Stylově s Radimem Otépkou

Rozhovor s ředitelem PKF – Prague Philharmonia na prahu 21. sezony 


Váš orchestr stojí na startu výroční sezony. Slovo, které jste s ní spojili, je slovo „stylová“ nebo „stylově“. Co všechno by to mělo zahrnovat? Co všechno se pod tím skrývá, co všechno si od toho slibujete?

To je dobrá otázka. Dvacet let stylově je projektem, který jsme připravili u příležitosti dvaceti let trvání PKF – Prague Philharmonia, existence orchestru. Ale to „stylově“ není soustředěné jenom na jednu sezonu. Je to slovo, o kterém se domníváme, že vystihuje charakteristiku PKF – Prague Philharmonia v celé její historii, to znamená, že my jsme celou dobu, co PKF existuje, se snažili počínat si stylově jak po stránce umělecké, tak v podstatě i po stránce financování – protože systém vícezdrojového financování, který od začátku náš orchestr má, tak to byl systém, který tady v devadesátých letech neexistoval. A až PKF jej začala aplikovat, nechci říkat jako první, ale jako jedna z prvních organizací, a to velmi důsledně. Rozpočet se skládá z několika složek, a to zejména v případě, když dotyčný subjekt nemá svého zřizovatele. A pokud vezmeme uměleckou stránku věci, tak PKF již od začátku svého vzniku chtěla – a bylo to její doménou – působit svěže, mladistvě. A na rozdíl od jiných orchestrů, které v té době existovaly, chtěla přinést něco nového, co rozčeří vlny toho pražského kulturního života. Vymýšlela projekty ať už crossoverové, tak edukační, nebo projekty ve své vlastní dramaturgické režii tak, aby stylová byla. A připomeňme i to, že pro nás v devadesátých letech bylo hodně důležité vzezření orchestru, kdy PKF začala vystupovat nejen ve fracích, ale kdy ženy měly oblečení ušité přímo na míru – byly to sukně, které měnily barvu v záři reflektorů. Vypadalo to velmi hezky na pódiu, a měly černé, přiléhavé trikoty. Takže i tímto jsme se chtěli odlišovat a být styloví.

Dívejme se ještě chvíli zpátky, dozadu: Když se vás někdo zeptá na ty začátky, u kterých jste i vy před těmi dvaceti lety byl, co prvního se vám vybaví?

Jsou to především začátky PKF na Pohořelci, pokud mám zabrousit do těch úplných začátků. Zkušebna na Pohořelci, tedy zkušebna ministerstva obrany, bývalého Armádního uměleckého souboru, a první zkoušky s Jiřím Bělohlávkem v roli šéfdirigenta PKF a vlastně duchovního otce toho celého projektu…

Byly ty začátky hodně těžké?

Ne, ty začátky byly velmi krásné… Ty nebyly náročné, protože jsme do toho šli s tím, že máme garanci ministerstva obrany na pět let, která nám zaručovala finanční pokrytí provozu, ekonomické jistoty, právní jistoty, logistické prostory… Takže bych řekl, že ty začátky byly velmi radostné a že všichni s velkým napětím očekávali, co se bude dít dál…Když postoupíme dál, do dalších let dvacetileté historie PKF – Prague Philharmonia, tak vy, pokud se dobře pamatuji, jste v brožuře k letošní jubilejní sezoně v úvodním slově napsal, že se vám ne vždy hrálo lehce. Která to byla léta?

Díky tomu, že jsem dělal inspektora v orchestru, tak jsem měl velmi blízko k managementu a znal jsem problémy, se kterými se management potýkal víc než ostatní hráči. Byla to ta období, kdy jsem věděl, že jsme najednou ztratili podporu ministerstva obrany, a kdy garance, které Jiří Bělohlávek dostal, byly zrušeny, a najednou jsme se ze dne na den ocitli na ulici. Nebyly peníze na platy, nebyly peníze na provoz, potýkali jsme s prostorovými problémy, neměli jsme kde zkoušet… Takže to byly časy, kdy se mně moc dobře nehrálo a kdy jsem vlastně přemýšlel nad tím, jestli jsem udělal dobře, že jsem z relativně klidného a poměrně slušně zajištěného místa v Brně odešel do Prahy…

Byly během těch dvaceti let i takové okamžiky, kdy jste přemýšlel o tom, jestli vůbec se orchestr udrží?

Bezpochyby. Těch chvil byla strašná spousta. Ať už to bylo v roli hráče, nebo v roli ředitele, kdy jsem si říkal: No tohle už není možné ustát… Nakonec se ale vždy objevila nějaká cesta, po které jsme se vydali, a zatím naštěstí – a to musím zaklepat – se ukázalo, že ta cesta byla vždy správná a vyvedla nás z krize nebo z nějakých nepříjemných, složitých situací.

Deus ex machina, nebo jste onu cestu museli tvrdě hledat sami?

Museli jsme tvrdě hledat cestu sami… Vždy jsme zvažovali všechny možnosti, hledali jsme příležitosti… Pokud máte za zády padesátičlenný orchestr plus osm devět lidí v managementu, kdy jsou na tom všem vlastně závislé i jejich rodinné životy, protože pro mnohé z těch hráčů je příjem z  PKF – Prague Philharmonia jediným příjmem, tak v této situaci musíte cesty neustále aktivně vyhledávat. Možnosti, jak jít dál, jak vytvářet nové příležitosti, které můžou pro vás být – aniž byste to v danou chvíli tušil – v budoucnu zcela zásadní…

Kolik vás z té původní sestavy orchestru zůstalo do dneška?

Musím přiznat, že jsem poměrně překvapený, protože těch lidí je velká spousta. Nikdy jsem to ale přesně nepočítal, teď jste mě navedl k tomu, abych to udělal… Myslím ale, že to je takových sedmdesát až osmdesát procent. Právě teď jsme dávali dohromady seznam hráčů, které bychom rádi pozvali na náš letošní zahajovací koncert. Zaprvé mě mile překvapily jejich reakce a za druhé jsem byl překvapený, že jich není víc. Myslel jsem si, že jich za těch dvacet let bude daleko víc, ale převážná část orchestru zůstala. A i když hráč odejde do jiného orchestru, tak pořád chce nějakým způsobem ve spojení s  PKF – Prague Philharmonia zůstat, ať už formou třeba nějakého pravidelného, byť minimálního úvazku, anebo formou pravidelnější externí spolupráce.

Každý šéf své lidi aspoň navenek chválí. Nicméně i přes to se vás zeptám: V jaké kondici si myslíte, že PKF – Prague Philharmonia v současné době je?

Pochopitelně jsou tam mouchy, to nikdo nezastírá, to vědí všichni okolo nás, vědí to i naši hráči. Co si však myslím, že je důležité, je to, že na koncertě se dokážou všichni vyburcovat a semknout k výkonu, který tato negativa stírá. Síla PKF – Prague Philharmonia není jenom v individualitách, ale především v celém kolektivu. PKF začala mezi českými orchestry vynikat tím, že orchestr uměl poslouchat sám sebe, tak jak jej to učil Jiří Bělohlávek. Učil poslouchat jednotlivé skupiny, vedl je k tomu, aby si vzájemně dokázali vyhovět.

Tohle si orchestr podle vás udržel dodneška?

Tohle si udržel. A tohle je myslím právě to, co i po těch dvaceti letech ty hráče staví do popředí.

Z druhé strany: V čem se za uplynulých dvacet let orchestr změnil?

Změnil se v uvažování… Původní management PKF měl výhodu v tom, že hráči neměli až tak přesně specifikované a vyhraněné názory, takže byli i ochotni akceptovat něco, co v dnešní době už pro ně akceptovatelné nebo skousnutelné není. Například cesta do zahraničí: dříve orchestr ujel autobusem tisíc kilometrů a nikomu to nevadilo. Byli jsme schopni vystoupit z autobusu, odehrát koncert a na druhý den jet zpátky. Dneska už je to nemyslitelné…

Čili když to řeknu trochu v nadsázce: Máte pocit, že orchestr tolik „poslušný“ už není?

Ne, to není o poslušnosti. Chce si říct o podmínky, ve kterých se mu bude dobře pracovat, což já považuji za legitimní. Pochopitelně, když hráči jedou někam na koncert, chtějí mít prostor pro to, aby se na ten koncert připravili, aby ho co nejzodpovědněji odvedli. Když byl člověk mladý, tak – známe to všichni – prostě přišel a neměl ani takové nervy, nebyl z koncertu tak stresovaný, protože to všechno bral s takovým tím mladickým pohledem… Kdežto dneska hráči vědí, že je potřeba, aby orchestr neustále dokazoval svou uměleckou kvalitu, protože to je věc, kterou já zas potřebuji pro svoji práci, pro získávání peněz, sponzorů, pro získávání zakázek a tak dále… A ten tlak samozřejmě se zvyšujícím se počtem let roste.Když mluvíte o penězích, jak to tedy v současné době s financováním PKF – Prague Philharmonia vypadá? S jakým rozpočtem pracujete, jak velké procento pokrytí je granty, jak velké procento pokrytí je sponzory?

Financování PKF – Prague Philharmonia není žádným tajemstvím. Každý rok vydáváme výroční zprávu, veřejně přístupnou na webu. Financování PKF – Prague Philharmonia je složeno ze tří zdrojů: z grantu Ministerstva kultury, z grantu Magistrátu hlavního města Prahy, z vlastních výnosů, které obsahují výnosy z koncertů pro tuzemské i zahraniční pořadatele, z natáčení, z reklamní činnosti a potom z darů od sponzorů a donátorů. V současné době operujeme s budgetem v rozmezí mezi čtyřiceti a pětačtyřiceti milionů korun. Procentuálně vyjádřeno, tak podíl grantů – sečteno jak z ministerstva kultury, tak i z hlavního města Prahy – činí něco okolo osmatřiceti procent. Takže zbývajících dvaašedesát procent si musíme vydělat sami nebo nějakými jiným způsobem získat. Tím, že se daří tento rozpočet pokrývat, tak se dá říct, že jsme soběstační, někde mezi šedesáti až pětašedesáti procenty. Což v téhle situaci a v tomto typu organizace považuji za unikátní.

Když to porovnáte se srovnatelnými tělesy, které jsou městské nebo státní, jak srovnání soběstačnosti vychází?

Soběstačnost českých orchestrů se nachází někde mezi patnácti až pětatřiceti procenty. To je známý fakt. Takže rozdíl je nasnadě. Myslím si, že podobnou soběstačnost, jakou má PKF – Prague Philharmonia, dosahuje Český filharmonický sbor Brno. Ti jsou na tom vlastně úplně stejně jako my. A musejí se velmi otáčet, aby zvládli svůj rozpočet naplnit…

Vaše letošní sezona je jubilejní. Máte k dispozici nějaké peníze navíc, abyste ji mohli patřičně nazdobit a hlavně důstojně oslavit?

Rozpočet na letošní sezonu nám z důvodu oslav pochopitelně narostl, mimo jiné proto, že jsme ji chtěli vyšperkovat. Pozvali jsme umělce, o kterých si myslíme, že pražskému publiku i orchestru mají co říct. Nicméně to stojí nějaké peníze. V porovnání s ostatními lety není dotace taková, jakou bychom potřebovali. To znamená, že znovu chceme požádat ministerstvo kultury, aby nám v této situaci pomohlo ten schodek, který tam je, dorovnat. A pokusíme se také pochopitelně nějaké peníze najít sami, ať už formou sponzoringu, od donátorů anebo ušetření některých zdrojů.Dofinancování – řádově asi o kolik jde?

Řekněme, že se pohybujeme v rozmezí čtyř až šesti milionů.

K těm příjemnějším věcem: Na co nejvíc jste z jubilejní sezony pyšný?

Tohle to bych si asi schoval až na její hodnocení. Nicméně to, co nejvíc očekávám, je projekt Dvacet let stylově, který zahrnuje vlastně triptych úvodních koncertů, kterými chceme demonstrovat dramaturgickou šíři, kterou PKF – Prague Philharmonia je schopna obsáhnout. Od klasického repertoáru až po velký repertoár. Na to jsem velmi zvědav. Jsou to projekty, které jsou velmi náročné nejenom organizačně, umělecky, ale také finančně.

Jsou tuším naplánovány v rozmezí pouhého jednoho týdne. Jak velký zájem o ně zatím je?

Dotyčné koncerty jsou začleněny do našich pravidelných abonentních koncertů, takže zájem o ně je. U nás jsme zvyklí, že abonentní koncerty jsou vyprodány, až na pár nezajímavých míst…

Jak vysoké procento míst v sále vám abonenti obsadí?

Myslím, že to je okolo devadesáti, pětadevadesáti procent. Zbývá tam opravdu jenom velmi málo míst, které jdou do prodeje, ale především jsou to opravdu taková neatraktivní místa v úplně nejvrchnějších řadách Rudolfina, místa za sloupy, empora…V téhle souvislosti se vnucuje spíš taková praktická či chcete-li provozní otázka: Kdy tedy budete slavit se svými donátory, sponzory, hosty, kteří mají nějaký vztah k orchestru, jsou jeho dřívějšími zaměstnanci nebo jde o další, pro vás významné osoby, hosty? Když máte i ony tři slavnostní koncerty v Rudolfinu vyabonovány, všichni hosté se vám tam nevejdou… Budete s nimi tedy těch dvacet let slavit nějakým zvláštním koncertem? Setkáním?

Zvláštní koncert jako takový nepřipravujeme. To je ta zmíněná trilogie koncertů, které mají oslavný charakter. Ale nechci říkat, že se budeme zaobírat jenom tím jedním týdnem. Plánujeme i další akce v průběhu celé sezony, akce více méně neuměleckého charakteru. Chceme dělat kinoprojekci, chceme dělat výstavu fotografií, která bude složená z fotek našich hráčů, které pořídili během oněch dvaceti let. Chceme udělat diskusní kulatý stůl, spojený právě s projekcí v kině, kde budou použity záběry jak domácí, které hráči pořídili na svých videokamerách při cestách nebo i při samotných koncertech PKF, tak záběry natočené Českou televizí… Chceme diskutovat o přínosu, který PKF – Prague Philharmonia vnesla v té revoluční době do české kultury, chceme diskutovat o financování kultury vůbec, o živém umění, o tom, kam by filharmonie měla jít dál, co je pro ni zdravé, co nezdravé, jaká jsou pozitiva, jaká negativa… Chtěl bych k tomu pozvat všechny, kteří pracovali v manažerských nebo šéfdirigentských funkcích pro PKF během těch dvaceti let. Podobných akcí bude řada…

Přece jen se ještě vrátím k programu jubilejní sezony: Věc, na kterou se nejvíc těšíte? Ať už je to titul nebo interpret?

Na co se nejvíc těším? Je to úplně ten první, zahajovací koncert s šéfdirigentem Hrůšou a s Mahlerovou Čtvrtou s Kate Royal.

Já jsem si to myslel… (úsměv)

Ano… (smích)

Když jste jmenoval Jakuba Hrůšu, jedna ze zásadních otázek: Jak to vypadá s hledáním jeho nástupce? Máte už jasno, plácli jste si? Byť vím, že jméno jste ještě nezveřejnili…

Jasno máme, ale neplácli jsme si. Zatím v současné době probíhají závěrečná jednání. Na většině podmínek jsme se dohodli, je tam ale ještě pár zásadních věcí, které musíme vyřešit, a doufám, že dospějeme k nějakému kompromisu, protože obě strany to chtějí.

Jméno říci nahlas ještě nechcete?

Můžu to říct, ale pokud ještě nemáme podepsanou smlouvu, tak bych to raději nezveřejňoval…Kontinuita směřování orchestru, jeho současného profilu bude zachovaná?

Kontinuita bude zachovaná, umělecká, koncepční… Uvažujeme o opravdu velkém rozvinutí záběru orchestru, což s sebou ponese samozřejmě i další, organizační úkoly… Uvidíme, jak se nám to podaří naplnit.

Na závěr se tomu nemohu vyhnout: Nestýská se vám někdy po pultu? Neprošel vám třeba hlavou nápad, že byste si třeba právě při tom zahajovacím koncertu letošní jubilejní sezony sám mezi své hráče sedl také?

My jsme na ten první zahajovací koncert oslovili všechny naše bývalé spoluhráče a kolegy, zda by na tom koncertě nechtěli vystoupit také, protože bychom byli rádi, kdyby orchestr byl o jejich přítomnost obohacen. Někteří odpověděli, že ano, někteří že ne, že z časových důvodů nemůžou… Při poradě u nás pochopitelně z managementu zaznívaly hlasy, abych si sednul za kontrabas…

A uděláte to?

Ne! Já myslím, že ta moje pauza už je hodně dlouhá. Abych to nekazil anebo tam nebyl jenom na okrasu, tak bych musel cvičit, a to poměrně dost. A na to není v současné době čas.

Díky za rozhovor, do jubilejní sezony hodně zdaru!

Vizitka:
Radim Otépka (1968) nastoupil do funkce ředitele PKF v roce 2006. Bývalý člen orchestru, hráč na kontrabas přešel na vrcholový manažerský post v orchestru v nelehké době odchodů ředitele Ilji Šmída z PKF do čela FOK a dirigenta Jiřího Bělohlávka do Londýna, k symfonickému orchestru BBC. Jmenování Radima Otépky ředitelem Pražské komorní filharmonie předcházelo jeho vítězství v konkurzu. Od založení orchestru v roce 1994 Radim Otépka působil též jako inspektor orchestru a zástupce členů orchestru Pražské komorní filharmonie v otázkách autorsko-právních. Orchestr pod jeho vedením ohlásil před nedávnem zásadní proměnu svého vizuálního stylu a také změnu názvu na  PKF – Prague Philharmonia.

www.pkf.cz

Foto Hynek Gloss, archiv PKF, Miloš Nešič