21. srpen 1968 a jeho hudební stopy

Zápisník Jindřicha Bálka (19) 

Když bylo kulaté výročí invaze sovětských vojsk 21. srpna 2008, stáli jsme s kolegou před otázkou, jakými hudebními ukázkami naplnit vltavské Matiné právě tento den. Tedy pokud bychom chtěli vybírat z klasické hudby, jinak tu samozřejmě máme Karla Kryla, i když i na něj by se určitě mělo pamatovat častěji. Má ale sféra klasické hudby nějakého „Bratříčka“? Snad by se mohli nějací pamětníci připojit a napsat, s jakou hudbou z rádia mají toto výročí spojené – případně s jakými klasickými skladbami. Ale když jsem se narodil až v polovině let sedmdesátých, musel jsem hledat spíše v pamětech jiných.Co jsme tehdy pro vysílání vybrali? Samozřejmě, je tu Hudba pro Prahu Karla Husy. A je tu Má vlast, do které promítá své vzpomínky a zážitky už tak dvacet generací posluchačů. Letošní výročí okupace je půlkulaté, ale pár věcí bych rád znovu připomněl, i když se letos na Vltavě v tomto kontextu hrát nebudou. Tehdy jsme Matiné začínali Koncertem pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány Bohuslava Martinů s Rafaelem Kubelíkem. Skladba vznikala v nejnapjatějších dnech počátku války, ale nám šlo hlavně o Kubelíka.Historická petice dirigenta Rafaela Kubelíka totiž připomíná jak jeho zásadovost, tak jeho renomé. Otevřeně tehdy napsal: „Okupace republiky pěti státy Varšavské smlouvy je násilným popřením humanitních ideálů, které jako umělci máme. Dokud nebudou všichni cizí vojáci staženi z československého území a legální vláda ČSSR nebude moci svobodně vládnout, je pro nás nemožné udržovat umělecké kontakty s těmito pěti národy i s Československem.“ K tomuto protestu a bojkotu se na Kubelíkovu výzvu připojilo víc než sto umělců, skutečná světová elita – podle abecedního pořadí začínala Abbadem, pokračovala Bernsteinem a Barenboimem a končila Rubinsteinem či  Stravinským. A pozornost, kterou této iniciativě věnoval také světový tisk, by dnes žádný český umělec pravděpodobně nedokázal získat.

V petici samozřejmě chybí umělci ze Sovětského svazu – třebaže byli často stejného smýšlení – pokud nechtěli ihned emigrovat, těžko mohli něco dělat. Jeden z nich se ale později také stal slavným politickým emigrantem – byl to samozřejmě Mstislav Rostropovič. Toho zastihly události srpna 1968 v nezáviděníhodné situaci: měl právě v Londýně zahajovat festival ruské hudby. A Dvořákovým violoncellovým koncertem. V pamětech violoncellistovy manželky, slavné pěvkyně Galiny Višněvské, i v jeho monografii je tato situace velmi podrobně vylíčena: vlna protestů, strach a těžké rozhodování, jestli vůbec vystoupit – a pak ten magický moment, když Rostropovič – který si předtím nechal připojistit vzácné violoncello – začal hrát. Všichni prý během několika vteřin věděli, na jaké straně stojí. I pro něj to bylo jedno z nejemocionálnějších provedení vůbec.V Kubelíkově petici také chybí jméno Herberta von Karajana, který se zdrženlivě politiky stranil. Je ovšem zajímavá shoda okolností, a vlastně to snad nelze považovat za náhodu, že jejich společná nahrávka Dvořákova cellového koncertu s Berlínskými filharmoniky vznikla krátce po tomto vyhroceném vystoupení v Londýně. A je to nejemotivnější provedení tohoto koncertu, které znám. Oficiálně bylo prezentováno jako setkání slavných umělců Východu a Západu na půdě Západního Berlína – ale zachytili tam právě onu zjitřenou emocionalitu okupace Československa a památného londýnského koncertu. Snad to oběma hudebníkům příliš nepodsouvám.A ještě jedna vydaná archivní nahrávka nese pečeť srpna 1968. Je to záznam Smetanovy Libuše z 28. října téhož roku, ze které je na černých deskách k dispozici to nejpůsobivější, tedy závěrečné Proroctví a aplaus. Péčí Jana Králíka se kdysi tato nahrávka dostala na dvojalbum Bedřicha Smetany v rámci řady Portréty géniů světové hudby, tehdy tu edici ve spolupráci se Supraphonem zaštiťoval tuším Mladý svět. Libuši tam trochu netypicky zpívá tuším Milada Šubrtová, mnohem slavnější jako Rusalka, ale to v tomto kontextu není tak důležité. Z této nahrávky je jednoznačně patrné, jak dovede atmosféra dokonale proměnit vyznění této skladby.

Časy se mění – ovšem nedávno mě zaujala zpráva, a našel jsem ji právě na Opeře Plus, že věhlasný houslista Gidon Kremer organizuje v Berlíně začátkem října velký koncert, který má upozornit na stav lidských práv v Rusku. A protestovat i proti věznění členek kapely Pussy Riot. Vystoupí samozřejmě i Kubelíkův dávný přítel Daniel Barenboim. Jen si tak říkám, koho by tam tak mohlo vyslat české umění místo toho Kubelíka? Ideální situace by vlastně byla, kdyby tam byl nějaký hudebník vyslán jaksi oficiálně a popud někoho z politiků. No, to se samozřejmě nestane. Tak alespoň soukromě a symbolicky: kdo by se dnes z českých klasických hudebníků k takové akci otevřeně připojil – i kdyby nebyl pozván vystoupit. Netvrdím, že nikdo, a rád bych se nechal mile překvapit.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto archiv