Soumrak bohů z Met: Snad by to šlo i bez plechového vraníka Grana

Je jen málo toho, co v člověku zanechává jen těžko popsatelný, zcela jedinečný pocit. Magická a čarokrásná Wagnerova hudba k Prstenu tím je. Nezapomenu na svoje první setkání s Götterdämerungem před více než patnácti lety ve Vídeňské státní opeře. Ještě dlouho do noci mně zněl v hlavě zvuk všech leitmotivů a po několik dní se mi do mysli vracely magické ozvuky závěrečné apoteózy, kdy se za zániku světa bohů rodí svět nový – svět čistý. Ani včera po zhlédnutém přenosu jsem nemohl dlouho usnout. Na mysl se mi ale nevracela hudba rodícího se nového rána, jež je závěrem celého cyklu. V myšlenkách mě trápilo třeba neklidné pokyvování hlavy na plechovém krku Brünnhildina koně Grana, na jehož hřbetě se nešťastná valkýra včera večer vrhla do plamenů za Siegfriedem. Spíše než silný a nervy v celém těle rozechvívající zážitek z exhaltické a až nadpozemsky krásné hudby jsem si z tohoto večer odnesl další potvrzení toho, o čem jsem přesvědčen již drahnou řádku let. A sice jak jiná je inscenační praxe divadel v Novém světě a jak může inscenace, kterou jsme včera večer měli možnost v kinech zhlédnout, odsouvat operní režii na severoamerickém kontinentě nad čím dál tím více se vzdalující okraj propasti, která se v této oblasti rozevírá mezi Evropou a USA. O tom, že přenos dozajista zprostředkovával zážitek Wagnerova Ringu tisícům lidí vůbec poprvé, ani nehovořím. Najdou ale tito lidé potom, co měli možnost vidět tuto spektakulární produkci z Metropolitní, ještě odvahu se seznámit s jiným z Wagnerových operních děl? Pomohla jim režie Roberta Lepage k nalezení cesty k Wagnerovi a jeho hudbě? Zažehla v nich to neodbytné nutkání slyšet a vidět Wagnerův Prsten znovu? Asi jen těžko.

Severská sága o zlatu, z něhož byl ukován prsten, jehož majitel má neomezenou moc nad bohy i lidmi, je známá ještě z dob před Vikingy. V různých obměnách a s různým počtem i typy vystupujících bohů se v severských zemích tradovala i po příchodu vojsk Říše římské a evangelizaci celé severní Evropy. Vlastně v podobě tradice Trollů a skřetů je v mnoha zemích na severu přítomná dodnes. O tom, jak životaschopná legenda může být, nás přesvědčil i John Ronald Reuel Tolkien, jehož románová sága Lord of the Ring byla až do příchodu Joan Rowlingové a jejího Harryho Pottera nejvydávanější románovou sérií na světě. I Harry Potter, stejně tak jako Hobbité v Tolkienovi, bojuje se zlem a zlato je oním kovem, který toto zlo přináší. Legenda v mnoha podobách tedy žije stále. Žije zejména proto, že je příběhem, který je již po celá tisíciletí nosným tématem všech civilizací. Je příběhem o morálce. O morálce jednotlivce, společenství několika lidí si blízkých a koneckonců o morálce společnosti jako takové. Příběh prstenu v mnoha podobách toto silné memento nese stále. Ať již je projekce morálních zásad vetkána do příběhu Půlčíka – Hobbita nebo čarodějnického učně Harryho Pottera a jeho věrných. Případně do spletitého společenství, v němž hlavní roli hraje nesmrtelný hrdina Siegfried. Ostatně reálie nehrají roli, síla příběhu je v něčem zcela jiném. Pamatuji se, jak spolu se mnou po projekci jednoho z dílů zfilmované Tolkienovy ságy Pán Prstenů odcházel po skončení domů otec spolu se svými dvěma malými dětmi. Děti vzlykaly a slzy v očích měl i jejich dospělý otec. Zažívám také, jak po doznění posledních tónů závěrečné apoteózy Götterdämmerungu diváci v hledišti ještě několik dlouhých minut sedí, než se rozezní potlesk. Pak jen pomalu, soustředěně a každý zahleděn do svých myšlenek a pocitů odcházejí. V tom je síla příběhu, který nás v jakékoliv podobě navrací zpět k přemítání o morálce světa a hledání našeho vlastního smyslu bytí. V případě Wagnerovy hudby je toto přemýšlení posíleno o silné emoce, které vyvolává překrásná a mistrovsky zkomponovaná hudba.Pro toto všechno, co jsem uvedl výše, nenavštěvuji jednotlivé díly Wagnerova cyklu s žádnými očekáváními. Hudbu i obraz jednotlivých dílů na sebe nechávám působit zcela spontánně a volně, bez vzájemné provázanosti. Totéž jsem učinil i v případě Lepageova Ringu z Met. Jestliže přiznaným atributem inscenace tohoto Ringu měla být prostřednictvím superdrahé a supermoderní technologie, představované systémem otočných lamel, podnícená fantazie a obrazotvornost diváků – akceptoval jsem ji. Akceptoval jsem i dva oddělené světy – barevný svět vizuálních efektů odehrávající se „na lamelách“ a svět tradiční, odehrávající se na proscéniu v tradičních stylizovaných kostýmech a převážně bez dalších dekorací. Až do Soumraku bohů. V něm se najednou hrdina objeví na loďce podobné benátské gondole, na které veze i veskrze plechového, nepovedenou klempířskou práci připomínajícího věrného oře. Posléze se v paláci krále Gibichů Gunthera objeví sádrové sochy tří bohů včetně Wotana, které se v okamžiku, kdy Valhalla vzplane, trapně drolí a padají. Na plechového oře si sedá i Brünnhilda a vrhá se do hranice pečlivě předtím navršené (kašírované polínko po polínku) přihlížejícími. Koník přitom stále rozverně pokyvuje hlavou na odpruženém krku. Ano, tyto rekvizity a také fakt, že Soumrak mající ve druhém i třetím dějství mnoho dlouhých hudebních scén, jejichž psychologický účinek není nutné zesilovat stále dokola se otáčejícími a různě naklápěnými i abstraktními obrazci nasvícenými lamelami, udělaly z Lepageovy produkce něco zcela obyčejného, spíše jakousi taškařici. Dokonce se mi chce říci, že režisérovo pojetí Soumraku připomínalo spíše cirkus nebo varieté. Drahá high-tech část produkce tváří v tvář kostýmům i rekvizitám vyznění díla vlastně zadusila.

A dusila i hudbu. Nejmarkantněji patrné to bylo na smutečním pochodu. Při jehož tónech lidé většinou ani nedýchají, často vstávají, drží se za ruce. Tak silný emotivní náboj tato část partitury přináší. I já jsem na ni čekal netrpělivě. Až do chvíle, než jsem spatřil vycpanou srnu a labuť s krkem visícím z proutěného košíku a než jsem viděl, jak statisté stěží převalují Siegfriedovo bezvládné tělo na improvizovaná nosítka. Pak jsem si poprvé v životě přál, aby tato scéna byla co nejrychleji u konce. A mimoděk si také vzpomněl, jak silná může být, když třeba jen tušíte, že za zataženým černým flórem hrdinu berou na ramena a důstojným a houpavým krokem za zvuku překrásné hudby odnášejí – viz letitá inscenace Ringu z Vídeňské státní opeře, která se hrála před tou nynější.  Ano, ani tyto nejsilnější hudební okamžiky celého díla Fabio Luisi nedokázal svými překvapivě neotřelými a svižnými tempy v partituře pro posluchače zachránit. Možná i proto, že na rozdíl od matadora Jamese Levina nekladl takový důraz na vokální sílu leitmotivů. I přesto bylo hudební nastudování tím nejlepším na tomto Götterdämmerungu. Dalším skvostem byla Waltraud Meier jako Waltrauta. Kdo jí či ostatní protagonisty měl možnost slyšet naživo, ten ví, že zvukařská magie – nejen u ní – i v tomto přenosu sehrála opět významnou roli (Gunther v podání Iaina Petersona  byl nahalen takovými hloubkami, že v přestávce přenosu při rozhovoru působil jeho hlas právě s vytaženými hloubkami při běžné mluvě až směšně). Waltraud Meyer ukázala, že i třicet let wagnerovského zpívání může posílit a zvěrohodnit nejen pěvecký projev, ale také herectví. Její part byl vrcholem, na který se po pěvecké ani herecké stránce nedá zapomenout. A zejména pro svoji hereckou přesvědčivost se stal tím nejlepším, co tento večer přinesl. Bohužel výkon Waltraud Meyer také odhalil herecké slabiny Deborah Voigt, která působila ve scéně na Brünnhildině skále, kdy se obě představitelky spolu setkávají a Waltrauta Brünnhildu prosí, aby se zbavila prstenu, bezradným dojmem. Chvílemi to skoro vypadalo, jako když Voigt ani neví, o čem zpívá. Co se týče Brünnhildy, ta svoji prestiž zachránila pro mne už skoro na poslední chvíli. Voigt nevládne ve výškách příliš zvonivým ani průrazným sopránem, ani se nemůže pochlubit skvostnými a znělými hloubkami. Part, který má v Soumraku bohů, je však náročný zejména svojí délkou a rozsahem. Proto si troufám tvrdit, že její po celou dobu sice jistá, ale nevýrazná Brünnhilda ukázala co v ní je až v posledních minutách přetěžkého zpívání. Inscenátorsky trapná chvilka zapalování hranice a nasedání na plechového koně, který se s pokyvováním hlavou pomalu sune do ohně skoro jako v nějakém komiksu, byla vyvážena vzepjatým pěveckým výkonem, ve kterém Voigt potvrdila, že na Brünnhildu má. Zpívala ocelově zvonivým hlasem s razancí, ale i s žalem zlomené ženy. Hlavním hrdinou závěrečného dílu ságy je Siegfried. Náročnost jeho partu oproti tomu v předchozím dílu Prstenu se zdá být přece jen o něco nižší. Zato je v Soumraku ale kladen větší důraz na přerod psychologie jeho postavy. Z prosťáčka se stává muž, kterého obelhali a využili pro svůj prospěch. Tento psychologický posun nebyl z jinak jisté interpretace partu, tak jak jej předvedl Jay Hunter Morris, vlastně vůbec patrný. A tak i přesto, že vzhledem a postavou splňuje požadavky na hrdinu a part odzpívá technicky velmi dobře, bude muset zapracovat na výrazové stránce pojetí role. To ostatně platí i o Gutruně v podání Wendy Bryn Harmer. Naopak pochvalu za pěvecké ztvárnění i dramatické pojetí role si zaslouží Gunther Iaina Petersona i Hagen Hanse-Petera Königa (a to i přesto, že také posledně jmenovaného zvukaři přenosu opatřili nerealistickými, až přespříliš znělými hloubkami). Oba dva pánové evidentně věděli, co zpívají a hrají.Pro ty, kteří chtějí magickou sílu Wagnerova Prstenu pochopit v celé jeho mnohovrstevnatosti a barvitosti, kteří příběh o morálce a hodnotách lidství nepotřebují „dobarvovat“ vodou Rýna, zurčící mezi kameny, a také dcerami Rýna koketně a úhledně skákajícími do ní šipky, kteří ani nepotřebují plechového koníka Grana, aby dokázali vstřebat sílu hudby, pro ty doporučuji slovy realizátorů přenosů jediné: přidat třeba jen několik málo stokorun a zakoupit vstupenku na živé představení Wagnerova Ringu v Mnichově, Drážďanech nebo třeba ve Vídni. Prostě navštívit „your local opera company“. Jedině tak lze na vlastní kůži zažít ten opojný pocit, který tato hudba přináší. Jedině tak lze poznat Wagnera a chtít se k němu vracet.

Richard Wagner:
Götterdämmerung
(Der Ring des Nibelungen)
Dirigent: Fabio Luisi
Režie: Robert Lepage
Asistent režie: Neilson Vignola
Scéna: Carl Fillion
Kostýmy: François St-Aubin
Světla: Etienne Boucher
Video: Lionel Arnould
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Hornové sólo: Erik Ralske
Premiéra 27.ledna 2012 Metropolitan Opera New York
Live Met in HD 11.2.2012

Brünnhilde – Deborah Voigt
Siegfried – Jay Hunter Morris
Gunther – Iain Paterson
Gutrune – Wendy Bryn Harmer
Hagen – Hans-Peter König
Waltraute – Waltraud Meier
Alberich – Eric Owens
First Norn – Maria Radner
Second Norn – Elizabeth Bishop
Third Norn – Heidi Melton
Woglinde – Erin Morley
Wellgunde – Jennifer Johnson Cano
Flosshilde – Tamara Mumford

www.metopera.org