Karajan a Kleiber aneb Zlatá doba reedic

Zápisník Jindřicha Bálka (59)

Dne 13. července uplynulo deset let od smrti Carlose Kleibera a 16. července uplynulo pětadvacet let od smrti Herberta von Karajana. Obě výročí připomínají především „gramofonové“ firmy, které připravily další verzi reedic, často spíš reedic reedic…. A podívat se v té souvislosti na webové stránky Deutsche Grammophon je poučné, je to kus kulturní historie i současnosti.Karajan miloval nahrávání a zůstalo po něm několik set desek – a podstatná část vychází znovu a znovu.Kleiberových nahrávek je jen kolem deseti, ale i ty se v nových a nových variantách vracejí na trh. Karajan dělal mnoho pro to, aby byl slavný – Kleiber naopak jako by dělal všechno proti své vlastní slávě… Ale z pohledu nahrávek a jejich vydávání to není tak podstatné. Po obou zůstala aura velkých dirigentů a jejich dobové kontroverze jsou zapomenuty jako něco méně podstatného.

Oba také žili ve zlaté éře gramofonových desek, které se připravovaly s velkou péčí. A z této éry se v posledních deseti letech stala zlatá doba reedic. (Nejen u těchto dvou dirigentů, přirozeně.) Jejich snímky nikdy nebyly dostupnější. A když už nevycházejí jednotlivě, zabalí se všechny najednou do krabice. Karajanovo nahrávání je samozřejmě samostatnou kapitolou. Po válce byl vlastně dříve slavný svými deskami než přes živá vystoupení. A zvukové stránce nahrávek věnoval eminentní pozornost. Uměl se navíc nechat vyfotografovat a dnes ho vnímáme jako jedinečný průsečík kvality a komerční úspěšnosti. Leckdo z jeho kolegů možná kvůli němu přišel zkrátka, protože Karajan nahrál svůj repertoár během života několikrát. Vedle toho měl rád operu a ze svých Berlínských filharmoniků rád dělal nejlepší operní orchestr… Deset dvacet let po jeho smrti se mnozí slavní dirigenti vymezovali spíše proti němu. Mám ale dojem, že postupně se karta obrací. Bylo to znát už v roce 2008 při stém výročí Karajanova narození. Přestože závěr jeho působení u Berlínských filharmoniků byl poznamenán rozkolem a rozchodem, po letech je tam s láskou připomínán.To Carlos Kleiber si nikdy nepotrpěl na kvantitu. Byl maximalistický, citlivý a nevyzpytatelný. Ale těch několik jeho operních nahrávek patří dávno do všech zlatých fondů – tedy Traviata, Čarostřelec, Tristan, Růžový kavalír i Netopýr. A těch několik symfonií, které natočil, rovněž. Karajan má operních nahrávek odhadem desetkrát víc, ale na Kleibera se rozhodně nezapomnělo. (U orchestrálních snímků možná stokrát víc.) Karajan všechny dráždil svým autoritářstvím, ale dovedl si vybírat jedinečné pěvecké konstelace. A měl jako dirigent větší slovo než producenti a režiséři – kde se to dnes vidí?Oba dva nakonec nastavují dnešnímu světu zajímavé zrcadlo. O mnoho posunuli měřítka a nároky na kvalitu – ale jako by dnes bylo mnohem těžší jich dosahovat. Jejich svět se zdá stabilnější, uspořádanější, mnohem víc zaměřený na pěstování něčeho trvalého. Nebo je to klam? Mám pocit, že ne. Když odešli, okamžitě zavládl pocit, že skončila nějaká epocha, u které bychom si vlastně přáli, aby úplně neskončila.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto archiv