V Ostravě má premiéru Prokofjevův Ohnivý anděl

Národní divadlo moravskoslezské dnes uvede ostravskou premiéru opery Sergeje Prokofjeva (1891–1953) Ohnivý anděl. Toto fascinující pětiaktové operní mystérium, napsané podle stejnojmenného symbolistického románu Valerije Brjusova, zazní poprvé na našem území v ruském originále.

Ohnivý anděl je jedním z nejpozoruhodnějších děl nejen tvorby Sergeje Prokofjeva, ale i světového operního umění dvacátého století.Práce na díle zabrala skladateli s přestávkami téměř osm let. Začal ji v Americe v roce 1919, téměř ihned po dokončení opery Láska ke třem pomerančům, velkou část hudby napsal v Německu, partituru dokončil v roce 1927 ve Francii. Jedná se o dílo složité a neobyčejné, což v mnohém souvisí se zvláštnostmi literárního zdroje. Stejnojmenný román Valerije Brjusova (1873–1924) z roku 1908 představuje svérázné splynutí umělecké prózy a historického výzkumu, vytvářející s téměř vědeckou přesností obrazy ze života středověkého Německa šestnáctého století.Brjusov popisuje tuto epochu v různých aspektech – psychologickém, filozofickém, lokálním. Na jedné straně se zde projevují humanistické ideje a na druhé straně rozkvět magie, nábožensko-mystické extáze a všemocné inkvizice s jejím bestiálním mučením a hranicemi, na nichž upalovali „vědmy“. Mezi osobami románu nalezneme Fausta s Mefistofelem nebo filozofa Agrippu z Nettesheimu (1486–1535) a nad vším tím tragický osud dvou hlavních hrdinů – rytíře Ruprechta a démony posedlé dívky Renaty.

Za vznikem románu Ohnivý anděl stojí řada historických a uměleckých vzorů, ale také soukromý příběh, v němž kromě Brjusova sehráli roli také jeho literární kolega Andrej Bělyj (1880–1934) a vizionářstvím ovlivněná začínající spisovatelka Nina Ivanovna Petrovská (1879–1928). Ta se do Bělého zamilovala, ten však – zřejmě i z respektu před svým nakladatelem (manželem Petrovské) – nehodlal překročit hranice platonického vztahu, a Petrovská tak nalezla útěchu u Brjusova.Mezi soky mělo dokonce dojít k souboji, naštěstí však zbraní zůstala jen pera a soupeři se smířili bez prolévání krve, když Nina Petrovská zmizela ze scény. Od manžela odešla a na konci dvacátých let spáchala v Berlíně sebevraždu. Je zřejmé, že se v románu tento „milostný trojúhelník“ objevuje – Bělyj se stal Brjusovovi vzorem pro Heinricha, v němž Renata poznává vtělení ohnivého anděla Madiela, Nina se stala vzorem pro erotickými představami trýzněnou Renatu, Brjusov sám se vtělil do literární postavy rytíře Ruprechta.

Prokofjev si libreto k opeře vytvořil sám. Ruprechtovo vyprávění v první osobě proměnil v dialogy a mnohé z významů původního literárního textu zkrátil nebo pozměnil. Vytvořil tak ostře expresivní drama se silnými vášněmi, romantickou jasností a emocionálním výrazem. Ohnivý anděl je v podstatě jediná Prokofjevova opera, v níž se ústředním tématem stalo téma lásky, navíc akcentované výjimečným bohatstvím psychologických odstínů. Dramatickým jádrem je zde osud Renaty. Skladatel ve své biografii vzpomínal, že ho uchvátil obraz vášnivě se zmítající Brjusovovy hrdinky – Renata nemá minulost ani přítomnost. Celý její život je podřízen jediné fixní ideji – posedlosti. Láska Renaty k ohnivému andělu Madielovi a pak k jeho „pozemskému ztělesnění“ hraběti Heinrichovi je pokušením, které ji drží ve stálém vnitřním napětí a naplňuje nezkrotnou vůlí. Poslušným nástrojem v jejích rukou se pak stává bezmezně oddaný Ruprecht, kterého k sobě přitahuje i od sebe odhání v nekonečné změně svých nálad. Na konci této cesty Renatiny lásky je mučení a hranice inkvizice. Ruprecht v Brjusovově románu vystupuje jako typický představitel epochy renesance. Je podnikavý, energický a má nezkrotnou touhu po poznání. U Prokofjeva je spíše lyricko-romantickým hrdinou. Ruprechtův život fatálním způsobem ovlivní setkání s „osudovou ženou“ Renatou, která zkomplikuje všechny jeho plány a úplně změní jeho život.

V opeře Ohnivý anděl dominují velké scény Renaty a Ruprechta, které zabírají velkou část prvního jednání, téměř celý první obraz druhého, celé třetí jednání a polovinu čtvrtého. Krátká vystoupení dalších, spíše epizodních postav mají charakter určitých kontrastních vsuvek, oddělujících scény hlavních hrdinů. Výrazná nepřítomnost sboru v prvních čtyřech jednáních umožňuje rozvoj psychologické interakce obou hlavních postav. Jejich bytí na scéně má tak spíše komorní, svým způsobem niterný charakter. Vše se ovšem mění v jednání pátém, odehrávajícím se v klášteře, kdy operu završuje masová scéna posedlosti jeptišek. V centru všeho se zde objevuje zlověstná postava Inkvizitora, „dirigenta“ této „ďábelské“ mše. Prokofjev tuto scénu vykresluje s uchvacující expresivitou a živelnou silou. Je to jedna z nejpozoruhodnějších kompozic v jeho operní tvorbě.

Hudba Ohnivého anděla se mnohými podstatnými rysy odlišuje od předchozích Prokofjevových oper. Scénickým dílům skladatele tolik vlastní konkrétnost obrazů je zde odsunuta do pozadí. Snaha o zobecnění zde souvisí s rostoucí úlohou lyriky v opeře. To se projevilo zejména na melodice díla, jež zde získala výraznou emocionální plnost. Vokální linky jsou nasyceny melodickou zpěvností, pružný ariózně-deklamační styl opery je obohacen rozvinutými monologickými a ariózními formami, zvláště v partech hlavních hrdinů. A takové scény, jako je vyprávění Renaty o ohnivém andělovi v prvním jednání nebo její monolog nad raněným Ruprechtem ve druhém obrazu třetího jednání, svojí délkou vůbec nemají sobě rovné v celé Prokofjevově operní tvorbě. Recitativy Ohnivého anděla jsou ve srovnání s předchozími skladatelovými operami poněkud krácené. Nezřídka v nich slábne bezprostřední spojení s řečovou intonací, ale nabývají i rysů melodicky ukončené fráze. Ohnivý anděl je také nejsymfoničtější Prokofjevova opera. Partitura se vyznačuje tematickou nasyceností. Principy Prokofjevova symfonického myšlení se zde projevily v pojetí leitmotivů, tvořících v opeře široce rozvětvený systém. Většina z nich není spojena s charakteristikou té či jiné osoby, ale vyjadřuje obecně určené ideje, pojmy, emocionální stavy (například témata věštění a kouzlení, téma lásky Ruprechta). Leitmotivy se volně variačně a polyfonicky rozvíjejí a občas jsou zcela přetvářeny a přehodnocovány. Mnohá důležitá témata se vyznačují zjevnou intonační příbuzností, díky čemuž opera nabývá výjimečné celistvosti a vnitřní jednoty.

Osud Ohnivého anděla byl velice pohnutý, za skladatelova života opera nebyla kompletně inscenována. Poprvé zazněla koncertně (ve francouzském jazyce) v roce 1954 v Paříži. Již o rok později se uskutečnila (v italském jazyce) scénická premiéra v benátském divadle La Fenice. Poté následovala uvedení například v milánské La Scale (1956) a dále ve Spolettu (1959) nebo Kolíně nad Rýnem (1960). V někdejším Sovětském svazu se na jevišti Ohnivý anděl poprvé objevil (ve zkrácené verzi) v roce 1983 v Permu, v kompletní verzi pak následujícího roku v uzbeckém hlavním městě Taškentu. Oficiální ruská premiéra se uskutečnila až roku 1991 v Petrohradu.

Na našem území byl Ohnivý anděl uveden dvakrát (pokaždé v českém překladu Evy Bezděkové). Československá premiéra se uskutečnila 20. dubna 1963 ve Státním divadle Brno v hudebním nastudování Františka Jílka, v režii Miloše Wasserbauera, ve scéně a kostýmech Františka Tröstera a choreografii Luboše Ogouna a Marie Mrázkové. V hlavních rolích se představili Naděžda Kniplová (Renata) a Václav Halíř (Ruprecht). V inscenaci ale byla vypuštěna scéna Fausta s Mefistem.Kompletně, včetně faustovské scény, byl poté Ohnivý anděl nastudován v pražském Národním divadle (premiéra 21. května 1981 na scéně Smetanova divadla). Na inscenaci se tehdy podíleli Josef Chaloupka (hudební nastudování), Boris Alexandrovič Pokrovskij (režie), Oldřich Šimáček (scéna), Jindřiška Hirschová (kostýmy) a Milan Malý (sbormistr). Renatu alternovaly Alena Žaloudková a Marie Kremerová, v roli Ruprechta se v alternaci představili Antonín Švorc a Jaroslav Souček.Premiérou Ohnivého anděla v roce 2015 v Ostravě bude rozšířena dramaturgická řada Národního divadla moravskoslezského s názvem Operní hity 20. století a zároveň bude završen třídílný projekt k poctě Paula Hindemitha (Cardillac), Igora Stravinského (Život prostopášníka) a právě Sergeje Prokofjeva – jejichž umělecké osobnosti díky pozvání někdejšího šéfa opery Jaroslava Vogela doslova uchvátily předválečnou Ostravu.

Ohnivý anděl je zároveň posledním hudebním nastudováním dirigenta Roberta Jindry v ostravské opeře. Robert Jindra v Národním divadle moravskoslezském působil od února 2010 do listopadu 2014 na pozici hudebního ředitele opery a za tuto dobu zde nastudoval řadu operních premiér i obnovených uvedení (Smetana – Čertova stěna, Dvořák – Armida, Janáček – Její pastorkyňa, Věc Makropulos, Káťa Kabanová a Výlety páně Broučkovy, Wagner – Lohengrin, Verdi – Falstaff a La traviata, Massenet – Werther, Catalani – La Wally, Puccini – Bohéma, Hindemith – Cardillac), byl zde rovněž dirigentem mimořádných koncertů Verdi Gala, České operní gala a Puccini Gala. V případě Ohnivého anděla se bude za dirigentským pultem střídat s Janem Kučerou.

S použitím textů Vlasty Reittererové a Olega Stepanova

Ruprecht – Ulf Paulsen / Martin Bárta
Renata – Morenike Fadayomi / Iordanka Derilova (alt. Elena Suvorova)
Hostinská / Matka představená – Yvona Škvárová / Erika Šporerová
Věštkyně – Zuzana Šveda / Eliška Weissová
Agrippa z Nettesheimu / Mefistofeles – Oleg Kulko / Gianluca Zampieri
Johann Faust – David Szendiuch / František Zahradníček
Inkvizitor – Peter Mikuláš / Martin Gurbaľ
Jacob Glock / Lékař – Ondřej Koplík / Václav Morys
Podomek / Mathias Wissmann – Jiří Přibyl / Bogdan Kurowski
Hostinský – Václav Živný / Michal Onufer
Heinrich – Petr Sýkora

www.ndm.cz

Foto NDM Ostrava / Martin Popelář, archiv, Rafael Sedláček, Jaromír Svoboda