Dvakrát Šostakovič

K nejnovější premiéře Opery Národního divadla

Orango
Fragment z koše na odpadky
Když v prosinci roku 2004 nalezla muzikoložka Olga Digonskaja v moskevském Státním Glinkově muzeu hudební kultury třináctistránkový ucelený fragment Šostakovičovy satirické opery Orango (1932), její objev okamžitě vzbudil senzaci. Jak se ale neznámý Šostakovičův rukopis v muzeu vzal? Odpověď je prostá: skladatelův přítel ve snaze zachránit pro budoucnost všechno, co Šostakovič napsal, podplatil jeho hospodyni, aby mu vyhozené papíry schovávala. A tak se stalo, že se později do Glinkova muzea dostal soubor více než tří stovek notami popsaných pomačkaných stránek autografů Šostakovičových nedokončených skladeb nebo skladeb a náčrtů, které lze vysledovat jen nepřímo.Příběh nedokončené opery Orango má spletitou historii. V roce 1932 se chystaly velké oslavy 15. výročí Říjnové revoluce. K té příležitosti moskevské Velké divadlo připravovalo velkolepé historické drama o pěti dějstvích Klíč, které přislíbil vytvořit básník Děmjan Bědnyj (1883–1945). Záměr posléze redukoval na operní libreto pro Šostakoviče, který nabídku přijal, avšak básník „ztratil inspiraci“ a od smlouvy odstoupil. Divadlo se obrátilo na Alexeje Tolstého (1883–1945), který si přizval ke spolupráci Alexandra Starčakova (1892–1937) a podle jeho dnes nezvěstné sci-fi povídky Vzestup Arthura Christie, příběhu oběti vědeckého experimentu spojení člověka a lidoopa, brzy vznikla synopse tříaktové opery a úplný text prologu, z něhož se děj opery zpětně odvíjí. Šostakoviče nový námět zaujal a dal se hned do práce, přestože byl zaneprázdněn rozepsanou operou Lady Macbeth Mcenského újezdu. Důkazem jsou rozdíly mezi zhudebněným textem a konečnou podobou libreta prologu. Práci libretistů komplikoval ideologický dohled, text i příběh museli vícekrát upravovat a přepisovat (původní téma „mravní přerod člověka během socialistické výstavby“ se změnilo na „politický pamflet proti buržoaznímu tisku“), až nestihli libreto v termínu dokončit. Z provokativního projektu, kombinujícího melancholicky zabarvené scény s cirkusovou revuí a protestsongy s operním balastem, zbyl jen prolog, vypracovaný v úplné skice klavírního výtahu, který autor posléze hodil do koše…

Fragment na přání skladatelovy vdovy Iriny Antonovny instrumentoval britský muzikolog a skladatel Gerard McBurney (*1954) a v této podobě byl po pětasedmdesáti letech uveden v ostře sledované světové premiéře 2. prosince 2011 v Los Angeles v poloscénickém nastudování režiséra Petera Sellarse. Následovala provedení v Londýně (2013) a v Moskvě (2014). Všechna tři provedení nastudoval a řídil dirigent Esa-Pekka Salonen.

Přestože McBurneyho orchestrace je nesporně zdařilá, vyčíst ze skice klavírního výtahu její chybějící autorskou podobu nelze už proto, že rekonstrukce musí přihlížet jen k tomu, co autor už někdy vytvořil. Sebelepší výsledek se může autorovi Šostakovičova formátu jen více či méně přiblížit, neboť duch vane, kam chce, a génius je věčná přítomnost… Z toho důvodu je dnes uváděné, v pořadí už čtvrté nastudování Šostakovičova Oranga světovou premiérou ucelené části díla v podobě, kterou autor dokončil, ale vlivem vnějších okolností opustil.

Celý prolog sestává z jedenácti čísel v celkovém trvání přibližně 30 minut. První číslo (Předehra) a číslo páté (Allegro) Šostakovič převzal z celovečerního baletu Šroub op. 27 (1930–31), který byl po neúspěšné premiéře stažen z repertoáru. Hudba ve svižném tempu s hravou samozřejmostí střídá nálady a styly, žongluje s odkazy na vlastní skladby i ruskou klasiku, které ironicky paroduje. Na scéně před Palácem sovětů, Stalinovým mrakodrapem završeným obří Leninovou sochou, který nikdy nebyl postaven, představuje konferenciér (označen jako Veselčak, tedy Bavič) Oranga, napůl člověka a napůl opici, a vypráví jeho absurdní životní příběh jako zábavnou historku. Mihnou se postavy budoucího děje: francouzský embryolog Armand Fleury, vlastně Orangův otec, jeho dcera Renée, vlastně Orangova sestra, novinář Paul Mâche, vlastně jeho učitel…

Spíše než jako monstrum Šostakovič Oranga předvádí jako nešťastnou lidskou bytost, obklopenou divokým jarmarkem všeobecné morální zkaženosti. V závěrečné sborové scéně, jásavém skandování davu „Zasmějeme se legračnímu pokusu řídit kormidlo života opičíma rukama! Zasmějeme se legračnímu příběhu o člověku-opici jménem Orango! Zasmějeme se!“ uslyšíme jízlivě ironickou parodii finále Beethovenovy Deváté. Kdoví, jaké by bylo přijetí dokončeného Oranga: v roce 1933 už byl přechod k socialistickému realismu v plném proudu. Premiéra Lady Macbeth Mcenského újezdu 22. ledna 1934 ještě sklidila velký úspěch, ale o dva roky později, když už ji uváděly přední operní domy Evropy i Ameriky, byl Šostakovič na Stalinův podnět ostře napaden v úvodníku Pravdy z 28. ledna 1936 Zmatek místo hudby za její „dekadentní modernismus“.

Tisková kampaň pokračovala odsudkem baletu Jasný potok, Šostakovič byl obviněn z formalismu a označen za „nepřítele lidu“. I když v dějinách sovětské kultury nenajdeme jedinou významnější osobnost, která by toto označení nedostala, pro každého mělo jiné následky, často ten nejhorší: likvidaci. Libretista Oranga Starčakov byl zatčen a zastřelen, také Šostakovič byl vyslýchán a očekával konec, zvláště když vlna zatýkání zasáhla i jeho širší rodinu. Stalin rozhodl, že zatčen nebude, přestože se stýkal s takovými nepřáteli lidu, jako byl Vsevolod Mejerchold nebo Michail Tuchačevskij. O tom však skladatel nemohl vědět a propadl hluboké depresi. Varován stáhl po prvních zkouškách Čtvrtou symfonii op. 43 z programu koncertu Leningradské filharmonie a v ústraní komponoval Pátou. O jejím „bytostném optimismu“, který kritika později velebila, poznamenal: „Radost vynucená hrozbami: jako by vás někdo mlátil holí a přitom vám tvrdil, jak je to povznášející, a vy byste se sotva zvedli, odcházeli a mumlali si: ano, je to veselé, je to povznášející …“ Stálé dilema dvojí tváře, do kterého byl Šostakovič totalitní mocí vehnán, ho psychicky ničilo, bylo hlavní příčinou všech jeho osobních krizí a tento stav s krátkými přestávkami trval až do konce jeho života.
Antiformalistický jarmark
Opera na zastřelení
Dílo, které zůstalo v šuplíku, přestože autora provázelo už od roku 1948, jak je zřejmé z nenápadných narážek v korespondenci, je otevřeně politickou satirou, zpravidla uváděnou pod názvem Antiformalistický rajok. Záměrem i názvem Rajok, který uvádí pouze strojopis libreta, přímo odkazuje ke stejnojmenné satiře Modesta Petroviče Musorgského, avšak doba i společnost se od sedmdesátých let devatenáctého století změnily: zatímco Musorgského kritika poměrů v ruské umělecké obci královsky pobavila i „potrefené“, kteří se poznali, za Stalina by pouhé prozrazení existence Šostakovičovy partitury bylo „na zastřelení“, jak trefně poznamenal Šostakovičův přítel, skladatel Vissarion Šebalin. Když po roce 1945 politické vedení SSSR se Stalinem v čele udělalo za pomoci akademika Lysenka „pořádek ve vědě“, došlo na umění a v roce 1948 i na hudbu: na základě Usnesení Ústředního výboru Všesvazové komunistické strany (bolševiků) neboli ÚV VKS(b) z 10. února 1948, které přineslo zásadní kritiku hudební tvorby, byl Šostakovič, ve svém životě už podruhé, společně s Prokofjevem, Chačaturjanem a dalšími skladateli, veřejně obviněn z protilidového formalismu.

Závěry stranického usnesení následoval zákaz díla kritizovaných autorů hrát a hrozba existenčních postihů: Šostakovič musel opustit moskevskou konzervatoř a na sjezdu byl donucen přečíst podstrčené „sebekritické doznání“. Aby si zachoval možnost tvůrčí práce, která mu byla smyslem života i únikem z reality, musel provést „úlitbu“ režimu (hudba k filmům Pád Berlína, Setkání na Labi, kantáty Píseň o lesích a Nad naší vlastí slunce září), avšak přes vnější nátlak svůj sloh, estetiku a především pronikavé vidění světa neopustil. Co ho tížilo na srdci, nemohl zveřejnit, jeho zoufale ironický výsměch mocenským praktikám by žádné sovětské vedení před Gorbačovovou perestrojkou nesneslo. Proto dílo, jímž se odreagovával z vnitřního napětí a v němž svůj postoj vyjádřil naplno až s nevybíravou nadsázkou, napsal tak, aby mohlo být provozováno i v soukromí: poznámka pod seznamem jednajících postav je návodem k provedení, které zvládne i jediný, průměrně hlasově disponovaný, hudebně gramotný člověk za spolupráce posluchačů, kteří si zahrají tleskající a jásající hudební činitele. Takto se Rajok v soukromí Šostakovičovy domácnosti i v kruhu blízkých přátel vícekrát provozoval a skladatel do počátku šedesátých let vytvářel jeho pokračování… Antiformalistický rajok nebo jarmark je malá zpěvohra, jejímž obsahem je školení pro skladatele a hudební veřejnost v Paláci kultury. Řídí ho Předsedající, jehož životní předlohou je v roce 1948 Stalinem jmenovaný generální tajemník Svazu skladatelů, Tichon Nikolajevič Chrennikov, který na skutečném sjezdu Stalinem koncipovanou rezoluci předčítal. V „ději“ defilují řečníci I. S. Jedničkin (Stalin), A. A. Dvojkin (Ždanov), D. T. Trojkin (Šepilov).

Dílko, jehož libreto, vtipně sestavené z doslovných dobových citátů si Šostakovič napsal za přispění přítele Lva Lebedinského, vznikalo ve třech etapách tak, jak se postupně měnila politická situace v Sovětském svazu: z roku konání sjezdu 1948 pochází začátek s výstupy Jedničkina a Dvojkina, zhruba jeho první polovina. Hudba je velmi jednoduchá, avšak přímo geniálně vystihuje panoptikální atmosféru zasedání: výstupy jednotlivých řečníků střídá přitakávání Předsedajícího za podpory sboru hudebních činitelů. Když Předsedající vyslovuje jméno Jedničkin, intonuje ho gruzínsky zabarveným melismatem a výstižně karikovanou dikcí. Aby nebylo pochyby, o koho jde, Jedničkinovu řeč navíc podložil nápěvem Stalinovy oblíbené lidové písně Suliko (Stalinova přítomnost je ovšem autorská licence, diktátor se takových akcí, jako byl První sjezd sovětských skladatelů, osobně nezúčastňoval, na to měl své lidi, byl však všudypřítomným iniciátorem a stačilo, když na přítomné shlížel z podobizny v čele sálu). Dvojkin (A. A. Ždanov – ideolog, kterého dal Stalin za odměnu otrávit, a nikoli zastřelit) je hudebně karikován stupnicovými vokalízami solfeggií a slovně opakovanými trapnými pokusy o vtip. Melodii Dvojkinova výkladu o krásné a půvabné hudbě Šostakovič později (1958) převzal do operety Moskva-Čerjomušky.Dvojkinem tlumočený požadavek na pravou podobu „lezginky“ (lidového tance původně z Ázerbajdžánu) v kavkazských operách už přímo odkazuje na komický zástupný důvod vzniku celé rezoluce ÚV VKS(b), která měla tak ničivý dopad. Stala se jím, ač je to stěží k uvěření, opravdu lezginka z opery Veliké přátelství, kterou napsal Vano Muradeli (1908–1970). Celovečerní defilé folklorních výstupů příslušníků kavkazských národů, vyjadřujících nerozborné přátelství, rozčílilo Stalina snad ještě více než před válkou Šostakovičova Lady Macbeth: před gruzínským výstupem se prý „těšil na svou rodnou lezginku“, ale místo ní se dočkal jen lezginky umělé, „formalistické“. Přítomný Muradeli provedl okamžitou sebekritiku a ve strachu bez zlého úmyslu uvedl jako „spoluviníky“ vlastního „formalistického selhání“ Prokofjeva a Šostakoviče v domnění, že v tom nezůstane sám … Nezůstal, malér úspěšně zažehnal a ještě udělal slušnou kariéru.

Trojkinův výstup „Musíme být jako klasikové“, podbarvený citátem z Glinkovy Kamarinské, mohl vzniknout nejdříve v roce 1957, kdy se konal druhý sjezd sovětských skladatelů s památným projevem exministra zahraničí Dmitrije Šepilova, jenž po svém nuceném odchodu z funkce brzy po Chruščovově nástupu k moci nahradil před lety Stalinem odstraněného Ždanova. Melodie Trojkinova operetního valčíku, nemilosrdně karikující Šepilovovu ignorantskou výslovnost ruštiny, která na sjezdu trpícího Šostakoviče vytrhla z melancholických myšlenek, byla hitem z filmu Věrní přátelé, jehož autorem je sám Předsedající, Tichon Nikolajevič (který všechno a všechny přežil, aby v devadesátých letech ještě stačil přijmout státní vyznamenání za zásluhy a dokončit operu Napoleon). Aby nedošlo k mýlce, Šostakovič Chrennikova připomene ještě nepřeložitelným slovním spojením „rozkřeněná poemka“ (razchrennovaja poemka). Do světa hudby patří i použitý novotvar „Dzeržinka“, která zde není narážkou na duchovního otce KGB, ale osobní připomínkou Stalinem protežovaného skladatele Ivana Dzeržinského, politicky protřelého autora opery Tichý Don, který, na rozdíl od Šostakoviče, „vždy věděl, kde je jeho místo a jak se má komponovat“. Letmo zmíněná „Tišinka“ vzpomene nejen proslulou moskevskou věznici, věhlasem srovnatelnou s pražskou Ruzyní, ale výmluvně naznačí příští pokračování…

Operetní finále v roce 1967 Šostakovič přehrál příteli, skladateli Venjaminu Basnerovi (1925–1997). Bezpochyby je reakcí na vynucený vstup do komunistické strany v roce 1960. Rozverná hudba finále cituje banální dětský popěvek střídaný líbivými melodiemi populární francouzské operety Les cloches de Corneville Roberta Planquetta. Závěrečné jarmareční křepčení, Presto „Tanec činitelů“, je už přímou výzvou k likvidaci nepřítele: rozuměj všech, kdo nepřijmou jedinou, správnou a vědeckou ideologii… Celý Antiformalistický jarmark dostává zvláštní rámec dvojí fiktivní předmluvou, která se buď čte, nebo vzhledem k nevybíravým formulacím raději jen otiskuje v programu, v níž si Šostakovič ostře vyrovnává účty s hudebními publicisty, kritiky a muzikovědy, prostě s hudebními činiteli v čele s nenáviděným Pavlem Ivanovičem Apostolovem, plukovníkem Rudé armády, později KGB, jenž „za války velel divizi a po válce nám, skladatelům“. Vystupuje zde jako kandidát estetických věd P. I. Opostylov (nejpřesněji Tupohlavec či Omrzelov), který „dílo neznámého autora“ vypátral „v nádobě s nečistotami“. Jejich povaha se prozradí v okamžiku, kdy do nich Opostylov spadne, a přivolaná milice a fekální stanice už může než konstatovat, že soudruh Opostylov s „nečistotami“ nerozborně splynul. Černou pointu Šostakovičově satiře o několik let později připojil sám život: Apostolov byl stižen infarktem při generální zkoušce Šostakovičovy Čtrnácté symfonie, jejímž hlavním tématem je smrt: „Cítím se provinile – neměl jsem v úmyslu jej zlikvidovat, přestože to zcela jistě nebyl nevinný člověk …,“ čteme v bizarní vzpomínce ve Svědectví, Solomonem Volkovem posmrtně vydaných Šostakovičových pamětech.

Jeden z exemplářů dílka měl i Šostakovičův přítel Mstislav Rostropovič, který se v roce 1988 rozhodl je zveřejnit a provést. Vynechal běžně tradovaný název Rajok, použil podtitul Pomůcka studujícím: O boji realistických tendencí v hudbě a formalistických tendencí v hudbě, který přeložil jako A Learner’s manual. Dílko nastudoval a s velkým ohlasem uvedl ve washingtonském Kennedyho centru 12. ledna 1989. Krátce nato vydala nahrávku v ruské i anglické verzi firma Erato. Nahrávka končí výstupem Trojkina a opakováním Kamarinské ve sboru, neboť Rostropovič, a tehdy vlastně ani Volkov, s nímž svůj záměr konzultoval, o finále vědět nemohli, nebylo součástí ani jednoho ze čtyř známých exemplářů určených k provozování v soukromí. Bylo připojeno až k pátému, autorizovanému opisu se závěrečnými „kontrolními otázkami“, uloženému v Šostakovičově archivu, jak v tisku zveřejnil jeho kustod Manašir Jakubov půl roku po Rostropovičově premiéře. To už ale bylo za Gorbačovovy perestrojky a satira mohla zaznít i v autorově vlasti. Ve světové premiéře byla jako celek slavnostně uvedena u příležitosti Šostakovičových nedožitých 83. narozenin 25. září 1989 v Moskvě v nastudování Valerije Poljanského pod názvem Antiformalističeskij rajok, pod nímž byla v redakci Manašira Jakubova i publikována.

Dmitrij Šostakovič:
Orango
Prolog nedokončené opery

Dmitrij Šostakovič:
Antiformalistický jarmark
(Antiformalističeskij rajok)
Pomůcka studujícím o boji realistických tendencí v hudbě s formalistickými tendencemi v hudbě

Dirigent: Jan Kučera
Režie: Sláva Daubnerová
Scéna a kostýmy: Marija Havran
Světelný design: Pavel Kotlík
Sbormistr: Marek Vorlíček
Dramaturgie: Pavel Graus, Ondřej Hučín
Premiéra 17. prosince 2014 Nová scéna Národního divadla Praha

Orango
Bavič / Hlas Oranga – Roman Janál
Basové sólo – Jevhen Šokalo
První cizinec – Vladimír Doležal
Druhý cizinec – Jan Markvart
Zoolog – Václav Sibera
Zuzana – Eliška Gattringerová
Paul Mâche – Jiří Hruška
Armand Fleury – Václav Buršík / Jaroslav Novák
Renée – Marina Ščerbakova / Pavla Popelková
Hlas z davu – Pavel Borek / Jan Nedbal
Orango – Martina Lacová
Nasťa Terpsichorová – Jade Clayton

Antiformalistický jarmark
Předsedající – Jevhen Šokalo
Jedničkin – Pavel Švingr
Dvojkin – Oleg Korotkov
Trojkin – Ivo Hrachovec

Kühnův smíšený sbor
Klavír: Martin Levický, Jan Kučera

www.narodni-divadlo.cz

Foto archiv