze měli možnost poznat v roce 1992 a bez nadsázky lze říci, že jsou to profesionálové, kteří se svým pestrým instrumentářem často podivuhodných nástrojů včetně plastového „rourofonu“ a všemožnými paličkami procestovali celý svět, včetně nejprestižnějších kulturních jevišť a podniků.

Byla to užitečná exkurze do světa reflexí původní etnické hudby soudobými skladateli, připomínající třeba naše domácí potýkání se s odkazem lidové hudby, kdy vycizelovaná produkce „státních souborů“ zpravidla ubírala živému folklórnímu projevu na autenticitě a hlavně prožitku lidové slavnosti (nebo i všedního dne), kterému je tato hudba určena.

Podobně ve hře Amadindy tam, kde interpretovala díla soudobých skladatelů, snažících se ze syrové poetiky lidové hudby těžit její neopakovatelné kouzlo (John Cage nebo Sreve Reich a György Ligeti, kteří dokonce své skladby psali přímo pro Amadindu), náhle převládla „akademičnost“. Byla patrná i z výrazu hráčů, kteří „zkostnatěli“ soustředěním na přesnou interpretaci složitých rytmických vzorců. Skutečně hráli virtuózně a spolu s mezzosopranistkou Katalin Károlyi naznačovali, že mají v Ligetiho zhudebnění hravých básní Sándora Weörese i smysl pro humor. Pocit akademičnosti převládl i ze snahy těchto nesporně vysoce profesionálních evropských muzikantů napodobit tradiční hudbu Ugandy nebo Tahiti, i když se odvázali k divokým výkřikům. Přitom bylo zřejmé, že zažít tuto kapelu třeba na svatbě kamaráda v maďarské pustě musí být silným zážitkem.

Je třeba přivítat, že dramaturgie Pražského jara se nebojí podobných přesahů. Dodejme, že koncert se konal v nově vybudovaném sále pražské konzervatoře. Je dobře, že konzervatoř má svůj vlastní koncertní prostor, ale přinejmenším sedadla navrhoval architekt, který zřejmě netuší, že jsou i lidé menší než 180 cm. A že ti, kteří mají lístek na kraj některé z předních řad, uvidí při podobných koncertech především pozadí jednoho z účinkujících.

***

Bude Trubadúr ve Státní opeře zpívat labutí píseň?

Na tento čtvrtek připravuje Státní opera Praha svou jedinou původní premiéru letošní více než dramatické sezóny. V režii Lubora Cukra ji hudebně nastudoval Jan Latham-Koenig, který loni ve Státní opeře tak skvěle připravil Tristana a Isoldu. Tento respektovaný dirigent, který tedy zná zdejší poměry a má dlouholeté mezinárodní zkušenosti (mimo jiné působí ve Vídeňské státní opeře nebo londýnské Covent Garden), je přesvědčen, že orchestr a sbor Státní opery má značný umělecký potenciál. Aktivně se postavil za samostatnost Státní opery proti záměru sloučit tuto scénu s Národním divadlem, se kterým bez relevantních argumentů razantně přišlo před půl rokem ministerstvo kultury.

Podle Latham-Koeniga kulturní historie Prahy a způsob, jakým se tu vyvíjely dva hlavní operní domy od konce 19. století, zakládá důležitou roli pro oba, pro jejich vzájemné doplňování, koordinaci i soupeření, které je pro dosahování vyšší kvality zdravé a potřebné. Jako vhodné poučení připomíná vídeňskou zkušenost: „Když se počátkem devadesátých let ve Vídni rozhodli umělecky propojit Lidovou operu pod řízení Státní opery, po několika letech zkušenosti jasně ukázaly přednost nezávislého uměleckého vedení – a oba soubory se vrátily ke dvěma ředitelům. Myslím si, že pokud jeden generální a umělecký ředitel současně vede dvě divadla, je zde vždy nebezpečí, že jedno z nich snadno sklouze do role jakési Popelky, protože je stále těžší a těžší udržet vyvážený zájem a závazky mezi oba domy. Proto je vždy lepší mít dva silné umělecké ředitele – ať spolu tvrdě soupeří o co nejvyšší uměleckou úroveň „svých“ divadel. Taková rivalita je pro dosahování vyšší umělecké kvality produkce vždy zdravá a nikdy neuškodí.“

Pro pražskou situaci Jan Latham-Koenig zdůrazňuje také význam spolupráce státu a města, které se propaguje jako město kultury. Cestu ke zvýšení kvality vidí v uplatnění semi-stagionového systému, v němž jsou při zachování celkového počtu představení jednotlivé tituly nasazovány do repertoáru nikoli sem tam v průběhu celé sezóny, ale v ucelených blocích, takže je více času na zkoušky a předpoklad umělecké stability repríz. A Jan Latham-Koenig v rozhovoru zdůraznil, že „takový osvědčený systém funguje v Královské opeře Covent Garden v Londýně – a ke zlepšení situace ve Státní opeře je připravena ho nabídnout spolu se svou obrovskou zkušeností operní ředitelka Covent Garden Elaine Padmore, která Prahu miluje.“

A na otázku, jakou zprávu chce vyslat publiku i ministerstvu kultury tím, že bude dirigovat také galakoncert, který se Státní opera rozhodla uspořádat 6. června pro své přátele a podporovatele, odpověděl: „Jsem poctěn, že jsem byl požádán, abych Gala dirigoval. Nabídku jsem přijal s potěšením, protože cítím, že je to vynikající příležitost ukázat, stejně jako v Trubadúrovi, jak umělecky kvalitními a talentovanými soubory opery a baletu Státní opera disponuje.“

Ačkoli představitelé ministerstva kultury na konci prosince loňského roku odvoláním Olivera Dohnányiho tak zbrkle dříve konali než přemýšleli, žádné oficiální výstupy nad rámec únorové informace o zřízení komise z vlastních (dle představ ministra Bessera, jak prohlásil při odvolávání Radima Dolanského, povinně loajálních) úředníků ohledně koncepce dalšího fungování Národního divadla a Státní opery Praha stále známé nejsou. Resp. veřejnosti ministr Jiří Besser stále žádnou koncepci nepředložil – ucelenou, umělecky a ekonomicky podloženou analýzu přitom slíbil na jednání v Senátu i v Poslanecké sněmovně původně do konce dubna.

Na veřejnost přitom pronikají informace, že ředitel Národního divadla Ondřej Černý, kterého ministr Besser 3. března pověřil i řízením Státní opery Praha, prohlásil, že ke sloučení má dojít zhruba za měsíc, o prázdninách v červenci.

Ona kritická situace stavu budovy, kvůli které bylo podle ministrova pouhých pět měsíců starého vyjádření potřeba Státní operu urychleně zavřít a do jejího čela postavit ekonomického manažera (viz oficiální zpráva na webových stránkách MK zde) se stejně jako příslib mnoha milionové částky na akutní rekonstrukci najednou rozplývají do neurčita, resp.je prý naplánována celá následující sezóna SOP do června 2012 bez jasného časového vymezení případné rekonstrukce. Interní situace zůstává nadále velmi vyostřená. A stále přibývají podpisy pod petici za zachování samostatnosti Státní opery. Je zřejmé, že nestabilita, do které Státní operu zcela chaoticky uvrhlo ministerstvo kultury, nesvědčí o promyšleném přístupu řádného hospodáře. Pokud chce ministerstvo i Ondřej Černý vyvrátit domněnky, že právě nestabilita a provizorium i údajná nekompetentní rozhodnutí nového vedení, o nichž ze Státní opery unikají informace, je záměr, jak sloučení obou divadel v „tichosti“ prázdnin honem uskutečnit, mělo by ministerstvo urychleně slíbenou komplexní analýzu a návrh řešení předložit k odborné i veřejné diskusi.

Giuseppe Verdi:
Rigoletto
Dirigent: Ivan Pařík
Režie: Róbert Alföldi
Scéna: Karel Glogr
Kostýmy: Anni Füzér
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Dramaturg: Zbyněk Brabec
Orchestr opery Divadla J.K.Tyla
Pánský sbor opery Divadla J.K.Tyla
Premiéra 2.dubna 2011 Velké divadlo Plzeň
(psáno z reprízy 13.5.2011)

Vévoda mantovský – Rafael Alvarez
Rigoletto, dvorní šašek – Ivan Kusnjer
Gilda, jeho dcera – Gabrijela Ubavič
Sparafucile – David Szendiuch
Maddalena, jeho sestra – Jana Tetourová
Giovanna, Gildina společnice – Valentina Čavdarová
Hrabě Monterone – Miloš Horák
Marullo, dvořan – Aleš Hendrych
Borsa, dvořan – Jan Ježek
Hrabě Ceprano – Jan Fraus
Hraběnka Ceprano – Ivana Šaková

www.djkt-plzen.cz

***

Leoš Janáček:
Její pastorkyňa
Hudební nastudování: Jiří Kout
Dirigent: Ondrej Lenárd
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna a kostýmy: Daniel Dvořák
Sbormistr: Pavel Vaněk
Orchestr, operní sbor a balet opery Národního divadla
Premiéra 11.září 2005 Národní divadlo Praha
(psáno z reprízy 20.5.2011)

Stařenka – Lenka Šmídová
Laca – Štefan Margita
Števa – Valentin Prolat
Kostelnička – Eva Urbanová
Jenůfa – Pavla Vykopalová
Stárek – Ivan Kusnjer
Rychtář – Luděk Vele
Rychtářka – Eliška Weissová
Pastuchyňa – Kateřina Jalovcová
Karolka – Alžběta Poláčková
Jano – Michaela Šrůmová
Barena – Lívia Obručník Vénosová
Tetka – Romana Kajzlerová
Muž – Jindřich Průša

www.narodni-divadlo.cz

***

Amadinda
Zoltán Rácz (umělecký vedoucí)
Katalin Károlyi (mezzosoprán)
Pražské jaro
Pražská konzervatoř (nový sál) 17.května 2011

Amadinda / traditional: Uganda
John Cage: Third Construction
Aurél Holló: Gamelan-bound – beFORe JOHN2
György Ligeti: Síppal, dobbal, nádihegedűvel
Steve Reich: Mallet Quartet
Otea / traditional: Tahiti

www.festival.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltavou
Zvukovou podobu Operního panoramatu H.Havlíkové najdete zde

Vaše jméno:

Poslat článek na email:

Připojit vzkaz:

Související články

Komentáře: 17

Anonymous dne 23.5.2011 v 22:15

Když už se tady o tom mluví, tak si nemůžu pomoct a musím vyjádřit i své dojmy z Její pastorkyně. Urbanová byla božská, je to prostě její životní role a navíc jí má i dokonale herecky propracovanou, ale Margita – v opeře jsem ho slyšela poprvé (předtím pouze na koncertě) a jsem naprosto zhrozená! Opravdu jsem si celou dobu přála, aby už nevydal ani hlásku, snad bych to ani nenazvala operním zpěvem… Většinou tady nijak výrazně nekritizuji, ale tohle prostě nechápu – jak může takový "zpěvák" dosahovat světových uspěchů…? Klidně mi to vyvracejte, protože něco na něm asi být musí, ale já tam nic hezkého neslyšela!!! Prostě mi to trochu vyrazila dech, čekala jsem někoho vyjímečného a odcházela jsem naprosto zhrozená…

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 24.5.2011 v 06:52

předchozí komentář má pravdu. proč musí autorka chválit, jestliže někdo něco zpíval v zahraničí? aby se neztrapnila? lépe použít uši, protože i publikum je používá. ani jeden z mužů neměl svůj den a paradoxně tím posílili silný feministický prvek této opery. urbanová vedla a hned za ní vykopalová výrazově plošší, ale výtečně zazpívaná. režie nijaká, ale nejhorší mi připadalo pojetí dirigenta, který (nevědomky?) pro mě zničil mnoho tichých a dramatických míst a snad se na scénu ani nedíval (připomněl mi strašlivý výkon p. dirigenta na premiéře Hoffmannových povídek). za pastorkyňou tedy do brna.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 24.5.2011 v 09:17

Výborná Urbanová, nemastná neslaná Vykopalová, strašlivý Prolat, prapodivný Margita – obsazení Její pastorkyně, které vedení ND považuje za tak extra, že ho vychvaluje na svém webu. No…
Radek

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 24.5.2011 v 09:31

Je pravdou, že pěvecké obsazení všech rolí nebylo ideální. Dalším faktem je, že každý má jiný ideál zpěvu a tyto ideály se od sebe mohou diametrálně lišit. Štefan Margita roli dopodrobna zná a jeho předností je naprostá hudební spolehlivost a nadhled zkušeného zpěváka a představitele. Ani Valentina Prolata bych nehodnotil jako "strašlivého" (pardon Radku), je jasné, že své vrcholy má již dávno za sebou, ale na druhou stranu i na světových jevištích jsem slyšel horší výkony. Co je ale opravdu třeba ZDŮRAZNIT je naprosto NEAKCEPTOVATELNÉ provedení pana Lenárda. Způsob, jakým vede orchestr, by byl ostudný i v Čierné pri Čope, natož v ND v Praze. Tento pán nemá na scéně ND co pohledávat…

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 24.5.2011 v 09:49

Také já souhlasím s předešlými příspěvky. Orchestr velmi silný,žádná dynamika. Vynikající E. Urbanová v roli kostelničky,nádherně propracovaná role do posledního detailu,vynikající piánka,velmi slušná pí Vykopalová a p. Kusnjer.
Velmi nepovedený Laca v podání p. Margity,začal slušně,ale pak jsem měl obavy,aby vůbec dozpíval a jeho herecké pojetí role katastrofa.Většího narcise jsem na jevišti neviděl.Zahloubán sám do sebe,jako by Jenůfku ani neviděl. Jestli to je umělecký vrchol opery ND,tak je mi to dost líto. Doporučuji Její pastorkyni v Ostravě s paní Urbanovou nebo Zwierko,E.Dřízgovou-Jenůfa,p.Zampierim-Laco a Mastrem Števa. Rovněž hudební i režijní nastudování převyšuje Její pastorkyni z ND.
Miroslav

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 24.5.2011 v 10:12

Miroslave alias Jano Kolářová (přeji vše nejlepší k dnešnímu svátku :-D),
musím s tebou souhlasit, že Její pastorkyňa v Národním divadle moravskoslzském je na nesrovnatelně vyšší úrovni. Režisér Tarant vytvořil poetickou klasickou inscenaci, která osloví i největší odpůrce Janáčka. Všem nespokojeným divákům proto vzkazuji: Pendolino směr Ostrava odjíždí každou druhou hodinu. Lenka Ž.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 24.5.2011 v 10:13

Tomu s panem Lenárdem se opravdu divím,znám ho jako velkého muzikanta a vynikajícího dirigenta,pokud vím,i v ND si o chválí….to byl něco vyjímečného nebo tak špatně diriguje trvale?

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 24.5.2011 v 10:25

zajímalo by mě, zda se pí Havlíkové skutečně p Margita líbil, nebo má nějaké mimohudební motivace se takto vyjádřit. realita byla totiž nepřeslechnutelná. na obranu pěvců ale musí být řečeno, že není lehké předstírat cituplný zpěv, když dirigenta (možná zdánlivě) nezajímá. pro pěvce pak končí možnost tvořit a věřím, že nelze ani s velkým požitkem zpívat. pokud pan dirigent tápal (to se může provozně stát), pak je chytřejší zkušené pěvce prostě doprovodit, než jim klást podmínky. divákovi do duše hovoří především schopnost pianissim, a ta se za plně hrajícího orchestru mění v to, co drápelová nazývá "malý hlas" nebo jednoduše zaniknou, a s nimi i emoce, kterou měla nést. nevydělá na tom ani orchestr, protože zakrývání pěvců je vnímáno jako chyba. schopností dobrých dirigentů je umět doprovodit všechny typy hlasů, a nikoli pouze ty "silné".

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 24.5.2011 v 12:52

K plzeňskému Rigolettovi – inscenace je sice moderní a plná symbolů, které jsou dobře čitelné i pro běžného diváka, ale pokud bych měla jedním slovem vyjádřit svůj dojem, pak ho vystihuje slovo "rušivá". Neustále střídání světel, často ve zcela jiném rytmu než je hudba, včetně opakovaného rozsvěcování hlediště a do toho někdy až komický pohyb postav (např. pobíhání Giovanny ve zmíněné ohrádce kolem dokola při zpěvu Gildy a Rigoletta apod) mě osobně ani nedovolilo se ponořit do hudby a vnímat plně zpěv. A to nemluvím o přesvícení titulků, které při daných světelných akcích byly prakticky nečitelné. Kromě toho mi celé pojetí inscenace neodbytně připomínalo Traviatu, jejíž záznam ze Salzburského festivalu nedávno vysílala ČT – stejné barevné ladění, stejný uniformní dav v černých oblecích…Jinak hudební nastudování včetně pěveckých výkonů a obsazení je na plzeńskou scénu velmi dobré a jen kvůli tomu zvažuji návštěvu některé z dalších repríz.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 24.5.2011 v 16:33

Lenko Živocká,nevím co to znamená alias Miroslave.Já se totiž vždy podepisuji Jana a kromě toho jsem v Praze na Pastokyni nebyla.Ale máš pravdu i já vřele doporučuji ostravskou Její pastokyni.Ráda čtu příspěvky paní Havlíkové,ale bohužel jsem se dostala na portál až teď.
Jana

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 24.5.2011 v 22:47

Letošní Pastorkyni jsem sice neviděl, ale viděl jsem ji asi před rokem a dirigování pana Lenárda, jakkoli si ho vážím při italských nebo francouzských operách, bylo prostě šílené. Její pastorkyňa je ostatně titul, který by měl dirigovat šéfdirigent. Nebo proč se nepozve pan Kout? Myslím, že Pastorkyni "umí" velmi dobře…
Ostravskou Pastorkyni jsem viděl a na rozdíl od předchozích příspěvků naopak varuji před výletem do Ostravy na toto představení. Něco tak stupidního jsem dlouho neviděl. Myslím, že by v podtitulu mělo stát "dveře se otvírají", jak pan režisér neustále otvírá a zavírá dveře. Z popisného zjevení Panny Marie při Jenůfčině modlitbě se mi dělalo zle, stejně jako při slovech, že Števa má vlasy "žluté jak slunéčko" a pan Mastro je měl černé jako uhel. Ale v Ostravě asi trpí barvoslepostí, neboť i při Carmen zpívají, že Michaela má modrou sukni a přitom se pohybuje na jevišti v elegantním béžovém baloňáku.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Pavel Šimáček dne 25.5.2011 v 07:14

Navštívil jsem včerejší, letos druhé, představení. Z povídání paní Havlíkové mne pobavila věta: „Inscenační pojetí Jiřího Nekvasila na scéně a v kostýmech Daniela Dvořáka si udržuje i po šesti letech svoje klady, stejně jako přetrvávají zápory.“ Zřejmě inspirovaná tou o zpěvačkách, které „měly pár slabších, ale mnohem více silných stránek“ paní Drápelové. Ale což, k podobným neříkajícím větám občas sklouzneme každý. Mne na inscenaci zarazilo, jak je za šest let „nemoderní“, marně jsem hledal (umělecké) důvody, proč byla tehdy stažena zdařilá Průdkova inscenace a nahrazena touto. O desítkách „operáckých“ gest nemluvě. A ještě dva postřehy: Smích v našem okolí budila snaha Jenůfy vysekat děcko z ledu. Místo se mohlo se stát vrcholem, bohužel P. Vykopalová místo zoufalé snahy dítě vyprostit párkrát píchla do ledu, jako by potřebovala led do skleničky, ale nedařilo se jí to. A ve vyšších patrech neuvěřitelně iritují po celé první jednání točící se stíny větráků, doporučuji lístky do přízemí, snad je to tam snesitelnější.

Z výše uvedených komentářů se mi zdá, že někteří lidé z ansámblu divadla s některými kolegy nespolupracují rádi. O důvodech by bylo lze jen spekulovat, ale z formy i obsahu příspěvků to je docela dobře možné vypozorovat.

Pro mne nejlepším výkonem představení byla Jenůfa Pavly Vykopalové. K jejímu zpěvu prakticky nelze mít výhrady, navíc jí bylo většinou velmi dobře rozumět. Silný dojem opět zanechala Eva Urbanová, i když toho hraní si s pianissimy už je na mě trochu dost, na druhou stranu není nuda a nutí člověka k přemýšlení. Např.: dříve zpívala „Ještě jsem tu já:“ mocným hlasem, kterým všechny přítomné zpražila a zastavila tak hrozící útok na Jenůfu, nyní se jen potichu ozve z posledních sil, už se „toho“ sama potřebuje zbavit. Štefan Margita mi rozhodně tak strašný nepřišel. Bylo poznat, že roli zná dokonale, perfektně se věnoval detailům partu, místy se mu nedařilo ve výškách a ve třetím jednání mu (k radosti některých) jeden exponovaný tón docela ošklivě nevyšel (někdo by řekl „prdnul“). To samé potkalo v posledním dějství V. Prolata, ale také on předtím podal – podle mne – jeden ze svých lepších výkonů, i když bylo hodně slyšet, že zpívá nadoraz. Opět dobří byli pánové Vele a Kusnjer. Orchestr se mi nezdál nějak příliš hlasitý a kryjící hlasy, celkově šlo o lepší standard.

S večerem v divadle jsme byli spokojeni stejně jako s předchozí večeří v Louvru, mají tam teď chřestovou nabídku – rozhodně doporučuji!

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 25.5.2011 v 08:10

Ja jsem si dal v nedeli Jenufu ve Videnske statni opere. Byla sice nemecky, ale urcite stala za to. Skvela Angela Denoke v titulni roli a naprosto vynikajici Agnes Baltsa v roli Kostelnicky. Tenori take velice solidni, Lacovi (Jorma Silvasti), ktery se mi z obou libil vice, vysel skvele konec, na zacatku tak presvedcivy nebyl. Dirigoval maestro Graeme Jenkins, orchestr sel taky v nekterych mistech pres zpevaky, ale nikterak tragicky a myslim, ze to je hodne dano Janackovou instrumenci, ktera zrovna neni singers-friendly. Byla to Poutneyho inscenace z roku 2002 a nic zastaraleho jsem na ni neshledal, akorat ty strasne foklorni tance v prvnim a tretim dejstvi, ale to tak zatim bylo v kazde zahranicni Jenufe, kterou jsem videl. To si neumi najit ceskho choreografa nebo nejsou cesti choreografove, kteri by to zvladli? A nektere kroje mi prisly jak z Ukrajiny…ale je opravdu otazka nakolik by tyto detaily mely byt autenticke, i kdyz se nejedna o uplne moderni inscenaci.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Zdeněk Potter dne 25.5.2011 v 18:54

K páteční Její Pastorkyňi,
vyděl jsem tuto inscenaci již asi 6x a od druhého zhlédnutého představení si vždy zásadně sedám do prvních řad. Zde vyznějí gesta a zpěv nejlépe. Musím především pochválit paní Vykopalovou za nádhernou barvu hlasu, bezchybný zpěv a svěží podání bez zbytečného patosu. Paní Urbanová předvedla vysokou kvalitu ale myslím si, že se kvůli nabitému květnovému programu pěvecky dosti šetřila. Pan Margita prý pojal svoji roli jak narcistním způsobem? Zdálo by se možná ale tím podle mne přesně vystihl v prvním dějství povahu člověka, který bezmezně a bolestně touží. Jeho zpěv byl velmi jistý a přesný. Pan Prolat má potíže s nástupy a rytmem pořád si v duchu počítá do taktu. Největší ostudou byl pak pan Vele který ve třetím dějství trapně strhával pozornost jen na sebe. Orchestr podle mého hrál bezchybně, hudební nastudování je věcí i pana Kouta, takže nesvádějme vinu hlavně na pana Lenárda. Celkově to pro mne bylo nejlepší představení Její Pastorkyně které jsem v ND Praha vyděl.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 26.5.2011 v 09:40

Nejvetsi ostudou pro pana Pottera byl pan Vele. Ja dodavam, ze hned po nem je nejvetsi ostudou psat slovo videt s tvrdym Y (vydet) a to hned dvakrat v nekolika vetach, tedy nejde o preklep. Tak to jen tak ke kritikum.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Zdeněk Potter dne 26.5.2011 v 13:45

Děkuji za upozornění máte pravdu to nebyl překlep to byla hrubá chyba omlouvám se.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 5.6.2011 v 22:06

Jsem milovnice Pastorkyně a viděla (nebo "vyděla"?:-))jsem ji už skoro dvacetkrát, většinou v ND, jdu každý rok.
Paní Urbanová – není co říci, vše napsali ti přede mnou, já neznám lepší Kostelničku. Ale pan Margita? Já jsem v minulých letech vždy propásla představení, kde zpíval, tak jsem se na to vysloveně těšila.
Bohužel, možná je to ta blízkost popkultury :-), ale on mi připadal, jako když zpívá muzikál, nebo jako na pouti! prostě v jeho hlase už dávno není opravdovost, upřímnost, něco se stalo, podle mého to je tím, když se zpěvák odchýlí od žánru, stačí chvíli a nedá se to už zpátky. To jistě neplatí pro každého, ale tady ano.
Obvykle při závěru Pastorkyně pláču, ale tentokrát mě "Jenůfko, já i to pro tebe snesu, já i to pro tebe snesu,Co nám do světa, když si budeme na útěchu?"… nedojalo. Ach jo, snad příště.
Astera

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.