Zamyšlení i osobní vzpomínky na pěvce Beno Blachuta

V předvečer stého výročí narození slavného českého tenoristy 

Můj příspěvek k jubileu českého tenoristy Beno Blachuta nechce být ani životopisem, ani výčtem rolí legendárního pěvce. Chce být zamyšlením, ale i osobní vzpomínkou na umělce, který tak mnoho znamenal pro moderní českou operní interpretaci. Pěvce, který měl veliké šance pro světovou kariéru. Jen shodou historických okolností ji nemohl realizovat. Právě doba, do níž se narodil, formovala psychiku lidí jinak, než bychom dnes mohli i chtěli pochopit. Měla zcela jiné společenské vědomí, tolik formované nejprve Protektorátem (1939–1945), poté železnou oponou a poválečným dělením Evropy mezi vítězné mocnosti, symbolizované Jaltskou dohodou. Navíc Blachut pocházel z velmi skromných poměrů a celý následný vzestup do světa vyvolených se mu musel jevit jako pohádkový sen. Vždyť i na konzervatoř se dostal jen vzácnou shodou okolností, jen a pouze tím, že vzdělaným lidem v Blachutově okolí nebyl jeho talent lhostejný.Pro úplnost musím začít základními údaji. Beno Blachut se narodil před sto lety, 14. června 1913 v Ostravě – Vítkovicích. Absolvoval pražskou konzervatoř v letech 1935 až 1939 u profesora Luise Kadeřábka za pouhé čtyři roky. Byl přijat ředitelem Josefem Sukem rovnou do druhého ročníku. Již v roce 1939 nastoupil do olomoucké opery, kde působil dvě sezony. Ale 1. srpna 1941, v letech protektorátu Böhmen und Mähren, se stal již sólistou Národního divadla v Praze, angažován Václavem Talichem. Byl zcela správně Talichem zaměřován na lyrický tenorový obor. To byla jeho nejvlastnější parketa, ve které měl, pokud posuzuji jeho nahrávky z této doby, světové parametry. Již tehdy jeho Smetanův Jeník, Ladislav, Vít, či Dvořákův Princ přinášejí lehkost, samozřejmost a přirozený výraz citové opravdovosti do tehdejší krize tenorového oboru. Ve světovém repertoáru přesvědčil jako Faust, Rudolf, Alfred, ale i Mozartův Belmonte či Beethovenův skvělý Florestan. Dostal již tehdy nabídku renomovaného divadla ve švýcarském Curychu, ale v době Protektorátu byla okupační vrchností zamítnuta. Poválečné období přineslo Blachutovi obrovský vzestup. Natočil pro Československý rozhlas v Praze neuvěřitelné množství studiových snímků velkého spektra lyrických tenorových árií, jejichž úroveň je famózní. Dominuje unikátní snímek cavatiny Jiřího z Bílé paní Francoise Adriena Boieldieua (Pojď, má krásná dámo). Stačí porovnání této pěvecky unikátní árie s provedením světového pěvce Petera Schreiera na jeho recitálu. Pěvce Karajanova. Blachut je zde se Schreierem srovnatelný, sametově příjemnou barvou dokonce velmi podobný! A mezza voce v da capo al fine této árie má dokonce kouzelnější. Nahrávku má k dispozici Český rozhlas v Praze. Dokládá Blachutovu ideální hlavovou funkci, vrozený voix mixte od Boha, suverénní schopnost mezza voce. V těchto aspektech tkví výjimečnost jeho hlasového talentu! Také podle svědectví významných osobností operního světa, Hanuše Theina a Karla Bermana, měl tuto mixtovou funkci vrozenou od přírody, zřetelnou již při zkouškách na konzervatoř. Je to falzetová funkce scelená s prsním rejstříkem do smíšeného, tedy mixtového znění. Stejnou vzácnou hlasovou funkci měly světové tenorové špičky jako Beniamino Gigli, Tito Schipa, Giuseppe di Stefano, Jussi Björling, Fritz Wunderlich, Luigi Alva či zmiňovaný Peter Schreier, dnes zřetelně Juan Diego Flórez. V našich českých dějinách pěveckého umění rovněž Otakar Mařák a Vladimír Tomš měli tuto hlasovou vrozenost v epoše před Beno Blachutem. Samozřejmě, že k tomu přistoupil u Blachuta cit pro hudební frázování, přirozenost neokázalého výrazu a imponující, originálně působící prostota projevu. Oborové zaměření si žádný pěvec v angažmá nemůže vybírat. Je pěvcům určováno těmi, kdo rozhodují o uměleckých životech, což bývají šéfové oper, potažmo dirigenti. To, že se měkký lyrický tenor Blachutův objevil posléze jako Smetanův Dalibor, rozhodl již Václav Talich. Ale plně se prosadil v této své životní roli až pod taktovkou dirigenta Jaroslava Krombholce v premiéře roku 1948. A poté na legendární nahrávce pro Supraphon roku 1950. Dirigenti odhadli možnosti Blachuta skvěle. Hlas strukturou typicky lyrický, ale tmavé, mužné barvy, se ukázal být vhodný pro obory spinto i dramatického tenoru. Tehdejší ministr Zdeněk Nejedlý byl však kupodivu vůči Jaroslavu Krombholcovi v opozici. Beno Blachuta coby Dalibora si nepřál a pěvec původně zpíval menší roli Vítka. Po premiéře ale vzdal Blachutově interpretaci hold ve známé kritice o palmě večera, kterou si právě Beno Blachut jako Dalibor toho večera odnesl. Úspěch Dalibora byl dovršením Blachutova talentu, píle a velké vůle. Tato léta mu přinesla obrovský rozlet. Ve studiu rozhlasu byl takřka denně. Hostoval dokonce ve Vídni v roli Radama ve Verdiho Aidě s okamžitou nabídkou angažmá od samotného Ericha Kleibera! Tento znamenitý dirigent v roce 1948 prohlásil, že Blachut je „jeden z mála soudobých skutečně světových tenorů“. Ale Zdeněk Nejedlý jeho odchod do Vídně tehdy nepovolil. Bylo to špatně? V tomto bodu bych docela váhal. Bylo špatně, že Beno Blachut, ideální interpret Smetany, Dvořáka, Fibicha, Janáčka a pěvec velké spousty českých skladatelů 20. století, měl zůstat v Čechách a sloužit tak silné české hudební kultuře? On by měl být prodán do takzvané světové kariéry, kde se zpívá velmi úzký okruh partů, s nimiž se celou kariéru objíždějí světové scény? Zrovna u Blachuta by mi tento typ kariéry nějak neseděl. Bylo-li to tehdy možné, že Blachutův fenomén zůstal české hudbě zachován, pak je dobře, že se tak stalo. Alespoň z mého pohledu, který nikomu nevnucuji. V tomto faktu tkví, aniž to tušíme, podstata tolik vzývané zlaté éry opery v Čechách! Poněkud paradoxně právě díky oné železné oponě. Zanedlouho se stisk železné opony uvolnil a již v roce 1956 Blachutův mladší stimmkolega Ivo Žídek dostal povolení ku stálému hostování ve Wiener Staatsoper, později i ve Stuttgartu. Ne však ku stálému angažmá! Pouze pro pozici stálého hosta. Podobně Blachutův nejvýraznější nástupce v roli Dalibora Vilém Přibyl hostoval zcela pravidelně v Covent Garden v Londýně. Blachut v tomto směru „zmeškal“ důležitých dvanáct let, které již nešlo reálně dohnat. Měl jsem však štěstí tyto pěvce poznat ještě trochu osobně, myslím si, že byli tak úzce spjati s Národním divadlem, že ani po zahraničních kariérách netoužili. Blachut mnohokrát vyjížděl do zahraničí, zejména do Itálie, Skotska, Holandska a Španělska. Ale se souborem Národního divadla, často také jako sólista vokálně instrumentálních forem s Českou filharmonií, FOK, ale také s rozhlasovými symfoniky. V roce 1950 vedle každodenní divadelní práce, hostování, natočil Blachut hned tři velké operní komplety! Vedle Dalibora také Fernanda ve Fibichově Bouři a dokonce i Gounodova Fausta! To je až neuvěřitelné! Následovala řada partů, z nichž vznikl postupně takzvaný „blachutovský obor“. Obor dodnes takto specifikovaný Blachutovou originalitou a dodnes tradovaný. Je to obor dramatičtější, nesený na ose rolí tvorby českých klasiků. Smetana, Dvořák, Fibich, Janáček. A jsou to role: Dalibor – Lukáš – Princ – Dimitrij – Ctirad – Laca. Brzy tento „blachutovský“ obor nalézal výborné pokračovatele – Vilém Přibyl, Jaroslav Kachel, Oldřich Spisar, Jiří Olejníček, Zdeněk Jankovský, ale i barytonální Jaroslav Stříška – tito umělci z interpretace Blachuta zřetelně vycházeli.Blachut imponoval samořejmě i ve světové opeře. Kdo zvládne vrcholově Smetanu, zvládne vše další. Radama, Fausta, Josého, Heřmana, Lžidimitrije, Lenského, Erika, Stolzinga, Werthera, Cania, posléze i Otella… Navíc jsou zde oratoria, kantáty, interpretace české moderní tvorby dvacátého století, to je obrovský výčet, jaký nemůžeme najít a nenajdeme u žádného z pěvců světových kariér! Jen připomenu za mnohé koncertní produkce mimořádně interpretovaný Janáčkův Zápisník zmizelého, naprosto unikátní podání s klavíristou Josefem Páleníčkem, premiéry řady písňových cyklů Viktora Kalabise, Klementa Slavického, Zdeňka Folprechta či Jana Kapra. Velkou pražskou událostí bylo provedení Bachových Matoušových pašijí roku 1967 v katedrále svatého Víta na Hradčanech, kde Blachut interpretoval part Evangelisty, dnes již cele patřící do sféry specialistů – falzetistů. Blachut se stal mustrem, vzorem pro české tenoristy let padesátých i šedesátých. Jeho autorita byla tak veliká, že v době, kdy dlouhodobé enormní zatížení hlasu se počalo projevovat ztrátou svěžesti a lesku, nikdo se to ani neodvážil říci… Leda my, tehdy mladí, jako často všichni mladí všech generací. Když jsem přišel do Prahy na konzervatoř a v kruhu mladých nadšenců jako nováček pochválil Blachutův projev, pravil mi starší spolužák, později zpěvák a také sbormistr plzeňské operety: „Tobě se líbí Blachut? Tak to jdi raději do zemědělství, to opeře vůbec nerozumíš, jedině Gigli a Di Stefano, Blachut je jen horká pára nad hrncem.“ Je to jen doklad, že mladí lidé nemívají ohledy v žádné době… Zásluhy nepočítají a třikrát běda, když pěvec po mnoha letech kariéry, která zaměstnaností stěží najde porovnání, klesne jen trochu ve výkonnosti… Ale pro objektivní doklad svědectví o dané době musím pravdivě říci, že tento přepjatý pohled mladíka nebyl koncem let šedesátých tak zcela ojedinělý. Byť zajisté pochybnost byla vyjadřována taktněji. Proti snímkům let čtyřicátých a padesátých již začala hlasu poněkud chybět svěžest a lesk, projevovalo se určité opotřebení, po dvaceti pěti letech přetížení hlasu.

V roce 1968 bylo Blachutovi pětapadesát let a vedení Národního divadla orientovalo vhodně pěvce na charakterní obory. Předznamenal je Janáčkův Matěj Brouček, který přinesl nové kumštýřské objevení Blachuta ve světě, kde hudební výraz je podstatnější než svěží lesk tónů. Dodnes si pamatuji, jak byl v této roli jevištně skvělý, s Viktorem Kočím v alternaci. Brzy se představil i jako učitel Benda ve Dvořákově Jakobínu, v tomto krásném pomníku českému kantorovi-muzikantovi doby Raisovy, výrazu ryzího českého muzikantství. Tady se projevil Blachut jako velký kumštýř, nejen jako pěvec. Přišel také na řadu Smetanův Michálek, Skřivánek. A jak tyto nové úspěchy mocně inspirovaly mladší kolegy Blachuta! Náhle ani Oldřichu Spisarovi, ani Zdeňku Jankovskému nepřipadaly „jen druhooborové“. Ptal jsem se Beno Blachuta při jedné příležitosti, proč právě on neučí. Učit nechtěl. Tehdy mi řekl: „Ne, to je moc těžké. Já to pro sebe vím, jak se to má tvořit, ale mohu já vědět, zda mi ti druzí budou rozumět?“ Uvádím to jako doklad vzácné osobní odpovědnosti. Byl ochoten poradit v osobních konzultacích, ne však učit. Pokud vím, tak pěvcům, kteří ho požádali o kontrolu, stále opakoval: „Hlavně neřvi, řvát umí kdekdo, ale zpívat málokdo. Tvoř, jako když mluvíš.“

Blachut byl obdivován dirigenty. Našimi i světovými. Proč? Dirigenti si nad jiné ctnosti cení lehkosti nasazení, výrazové opravdovosti. Zmíněný Erich Kleiber na dotaz, co žádá od výborného pěvce, pravil docela jednoduše: „Žádám pružné nasazení v jakékoli poloze a na požádání piano nebo forte kdekoli.“ Pan dirigent Karel Vašata kdysi trefně řekl: „Já nejsem žádný hlasový specialista, ale dobře poznám, zda je tón tvořen lehce, a taky poznám, zda hlas zní v prostoru příjemně.“ Vida, nesložité odpovědi na otázku, čím Blachut dirigentům imponoval. Vzpomenu, jak mi dodal: „A nevěřte tolik těm pedagogům. To víte, takového Blachuta prostě udělat školou nejde, to tam už musí být od přírody darováno.“ Tolik citace výroků dirigentů, z nichž každý chtěl mít Blachuta na jevišti, ve studiu či na koncertech. Copak páni dirigenti, ti jsou docela objektivní. Ale co pedagogický svět? Ten bývá horší. Profesor Rudolf Vašek, který byl zřejmě nejefektivnějším pedagogem v době vzestupu Beno Blachuta, vydal v roce 1951 knihu Otázky dnešního sólového pěvectví. Pro naše téma zajímavý doklad doby. Ve své knize po drtivé kritice české pedagogiky věnuje pozornost fenoménu Beno Blachuta: „Také mezi našimi pěvci se už vyskytnou zpěváci s technicky poddajným hlasem, kteří dovedou Smetanu, a tím také všecek světový repertoár stylově čistě zpívat. Vévodí jim bezesporu náš nejlepší tenorista Beno Blachut. Prvý představitel Dalibora, který v posledním čtvrtstoletí přednáší jeho zpěvy čistou smetanovskou kantilénou, ušlechtile a lehce předenou, v níž silově modulovaný tón a pregnantně i oduševněle vyslovované slovo snoubí se v příkladný pěvecký projev po všech stránkách.“ Tolik citace z Vaškovy knihy, kterou mi kdysi daroval pražský pedagog Robert Rosner a stránku s charakteristikou Beno Blachuta měl již třikrát červeně zatrženu! Až tak zamotal Blachutův samozřejmý projev hlavu pedagogickému světu!Beno Blachut je fenomén zlaté éry Národního divadla. Vzor tenoristů jeho doby, kdy slovo tenorista splývalo se jménem Blachutovým. Krásný doklad, že pěvec jeho kvalit s námi žije stále, je i můj zážitek z prodejny gramodesek v Českých Budějovicích. Kupoval jsem si digitalizované CD Dalibora, onu tolik slavnou nahrávku z roku 1950. Mladší prodavačka mi pravila: „Jó, je to poslední komplet, co tady máme. Je o to velký zájem, z divadla jich tu bylo několik, a víte proč? No, on ten pán, co tady zpívá, je prej děsně dobrej…“ Prodavačka neměla o opeře zřetelně pražádnou představu. Ale ten hlavní představitel, to jest Beno Blachut, je děsně dobrej…. Není toto nejlepší možná vizitka dnes, kdy zapomínáme často na svoji bohatou operní historii?

Foto Jaromír Svoboda – archiv ND