Vídeňští filharmonici na Pražském jaru s Lang Langem

Petr Matuszek, 28.05.2014 22:00

Kritická reflexe

Jedním z vrcholů letošního šedesátého devátého mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro byl bezesporu koncert ve Smetanově síni Obecního domu ve čtvrtek 22. května. S Vídeňskými filharmoniky vystoupil fenomenální dvaatřicetiletý čínský klavírista Lang Lang. Hodnotit takový koncert je pro mne velice nesnadnou záležitostí, protože stejně jako ostatní posluchači jsem především vnímal výjimečnost tohoto slavnostního okamžiku a od první chvíle jsem byl plně ponořen do zázraku dokonale interpretované hudby Richarda Strausse. Koncert uctil sto padesáté výročí narození skladatele opravdu stěžejními skladbami z jeho dílny: Metamorfózy pro dvacet tři sólových smyčců (1945), Burleska d moll pro klavír a orchestr (1885, premiéra 1890) a symfonické básně Don Juan, op. 20 (1889) a Enšpíglova šibalství, op. 28 (1895). Dirigoval Christoph Eschenbach, který je od roku 2010 hudebním ředitelem National Symphony Orchestra a John F. Kennedy Center ve Washingtonu. Na Pražském jaru vystoupil poprvé již v roce 1968 jako sólista v Schumannově Klavírním koncertu a moll s orchestrem FOK pod taktovkou Carlose Kleibera a zatím naposledy v roce 2011, kdy řídil provedení Mahlerovy Symfonie č. 8 Es dur. Spojení legendárního dirigenta s Wiener Philharmoniker sliboval již dopředu ojedinělý hudební zážitek.Hned první skladba tomu ovšem zpočátku příliš nenasvědčovala. Vídeňským filharmonikům jako by komorní obsazení příliš nevyhovovalo a projev hráčů byl méně soustředěný, než u nich bývá zvykem: jednotlivé nástrojové skupiny zněly nesourodě až nejistě, obzvláště na koncích některých frází (pozastavení či odsazení před dalším hudebním obloukem, nejednotný nástup po generální pauze před reminiscencí a podobně). Svůj podíl na tom určitě měl i dirigent, který zpočátku opravdu nebyl příliš inspirativní: působil spíše jako koordinátor a neměl jsem pocit, že má hráče plně v rukou. Celá skladba zněla zprvu poněkud plošším dojmem (jak ve zvuku, tak v rámci gradační výstavby), než jsme my, odkojení tradicí neuvěřitelného napětí karajanovského dramatického oblouku, zvyklí. Dirigent ve svém pojetí zdůraznil komorní charakter skladby, nicméně intimnost její výpovědi zde nepůsobila úplně věrohodně; i z tohoto důvodu by mne v interpretaci potěšilo větší zacílení jak k dramaturgické i dramatické výstavbě hudebního celku, tak k důslednějšímu dokončování jednotlivých gradačních ploch. Jednotlivá sóla byla, jak se u takovýchto hráčů dá očekávat, precizní, nicméně svým interpretačním ponorem nepříliš výrazná. Nejvíce mne zaujaly vstupy sólového violisty, a to jak hloubkou niterného prožitku daných hudebních frází, tak hutnou barevností jeho nástroje.

Od druhé poloviny skladby se ovšem orchestr sjednotil a dal nám možnost vychutnat jednolitost a kompaktnost smyčcového zvuku, kterým jsou právě Vídeňští filharmonikové jedineční a nedostižní. Reminiscence byla bezchybně gradačně vystavěná, hráči se již společně s dirigentem vnořili do hudebního toku jako jeden celek. Závěr skladby pak byl ukázkou nádherné interpretační jednoty a společného vnímání hudebního napětí. Nepříliš skandující potlesk ale naznačoval, že skladba byla posluchači vnímána spíše jako „zahřívací kolo“ koncertu, a všichni s napětím očekávali, co bude dál.

Představovat klavíristu Lang Langa je jistě nošením dříví do lesa. Americkým časopisem Time Magazine byl zařazen mezi stovku nejvlivnějších osobností planety a New York Times jej označily za „nejžhavějšího umělce na planetě klasické hudby“. V České republice byl již potřetí a televizní diváci ho mohli v roce 2012 vidět s Markem Ebenem v populárním pořadu Na plovárně. Počátek jeho sólové kariéry je mimo jiné spojen právě s dirigentem Christophem Eschenbachem.Co napsat o úžasném prožitku z jeho interpretace Straussovy Burlesky? Slova nestačí… Impresionistická barevnost a zvýrazněný secesní harmonický potencionál skladby daly vyniknout všem interpretačním dovednostem klavíristy. Opravdu ojedinělý křišťálově svítící zvuk klavíru bez sebemenšího náznaku sentimentu a prvoplánové virtuozity ve všech výrazových a dynamických polohách, kterým je Lang pověstný, byl neuvěřitelným posluchačským zážitkem. Drobnokresba brilantní prstové techniky působila jiskrným a zároveň samozřejmým dojmem, bezchybně promyšlená pedálová technika a dynamické odstínění jednotlivých (místy fragmentárních) ploch Straussově skladbě přinesly mnohem více barevnosti, nežli bývá zvykem.

I zvuk Vídeňských filharmoniků v plném „posazu“ se mi líbil nesrovnatelně více nežli předchozí komorní uskupení. Nádherně jednotný, plný a zároveň měkký zvuk smyčců byl nedostižný. Také dirigent se do skladby mnohem více „ponořil“; jistě to bylo i dramatickým charakterem díla. S Lang Langem byli propojeni na bázi až neuvěřitelně jemných nuancí – úžasná souhra a vnímání sebe navzájem, skvostný recepční i percepční zážitek! Po spontánním skandování publika a frenetickém potlesku Lang Lang brzy sednul ke klavíru znovu (vysloveně bylo znát, že se na to těší) a postupně přidal dva krátké kusy ze sólové klavírní literatury. Populární Chopinův Minutový valčík ve své charakterové brilantnosti působil v Langově interpretaci samozřejmě a díky neuvěřitelné prstové drobnokresbě, v níž klavírista nemá konkurenci, jako radostné hudební potěšení. Nadšené publikum si následně vynutilo druhý přídavek, kterým interpret mnoha kritikům zamotal hlavu a donutil je k až detektivnímu pátrání po odhalení autora a názvu skladby. Potřebnou informaci jsem získal až dotazem na kancelář Pražského jara (jaké to ponížení pro suverénního „hudebního badatele“!): jednalo o Intermezzo Emanuela Ponce. Interpret v tomto křehkém hudebním kusu akcentací pedálové techniky, místy pomalejšímu tempu (někde balancujícímu až na pokraji „udržitelnosti“) a dominancí nízké dynamiky zdůraznil niternou impresi (v pravém slova smyslu) charakterového základu skladby až do obrazu intimního extatického zasnění. Neobvyklý, ale osobitý a velmi vřelý závěr sólových klavírních vstupů a tím i první poloviny koncertu.Druhá polovina koncertu patřila dvěma symfonickým básním Richarda Strausse. První zazněl Don Juan – tedy skladba jako stvořená pro naturel i specifičnost Vídeňských filharmoniků. Eschenbach zřetelně vedl orchestr ke zdůraznění dramatické výstavby transparentním zvýrazněním dynamicky kontrastních ploch. Jednota dirigenta s orchestrem byla samozřejmostí a pro posluchače se stala přirozeným kanálem k mimořádnému uměleckému prožitku. Orchestr zněl pozoruhodně kompaktně a jednotně – prostě tak, jak Vídeňské filharmoniky známe. Jednotlivé gradační oblouky byly bezchybně zakončené a v rámci hudebně-narativního průběhu přirozeně „vplouvaly“ do následných obsahově i výrazově odlišných (a odlišených) hudebních ploch. Neuvěřitelně kompaktně zněla hluboká žesťová harmonie, a to nejen šíří vlastního (originálního) timbru, ale i v měkkosti zvuku v dynamicky exponovaných polohách. Houslová sóla byla i ve své intimnosti (záměrné zvýraznění dějově dané niternosti výpovědí) plná vášnivého potenciálu jedince. Vědomá interpretační akcentace barevného bohatství instrumentace pak dala vyniknout narativní podstatě hudebního průběhu a posluchači napětím nedýchali: tak byli hudebně-dějovým proudem pohlceni.

Hloubku konvergujícího uměleckého prožitku umocnila pak následující symfonická báseň Enšpíglova šibalství. V hodnocení se mi již nedostává slov – co jsem psal o skladbě předchozí, platí ve zvýšené míře i zde. Již v Donu Juanovi jsem vnímal unikátní zvuk sordinovaných horen, nicméně zde byly i zřetelným „dějetvorným“ prvkem a jedinečnost jejich barevnosti byla nejen sluchovým zážitkem, ale zřetelným symbolem narativní šablony. Neuvěřitelně dějově transparentní (a tím srozumitelné) bylo houslové sólo se zvýrazněnou nevibrovanou (!) dlouhou notou. Záměrným zdůrazněním (transparentností) hudebních (dějových i symbolizujících) motivů se posluchač díky setrvačnosti sluchového vjemu stal jak v recepční, tak v percepční rovině přirozenou součástí narativní i hudební průběhovosti a veškerá hudebně-dramatická vazebnost mu byla ve všech rovinách vnímání přirozeně srozumitelná. Také sólový klarinet se stylově „rozcapeným“ zvukem (jen málokdo ví, jak těžké je přitom udržet čistou intonaci) byl interpretačně skvěle propracován a byť se v rámci secesní hudební tvorby jedná o častý výrazový prvek, zde byl velice vhodně (tedy bez zbytečné akcentace) zakomponovaný do hudebního proudu a v rámci dramaturgické stavby byl tento efekt velice vkusný a stylově „čistý“. Skvělé odstínění (dynamické i barevné) obou polovin kratičkého valčíku a kontextuálně „vyprávěcí“ agogika byly pak jen dalšími střípky mozaiky interpretační nápaditosti, které posluchačům zprostředkovaly neuvěřitelně živý, ve všech rovinách srozumitelný a dlouhotrvající umělecký zážitek. Ale tím největším prožitkem koncertu byl zvuk! Nádherně barevně sjednocený, kompaktní a nedostižný zvuk samotného symfonického tělesa. Inu, mít nástroje z „jedné dílny“ je deviza, kterou může většina orchestrů Vídeňským filharmonikům jen závidět.A jaké byly přídavky Vídeňských filharmoniků? Těžko čekat něco jiného nežli skladby z dílny Johanna Strausse mladšího: první zazněl populární valčík Povídky z Vídeňského lesa a následovala temperamentní Furioso Polka. Přídavky byly nejen pro posluchače, ale i pro hráče pověstnou „třešinkou na dortu“. Orchestr i dirigent si zjevně užívali každičkou rytmickou, dynamickou i barevnou změnu v hudbě a znovu se potvrdilo, že hudbu „krále valčíků“ mají Vídeňští filharmonikové v krvi tak jako asi žádný jiný orchestr na světě. Vnímat, jak si celý ohromný ansámbl jednotně hraje s jednotlivými hudebními nuancemi, byl sám o sobě slastným požitkem.

Hodnocení autora recenze: 95 %

Wiener Philharmoniker
Dirigent: Christoph Eschenbach
Lang Lang (klavír)
22. května 2014 Smetanova síň Obecní dům Praha

Richard Strauss:
– Metamorfózy
– Burleska pro klavír a orchestr
přídavky:
Frédéric Chopin: Minutový valčík
Emanuel Ponce: Intermezzo
=přestávka=
Richard Strauss:
– Don Juan, op. 20
– Enšpíglova šibalství, op. 28
přídavky:
Johann Strauss ml.:
– Povídky z Vídeňského lesa (valčík)
– Furioso Polka

www.festival.cz