Duel dvou královen v severomoravské metropoli

Opera Maria Stuarda je spojena s řadou slavných jmen. Pomineme-li obě královské postavy, je to především Friedrich Schiller a jeho drama Maria Stuart, samozřejmě skladatel Gaetano Donizetti, ale třeba také první představitelka hlavní role Maria Malibran. Nezapomínám ani na libretistu Giuseppe Bardariho – ten sice tak slavný není, ovšem libreto sepsal v sedmnácti letech a to je mimořádné samo o sobě. Maria Stuarda tak vysloveně láká, aby si divák chystající se na toto představení oživil historické souvislosti, připomněl si Schillerovo dílo, dohledal informace o zmiňovaném Bardarim a podobně. Opera zkrátka vyzývá diváka ke spolupráci.Ohlasy na ostravské provedení Stuardy byly pochvalné (zde) až velice pochvalné (zde). A nutno přiznat, že právem. Ve středeční inscenaci na tom zásluhu měly především představitelky obou hlavních rolí Agniezska Bochenek-Osiecka a Michaela Kapustová. Předvedly pěvecký duel dvou aristokratek výmluvně a jistě. Paní Bochenek-Osiecka dokázala hlasem báječně ilustrovat vývoj své postavy a to jak přes oblouk celého děje, tak i třeba momentální hnutí mysli při rozmluvě s Alžbětou. Zvlášť se jí pak podařila árie, ve které vzpomíná na dětství.

Pozadu nezůstala a stejně přesvědčivě zapůsobila i duelantka Marie Stuardy Michaela Kapustová. Její hlas v počátku představení zcela ovládl divadlo a v kombinaci s věrohodným herectvím vykroužil skvělou Alžbětu I. Strnulý pohled do hlediště byl nesmírně působivý. Brava. Nezaváhala ani při náročné scéně, kdy podepisuje rozsudek smrti nad Stuardou, skvělá byla i při setkání s ní.

Díky své výšce (zdůrazněné navíc kostýmem) působil jako surreální postava představitel Talbota Martin Gurbaľ a Jakub Kettner byl řádným rádcem a našeptávačem Alžbětiným (oba zpívali výborně) a zvláštní uznání pak zasluhuje Erika Šporerová – byť obsazena do menší role chůvy, přednesla ji přesvědčivě a uvěřitelně. Inu není malých rolí. Zklamáním byl ovšem Philippe Do. Byť propozice divadla nenechávají na pochybách, že se jedná o interpreta zkušeného a impresivním životopisem vybaveného. Především v začátku zpíval nepřiměřeně hlasitě a ostře. Chvílemi pak zase ztrácel jeho hlas na síle a zněl až sípavě. Herecky působil velice toporně. Možná to bylo kostýmem, ale soustavně se otáčel, jako by byl vybaven fixačním krčním límcem. Na druhou stranu duet s Marií se mu povedl, Alžbětu prosil o slitování nad Stuardou také již mnohem vyrovnaněji. Sečteno nejsem si jist, že role hraběte z Leicesteru bude jeho meisterstückem.

Představení zasluhuje pozornost i díky inspirativnímu konceptu, je zajímavé některými detaily a skýtá i dost nápadů. Především se povedla jednoduchá scéna. Představována obrovskou krinolínou plní úlohu paláce, sloupoví, vězení až se nakonec skutečně v krinolínu promění. Nutí přítomné k představivosti. Po celou dobu inscenace je na scéně přítomna hlava s rezavými vlasy, aby divák nebyl na pochybách, o co se tento večer hraje. Motiv rusé barvy se pak opakuje i v podobě otýpek poházených na jevišti. Herci s nimi různě pracují, přerovnávají je a Marie Stuarda je tak na jevišti de facto přítomna stále. Otýpky jsou nakonec i zlověstně stříhány před popravou královny. Po dlouhé době mohu konstatovat, že přítomnost dětského sboru měla i jiný smysl, než udávit diváky roztomilostí. Vizualizace Mariina dětství v jeho různých etapách je neotřelá. Záměru posloužila dobře i divadelní točna – její mechanismus rychle zakrývá aktuálně nepotřebné, mění (byť jen náznakem) prostředí inscenace a udržuje chod děje. Vyvrcholení opery a Alžbětin triumf se povedl dokonale. Moment překvapení. Vítězství. Světla. Potlesk. Skvělá tečka.Najdou se však i méně radostné okamžiky. Kostýmní dekorace se myslím moc nepovedla. Snaha ponechat historicky aspoň částečné reálné oděvy zřejmě narazila na rozpočet. Pochopitelně nikdo neočekává, že Alžběta bude kopií Cate Blanchettové, ale oděv královny anglické působil levně. Navíc se představitelka s konstrukcí „dobové“ sukně prala, krinolína se (ač zřejmě poddajná) zvláštně přizvedávala – potřebovala by technické dopracování. Nepochopil jsem ani funkci pohybujících se desek, které rámují prostor jeviště. Tedy přesně řečeno co jejich pohyb ilustruje a jaký má smysl. Cize působily i stolečky, které byly během představení různě přerovnávány, odhazovány a šikovány do různých formací. Proč stolky? Projekce titulků je poněkud předpotopní a zdvojeně promítána v bocích divadla – velice nepohodlné. Pochopitelně to režisérka mohla jen těžko ovlivnit. Program mohl být také podrobnější a list obsazení s životopisnými daty interpretů detailnější (snesl by i grafickou korekturu). To jsou nicméně drobnosti, které nikterak neohrožují kvalitu inscenace. Maria Stuarda je krásnou, zajímavou a silnou inscenací. Udělejte si výlet do Ostravy. Stojí to za to.

I váš text rádi v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]
Foto Martin Popelář