Zastávky na turné nemohou stačit

Jindřich Bálek, 30.03.2014 14:45

Zápisník Jindřicha Bálka (47)

Jakoby z ničeho nic hostoval v Praze Symfonický orchestr ze San Franciska s Michaelem Tilsonem Thomasem. Nebyla to samozřejmě náhoda, ale dávno ohlášený prolog Pražského jara.Festival nicméně začíná víc než za měsíc, takže skvělý koncert vyznívá v polovině března spíš než jako prolog jako příležitostná zastávka na turné. To je ovšem také známá věc, kterou v dnešním hudebním světě nemůžeme vážně kritizovat – a pořadatelé to čestně přiznávají. Pokud je americký orchestr na evropském turné, je to jediný způsob, jak ho můžeme slyšet také v Praze. A je dobře, pokud alespoň některé ze slavných orchestrů považují Prahu za město, ve kterém se může koncertní zastávka udělat. Orchestry cestují na podobném principu jako pěvci se svými recitály. Obvykle předtím natočí nové CD a pak vyrazí podpořit prodeje, jako to bylo v případě jiného hvězdného koncertu, Rolanda Villazóna tento pátek.Pokud jde o slavné pěvce, vznikla z jejich koncertů vlastně samostatná koncertní řada, díky péči a vytrvalosti jedné agentury. Kdybychom chtěli, aby se všechny orchestry zastavily v Praze, musel by se na podobném principu o pravidelné zastávky slavných orchestrů někdo starat. Zatím je to tak, že když se termín turné hodí Pražskému jaru nebo Dvořákově Praze, rádi ho zařadí do své dramaturgie. Tak je to například s podzimním vystoupením Izraelské filharmonie, a jak dodal na tiskové konferenci Marek Vrabec: „Všechny slavné orchestry, které tu máme, jsou na turné… Jinak bychom platili za jeden koncert tolik jako za polovinu festivalu.“ A i taková jedna zastávka na turné je drahá. A bylo by samozřejmě pěkné, kdyby se někdo zasadil o to, aby více významných orchestrů zvolilo Prahu za svou zastávku. Vídeň na tomto principu funguje mnoho sezon a je zastávkou pro všechny významné umělce. Ale není to tím, že by zde byly pořadatelské agentury o tolik šikovnější. Takový kulturní program už potřebuje záštitu města a státu, a to nejen formální… Kulturní velmoc ovšem nemůže být jenom velmoc zastávková.

Systém „umělců na cestách“ ale má i svou odvrácenou stránku. Jednak nahrává agenturám, které umělce zastupují, a hlavně, kulturní život se nemůže skládat jen z toho, že tu má každý jednu z mnoha zastávek na turné. Jak s tímto systémem něco udělat, je těžká otázka. Jedou v něm totiž všichni. Potřebovali bychom určitě, aby stálí pořadatelé byli silnějšími hráči – aby byli na jedné straně otevřenější a na straně druhé schopní držet nějakou dramaturgickou linii, pořadatelský standard a nějakého osobitého ducha. Abychom nebyli jen zastávkovou a průtokovou zemí, ale ani uzavřenou provincií. Hledat nějaký nápaditý průsečík toho, co nabízíme my a co nabízejí zahraniční agentury, až to je skutečná dramaturgická práce. A třeba nově oznámený program Dvořákovy Prahy ukazuje, že to nemusí být ani přehnaná věda ani nedostižná meta.

A umějí to i menší pořadatele. Ve stejný den, kdy symfonikové ze San Franciska předvedli v Praze fenomenálně barevného a nápaditě zahraného francouzského romantika Berlioze, konal se také první z jarního cyklu Barokních podvečerů, které pořádá Collegium Marianum. Jak známo stejný pořadatel, který v Praze připravuje i Letní slavnosti staré hudby. A ředitelka festivalu Markéta Semerádová obdržela o pár dnů předtím titul Rytíř umění a literatury za propagaci francouzské kultury.Sympatické je, že Francouzi dovedou vyslovit uznání, že někdo z cizí země udělá něco pro jejich kulturu. A také to, že titul nedostávají jen celebrity a známí umělci, u nás třeba Magdalena Kožená, ale také pořadatelé a lidé, kteří budují klíčové zázemí. Těch několik desítek česko-francouzských projektů Letních slavností opravdu stojí za povšimnutí. A není to přitom ani zastávka na turné, ale ani jen domácí nadšenecké snažení. Když se chce, tak to pořád ještě jde. Jenom se mi zdá, že když chce někdo v Česku být rytířem umění nebo literatury, musí si dát do znaku – bez ohledu na národní preference – urputnost španělského rytíře Dona Quijota.