Rudolfinum v duchcovském kině

Jindřich Bálek, 28.12.2014 22:45

Zápisník Jindřicha Bálka (74)

Všichni chceme před Vánocemi slyšet znovu totéž a přitom by koncerty měly být něčím jedinečné. A někdy se to opravdu povede. Václav Luks s Collegiem 1704 letos nabídli Bachovo Magnificat a v české premiéře jednu ze Zelenkových mší. A Česká filharmonie zařadila mimořádně Rybovu Českou mši vánoční, přenášenou do sítě českých kin.

Collegium 1704 odehrálo více než slavnostní program. Bachova kantáta na latinský text, jak upozornil Václav Luks, stojí i v samotném Německu trochu ve stínu skladeb na texty německé. Je to skladba svého druhu katolická, už tím, že zhudebňuje modlitbu Panny Marie ze začátku Lukášova evangelia Duše má velebí Hospodina. Bachova hudba ale tentokrát zněla spíš okázale než duchovně a Zelenkova Missa Divi Xaverii zrovna tak. I když každá další skladba Zelenkův obraz zajímavě dotváří.První řada Slovanských tanců a Rybova Česká mše vánoční s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem byla nakonec ještě silnějším zážitkem. Pro mě díky tomu, že jsem ho shodou rodinných okolností mohl sledovat v krásném stylovém kině v severočeském Duchcově.

Od České filharmonie očekáváme svým způsobem vzorové výkony, a nabízela se otázka, jestli se to i u Rybovy Vánoční mše může podařit. Opravdu se hodí víc do venkovského kostela než do Rudolfina. O to sympatičtější bylo, že i toto nablýskané provedení podrželo komorního a neokázalého ducha. Je dobré, že nikoho nenapadlo pozvat filharmonický sbor a postavit ho na emporu, ani že nikdo nechtěl ze skladby dělat velké romantické oratorium. Dobře sezpívané sbory En Arché a Česká píseň, připravené Vojtěchem Jouzou, stálým úvazkem hobojistou České filharmonie, stály za orchestrem. Zejména mužští sólisté Petr Nekoranec a Jan Šťáva se skvěle vžili do vtipně pastorálního ducha celé skladby.Ředitel České filharmonie David Mareček se během přímého přenosu představil jako vyslovený moderátorský talent. Před začátkem přenosu hovořil nejprve s ředitelkou Dvořákova muzea Evou Velickou ve dvoraně o Slovanských tancích s prvním vydáním v ruce, pak přešel do dirigentské šatny a zeptal se na program Jiřího Bělohlávka. Ten se mimochodem přiznal, že Rybovku diriguje vůbec poprvé. Z dirigentské šatny se šlo do foyeru, kde krátce promluvil vnuk Antonín Dvořák III. a cestou zpět zastavil s mikrofonem Josefa Špačka a Kateřinu Javůrkovou s otázkou, jak se hráči rozehrávají. O přestávce krátce došlo na přestavbu pódia a krátký rozhovor s tympanistou. Pak se pohotový moderátor Mareček ptal Petra Kadlece na Jana Jakuba Rybu, a ten správně připomněl, jak všestranná osobnost to byla, ač byl odsouzen působit jako ten nejzapadlejší vlastenec a bojovník za osvícenské ideje v Rožmitále… Do Sukovy síně se pak s mikrofonem putovalo za sborem, kde byla převaha amatérů, a své vánoční zážitky s Rybovou mší i Štědrým večerem stihli říct všichni čtyři sólisté. Kdo někdy viděl profesionálně vedený přenos z Metropolitní, musel uznat, že tu autoři odkoukali všechno důležité. Tento přenos měl na jedné straně důstojně slavnostní, ale na druhé straně sympaticky neokázalý průběh.V Praze by mě asi nenapadlo jít na Českou filharmonii do kina – ale příležitost slyšet koncert v kině v Duchcově jsem si ujít nenechal. Co totiž atmosféře v Rudolfinu k Rybově Mši chybí, to může docela zajímavě přidat klasické maloměstské kino s historickou patinou. Návštěvníků pravda mohlo být víc, ale jeden z těch asi pětadvaceti po skončení správně podotkl:„Na co jiného by už lidi měli přijít…“ Pravda ale je, že pokud stojí hojně navštívené tradiční živé provedení Rybovky v Teplicích sto šedesát korun, jít za dvě stě padesát korun o dva dny později do kina v Duchcově zkrátka jen tak někoho nenapadne. Pro čtyřčlennou rodinu za tisíc korun před Vánocemi také nemusí být podobná akce ten nejzajímavější podnik – a nedivím se, ač je to samozřejmě škoda. Konkurence nejrůznějších přenosů je navíc dnes obrovská. Že v duchcovském kině účinkovala České filharmonie naposledy pravděpodobně s Rafaelem Kubelíkem v roce 1946, tehdy pravda živě, samozřejmě také nikoho nedojme. Přenos ale svým způsobem dojemný byl, a to nejen proto, že Dvořákova síň vypadá v televizním přenosu opticky větší a honosnější, než jak se jeví pravidelnému návštěvníkovi. A i ten přídavek Narodil se Kristus pán vyšel krásně.