Troškova inscenace Rusalky na Smetanově Litomyšli
Šestapadesátý ročník mezinárodního festivalu Smetanova Litomyšl pokračoval ve dnech 30. června a 1. července dvěma představeními Dvořákovy opery Rusalka ve dvou různých obsazeních kvartetu hlavních rolí. Dramaturgie festivalu si zvolila představení Státní opery Praha (dnes složitý název Soubor Státní opery Národního divadla Praha). Premiéra této inscenace byla již v roce 2005, v režii Zdeňka Trošky. Za dirigentským pultem se v době od premiéry vystřídalo několik dirigentů. Na jevišti přirozeně již vícero pěvců v alternacích rolí, které patří neodmyslitelně k základnímu repertoáru hlasových oborů českých děl.
Rusalka Antonína Dvořáka je nejmuzikálnější a nejpoetičtější ze všech dodnes známých verzí Undiny. Spolu se Smetanovou Prodanou nevěstou tvoří duo nejpopulárnějších operních děl české tvorby, dnes již nejen v Čechách. Dvořákova Rusalka je nový scénický typ lyricko-dramatické pohádky, výtečně instrumentované, s důsledným využitím principu leitmotivů a silnou melodickou invencí. Libreto Jaroslava Kvapila patří navíc k vysoce nadprůměrným mezi tehdejšími operními librety. Jaroslavu Kvapilovi se podařilo ideálně skloubit nádherný lyrismus námětu s poezií pohádkového ovzduší. Přiblížil se zde až Dykově myšlence zklamaného iluzionismu, o nedostižnosti ideálů a prchavosti lidského štěstí… Antonín Dvořák vytušil dobře v libretu jeho básnickou hodnotu a svojí geniální hudbou ji umocnil. Závěrečnou scénu smrti a vykoupení pokládám hudebně dramaticky za jedno z vůbec nejsilnějších míst celé světové romantické operní epochy. Dílo vrcholného romantismu, s prvky imprese, které datem své původní premiéry v březnu roku 1901 v Národním divadle v Praze patří již do hudby dvacátého století! Přes historický fakt, že čas Dvořákova epilogu a smrti (1904) se přibližně kryje s obdobím, kdy přední představitelé následující generace českých skladatelů nalézají nové, moderní stylové cesty pro svá díla. Tímto stylovým přerodem jsou právě po významné Rusalce a Armidě Antonína Dvořáka Janáčkova Její pastorkyňa a Foersterova Eva.
V roce 2005 byl přizván jako režisér nové inscenace Rusalky filmový tvůrce Zdeněk Troška. Vytvořil scénicky dílo pohádkově laděné ve smyslu tradičního pojetí (byť tento termín pokládám za poněkud zavádějící, třeba ve vztahu k mnoho let hrané propracované inscenaci Rusalky Václava Kašlíka), s poněkud realistickými projekcemi na plátně, chtějícími dokreslovat atmosféru děje opery. Ve velmi pěkné spolupráci s nápaditou, půvabnou choreografií Dany Morávkové. Nicméně, kdo se chce na chvíli osvobodit od řady dnešních inscenací minimalistického typu, najde zde výpravný, snad až v dobrém smyslu slova opulentní typ okázalé inscenace, zejména ve druhém dějství na zámku. Troškova Rusalka chce být lyricko-dramatickou pohádkou, tak jak ji přináší emocionálně silně vzrušující hudba Dvořákova. Opera jako vysoce stylizovaná hudební forma má vždy mnohem blíže k nadpřirozenému, tedy i pohádkovému světu než k syrové realitě skutečnosti. Podle Ferruccia Busoniho dokonce opera skvěle vytváří především svět zdání a iluzí, který chce vědomě dávat to, co ve skutečném životě ani najít nelze… Nemáme i proto tolik rádi půvabný svět DvořákovyRusalky?
Protože se jedná o inscenaci v Praze již devět let hranou, její podrobnější popis se mi zdá nadbytečným. Soustředím se proto více na soudobou hudebně interpretační složku, na pěvce, kteří vstoupili do dané inscenace namnoze v průběhu oněch devíti let realizace nebo teprve v posledním období.
Obě představení dirigoval v Litomyšli Jiří Štrunc. Je to již dirigent velmi zkušený, typický představitel české dirigentské generace středního věku. Vede orchestr i sólisty s dirigentskou jistotou, jeho gesto je přesné, zcela čitelné. V tempech, dynamice i tektonice díla ví, čeho chce dosáhnout. Před představením poctivě odpoledne zkoušel všechna místa, která jsou v Rusalce v souhře choulostivá. 
V Litomyšli vládne obecně vzato dobrá akustika, ale v dojmu vyznění kompaktnosti zvuku záleží na místě, kde v auditoriu sedíme. Tím se snažím omluvit fakt, že některé hlasy sólistek (kupodivu nikoli mužů) zanikaly za clonou orchestru víc, než by bylo zdrávo. Dirigenti přes výtečnou řemeslnou úroveň, kterou dnes obecněji mají (prakticky vymizeli dřívější autodidakti), nepracují zřejmě tolik s pěvci na frázování, výslovnosti, neřku-li výrazu rolí, soudě podle toho, co slyším. Oproti generacím dirigentů doby předešlé, včetně i oněch autodidaktů. Tím se ale příliš mnoho z textu utopí za orchestrem díky méně pregnantně vyslovovaným souhláskám, ve frázování se mnohde přidychuje izolovaně před posledním slovem budované hudební fráze (na prvním z obou večerů častý jev). Velký prostor to takříkajíc pomůže milosrdně zamaskovat. Velmi by těmto aspektům pomohlo natáčení ve studiu rozhlasu, nebo pro gramofonovou firmu à la Supraphon, jak mohla hojně činit generace let minulých. Pomohlo by to i žesťové sekci v orchestru. Natáčení ukáže bez skrupulí intonační nedotaženosti všem zúčastněným, jakoby až pod mikroskopem. Navíc by soudobá generace zanechala důkazy svých nesporných talentů. Je velká škoda, že česká opera dnes možnosti natočení kompletu opery téměř nemá.
Z výkonů prvního večera imponoval velmi vyrovnaným pěveckým výkonem Richard Samek v roli Prince. Tato role se jakýmsi interpretačním zvykem v Čechách přisuzuje obvykle tenorům dramatičtějšího charakteru. Ono je to pragmatické. Role Prince je de facto A – tenor, nebýt onoho místa ve třetím dějství s vysokým cé v sextě na slovech „líbej mne líbej mír mi přej“, čímž to Dvořák této roli zkomplikoval. Nicméně Richard Samek se obdivuhodně přenesl i přes toto obávané místo se ctí, když díky umístění režií vpravo na rampě se nedá nic obejít, nic zastřít. Velmi hezky frázoval, jeho kantiléna již má velkorysé oblouky i dobrý tah. Bravo! Po nejistých začátcích pěvce zejména v rozsahu, kdy jsem sám pro sebe tiše klnul jeho škole, jak je nezodpovědná, když posílá do tvrdé praxe nedoškolené velké talenty, musím opakovat: Bravo! V Richardu Samkovi má česká opera výraznou posilu. Jeho spinto tenor je nosný v prostoru, zní barevně, příjemně, je mu rozumět každé slovo, nalezl technickou jistotu ve výškách. Jak se zdá, bude mu hlasově vyhovovat takzvaná „blachutovská“ oborová linie v české opeře.
Ruský basista Oleg Korotkov je hlas velkého formátu, vyzpívá spolehlivě velmi exponované polohy Vodníka, jen mu chybí ona hakenovská otcovská vřelost, například fráze – „On že tě zavrh, jenž měl tě rád, musíš teď, musíš vytrvat“ – mi zní chladně, byť s pěknými basovými tóny. V nasazení na tónu É, navíc a capella, na slovech „prodána, prodána člověku“, jde dobře forte, mezza voce či přísněji dokonce piano Dvořákem v partituře předepsané již tolik ne, to má být na opakovaném nasazení tónu. Pravda, Antonín Dvořák toho chtěl příliš… Již Ital Apollo Granforte tvrdil Eduardu Hakenovi, že přece tohle není bas, ale baryton. Nemýlil se, partie je dost vypjatá především do výšek (Fis).
Titulní roli ztvárnila na prvním večeru Alžběta Poláčková. Po Bystroušce tedy zcela rozdílný typ role jevištně, ale i oborově. Zpěvačka je obdařena krásným zjevem i kulatě znějícím sopránem plného rozsahu. Moc nerad, ale musím zopakovat to, co při interpretaci Bystroušky. Srozumitelnost slova je malá, neboť pěvkyně opomíjí konsonanty. Škoda. Tím svůj poetický projev ochuzuje. Jeden muzikant, sedící nedaleko mne (a často si „dirigující“ spolu s Jiřím Štruncem…), se mě zeptal, zda ta Rusalka není cizinka. Ne, odvětil jsem, je určitě Češka. „Já jí ale skoro nic nerozumím,“ pravil mi. Cituji to proto, že texty těchto děl důvěrně znám, čili mne zajímá pocit muzikantů z jiných žánrů, kteří text opery neznají. Kdyby tomu ale nešlo tak snadno odpomoci pevněji řečenými konsonanty, ani bych to nepsal.
Podobný syndrom se jevil u altové role Ježibaby Jany Sýkorové, která se ale prosazovala celkově akusticky hůře, čili její slova spíše zanikala v hlubších a středních polohách díky cloně orchestru. Byť režisér hodně staví pěvce výhodně v dosahu rampy, bohužel, tak říkajíc „přes rampu“ jde namnoze zvuk obtížně. Nade mnou sedící posluchači nadhodili, že by to chtělo mikrofony… Druhý večer jsem zaslechl dokonce dvakrát cosi o mikrofonech z debat mezi posluchači, proč prý je zpěvákům nedají… Zřejmě není moc vzdálena doba, kdy opera jako jediný žánr nebude těmto vymoženostem z jistého tradicionalismu vzdorovat. Pokud by se jednalo o jev u všech aktérů večera, svedlo by se to na orchestr, na akustiku prostředí. Leč jsou zřetelné markantní rozdíly, čímž to smést ze stolu poukazováním na dané atributy, žel, nelze.
Jsem docela zvědav na Rusalku 17. července na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově, jaká bude v porovnání s Prahou, kde v sólových výkonech bylo trochu střídavě oblačno, tak jako počasí těchto dnů na tolik inspirativní Smetanově Litomyšli.
Hodnocení autora recenze: 75 %
Smetanova Litomyšl 2014
Antonín Dvořák:
Rusalka
Dirigent: Jiří Štrunc
Režie: Zdeněk Troška
Scéna: Milan Ferenčík
Kostýmy: Josef Jelínek
Sbormistr: Adolf Melichar
Choreografie: Dana Morávková
Dramaturgie: Jitka Slavíková
Orchestr a sbor Státní opery
Premiéra 5. května 2005 Státní opera Praha
(psáno z repríz 30. 6. a 1. 7. 2014 II. zámecké nádvoří Litomyšl)
Rusalka – Alžběta Poláčková / Pavla Vykopalová
Princ – Richard Samek / Peter Berger
Vodník – Oleg Korotkov / Peter Mikuláš
Ježibaba – Jana Sýkorová / Veronika Hajnová
Cizí kněžna – Iveta Jiříková
Hajný – Jan Ježek
Kuchtík – Michaela Kušteková
Lovec – Jiří Brückler
Lesní žínky – Lucie Silkenová, Sylva Čmugrová, Jana Levicová
www.smetanovalitomysl.cz
www.narodni-divadlo.cz
Foto Smetanova Litomyšl – František Renza
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
