Viva Plácido! Domingův verdiovský recitál v Lipsku

Na pečlivě vedených a pravidelně aktualizovaných webových stránkách Plácida Dominga lze stále nalézt odkaz, který patří na první pohled minulosti. Pod označením Verdi 2013 pěvec dodnes vítá dvousté výročí narození italského komponisty následujícími slovy: „Verdi představuje pramen skvělé hudby, za který musí být každý zpěvák vděčný. Když si představíte ten obrovský kus umělecké cesty, který skladatel urazil od Oberta v roce 1839 až k Falstaffovi z roku 1893, zdá se to být téměř neuvěřitelné. Vášeň, smysl pro drama a cit pro lidský hlas – tyto vlastnosti jsou v jeho díle přítomné neustále. Ale schopnost rozvíjet hudební formu, zdokonalovat orchestraci a od základu změnit italskou operu – to je proces zrání, který na mě působí jako zázrak. Takže pro mě musí být rok 2013 zvláštní oslavou, holdem a aktem díkůvzdání a lásky k Giuseppe Verdimu.“

Své odhodlání si Verdiho narozeniny náležitě užít doplnil Domingo ještě úctyhodným seznamem. Je na něm soupis všech skladatelových rolí, v nichž buď vystoupil na jevišti, nebo je alespoň nahrál. Můžeme se zde dočíst, že poprvé se s Verdiho hudbou setkal jako Borsa v Rigolettovi v Mexico City v roce 1959 (tedy v témže roce, ve kterém se narodili například Renée Fleming, Christian Thielemann nebo Fabio Luisi…).Poprvé si hlavní tenorovou úlohu v opeře italského mistra vyzkoušel jako Alfred v Traviatě v Monterrey roku 1961 a naposledy nastudoval verdiovský tenorový part v roce 2000, kdy se v Londýně představil jako Arrigo v Bitvě u Legnana. V tu chvíli se jednalo o jeho dvacátou první (!) roli z oper Giuseppa Verdiho. Tenkrát by jen málokoho napadlo, že Dominga – tenorovou superstar jednou vystřídá Domingo – barytonista. Od roku 2009, kdy si v Berlíně „Don Placidon“ osvojil titulní postavu ze Simona Boccanegry, je ovšem všechno jinak. Po pekingském koncertním Rigolettovi (2010) a losangeleském Francescu Foscarim ze Dvou Foscariů (2012) to byl právě zmíněný rok 2013, kdy začal Domingo dobývat jednu verdiovskou barytonovou baštu za druhou. Germont z Traviaty, Nabucco, Giacomo z Jany z Arku, Luna v Trubadúrovi. To vše Giuseppe Verdimu ke „dvoustovce“ a sobě – ke dvaasedmdesátinám…

Právě dnes slaví Domingo už sedmdesáté čtvrté narozeniny, a jak se zdá, s „oslavou, holdem a aktem díkůvzdání a lásky k Giuseppe Verdimu“ nehodlá jen tak přestat. Především ve Verdiho operách vystupoval na jevištích celého světa i v loňském roce a jeho nejbližší půlrok by měl vypadat následovně: únor – Macbeth v Berlíně, březen a duben – Don Carlo v Ernanim v New Yorku plus dirigování Aidy tamtéž, přelom dubna a května – Dva Foscariové v Barceloně, květen – Nabucco ve Vídni, přelom května a června – Germont v Traviatě v Londýně, červen – Simon Boccanegra v Hamburku. Plácido Domingo se zkrátka rozhodl jinými operními autory nezdržovat (nebo je odsunout na později?) a změřit síly s tolika Verdiho barytonovými úlohami, kolik bude v jeho silách.

Ve světle těchto faktů zapůsobil více než zajímavě program Domingova koncertu, který si umělec připravil pro Lipsko na 16. leden tohoto roku. Ačkoli pro něj stále není problémem přilákat publikum do sportovních hal, v nichž za doprovodu atraktivní sopranistky a dirigenta Eugena Kohna zpívá v uměle nazvučeném prostoru pestrý repertoár od opery až po latinskoamerické šlágry, pak se tentokrát v Bachově a Wagnerově rodišti vydal trochu jiným směrem. Tedy – ne, že by nedošlo na sličnou pěvkyni nebo pana dirigenta Kohna, ale další okolnosti už se Domingovým běžným zvyklostem značně vymykaly. Zaprvé se jednalo o koncert bez potřeby mikrofonů a reprodukční techniky, protože se konal v akusticky téměř dokonalém Velkém sále Gewandhausu, a zadruhé se repertoár soustředil pouze na díla jediného autora. Název Grosses concert: Verdi-Gala hovoří ostatně sám za sebe…Plácida Domiga v Lipsku každopádně očekávalo zřetelně slavnostně naladěné publikum. Všeobecné radostné očekávání nezkalilo ani oznámení, že umělec bude zpívat navzdory drobné indispozici. Nositele této zprávy odměnilo vyprodané hlediště bouřlivým potleskem – ten pochopitelně nepatřil jemu, ale hlavní hvězdě večera, jež se rozhodla momentální nepřízni osudu statečně čelit. Než se ovšem sám Domingo na pódiu objevil, vstoupil na něj nejprve jeho letitý spolupracovník Eugene Kohn. Přiznám se, že po předchozích zkušenostech s kreacemi tohoto amerického dirigenta jsem byl k jeho účasti na koncertu předem poněkud skeptický. Považoval jsem ho spíše za zdatného řemeslníka, jehož si španělský pěvec vybral coby kolegu především pro jeho schopnosti vnímavého korepetitora (v této úloze konečně kdysi Kohn spolupracoval i s Marií Callas, Renatou Tebaldi či Francem Corellim) než jako výjimečného mistra taktovky. Leč jak už bylo řečeno, tentokrát se vše neodehrávalo podle obvyklého scénáře, a tak došlo i na příjemná překvapení. Před Eugenem Kohnem totiž zasedl výtečně připravený Gewandhausorchester, a ať už to bylo dirigentovou zásluhou, nebo zkrátka proto, že se jedná o špičkové těleso, vyzněla všechna instrumentální čísla více než uspokojivě. Koncert tak otevřela efektní baletní hudba z opery Macbeth a zřídka slýchanou zvukovou kvalitou na sebe upozornila především dechová sekce orchestru.Později toho večera bylo radostí poslouchat svižnou a s gustem pojatou předehru z Verdiho rané buffy Jeden den králem, melancholické preludium ke třetímu dějství Traviaty i dramaticky obdivuhodně vygradovanou ouverturu k Sicilským nešporám. Svěřenci hudebního ředitele Riccarda Chaillyho zkrátka rozhodně dostáli své pověsti a k dirigentově cti budiž řečeno, že ve vokálních částech programu se stal pěvcům i orchestru spolehlivým parterem a prostředníkem.

Středobodem večera byl však Domingo, kterého posluchači přivítali patřičnými ovacemi. I to ho zřejmě dobře naladilo, takže zmíněnou indispozici – zřejmě lehké nachlazení – prozrazovalo jen několikeré odkašlání během první árie. Svůj blížící se debut v Mussbachově produkci Macbetha v berlínské Staatsoper předznamenal Domingo slavným výstupem Pietá, rispetto, onore: nejprve s hrdinovým rozhořčením nad nadcházejícím střetem s Malcolmovým a Macduffovým vojskem, následně zpytováním svědomí po sérii úkladných vražd a dalších zločinů, které vedly k jeho uchvácení moci nad Skotskem. Nevím však, jestli se zrovna výběr tohoto Macbethova monologu stal pro úvod koncertu tou správnou volbou.Domingův hlas, to je stále nezaměnitelně charakteristický tenor. Ten je vzhledem k umělcovu věku sice poznamenán tremolem a občasným bojem s dechem či tvořením výšek, ale na druhou stranu svému majiteli stále dovoluje dosahovat působivých výkonů zejména v jevištních kreacích, jimž pěvcův věk, charisma i přirozený naturel odpovídá. Právě Macbeth se ovšem podle mého názoru Domingovi trochu vzpírá – árie sice zazněla po technické stránce na výtečné úrovni, nicméně jí chyběla ona skutečně barytonová hloubka, nebo ještě lépe temnota. V interpretově provedení se ze slabošského vykonavatele hrůzných rozkazů Lady Macbeth stal spíše rozvážný a ušlechtilý vojevůdce před rozhodující bitvou…

Obecenstvo nicméně protagonistův výkon náležitě ocenilo a spokojený Domingo následně galantně doprovodil na pódium svoji pěveckou partnerku, jíž se pro tento večer stala třicetiletá sopranistka Angel Joy Blue.Vysoká a štíhlá Afroameričanka, která má za sebou i kariéru modelky a finalistky kalifornských soutěží krásy (v roce 2005 dokonce získala titul Miss Hollywood), si už řadu let buduje pozoruhodnou operní kariéru. Čtenáře patrně nepřekvapí, že rozhodujícím faktorem v jejím osudu se stala účast v Domingově pěvecké soutěži Operalia. Roku 2009 zvítězila v kategorii Zarzuela a v kategorii Opera se umístila na druhém místě, takže už o dva roky později doprovázela svého mentora na koncertech v USA, Ománu, Číně a Chorvatsku. Plácido Domingo překřtil Angel láskyplně na „novou Leontyne Price“, což je označení stejně lichotivé jako zavazující… V Lipsku ovšem rozhodně přesvědčila, že ke hvězdným výškám přinejmenším směřuje. V Elvířině árii Surta é la notte… z Verdiho Ernaniho předvedla znělý soprán s pozoruhodně tmavě zabarvenou střední polohou i schopností snadné tvorby koloratur; zároveň se uvedla jako velmi energická a temperamentní dáma. Z ohlasu publika bylo rázem znát, že je ochotné svou náklonnost věnovat i někomu jinému než pouze španělskému grandovi.Domingo se však na jeviště vrátil, přivítán výkřikem z auditoria „Viva Plácido!“ Nejen osamělému autorovi uvedeného pozdravu se pak pěvec odměnil árií Rodriga Posy z Dona Carlose Son io, mio Carlo… . Mám za to, že s ní si poradil mnohem uspokojivěji než s předchozí ukázkou z Macbetha. Po ztišeném úvodu krásně vygradoval ariósní pasáž Per me giunto a svého hrdinu tentokrát vymodeloval nejen s přesvědčivou tragikou, ale i překvapivě mladistvě. První polovina koncertu pak nemohla skončit lépe: Domingo na pódium opět přizval Angel Joy Blue a spolu s ní zazpíval duet Favella il doge ad Amelia Grimaldi? z opery, jíž si v posledních letech de facto přivlastnil, Simona Boccanegry. Nutno přiznat, že v roli nešťastného, nicméně statečného janovského dóžete se umělec skutečně našel a bez obtíží to po pěvecké i představitelské stránce dokázal i v Gewandhausu. Sopranistka mu byla zdatnou a plnohodnotnou partnerku, takže dokonalému vyznění scény, v níž se dóže po mnoha letech setkává se svou ztracenou dcerou, stál v cestě snad jen – pult s notami… Do něj Domingo často nahlížel nejen při předchozích vstupech, ale i tentokrát. V případě Boccanegry, kterého má pěvec pečlivě nastudovaného už řadu let, vypadalo takové „jištění“ poněkud zvláštně, nicméně lze to vnímat i jinak: možná právě takto vypadá zodpovědnost k partituře i publiku, zkrátka – profesionalita.Druhá část koncertu zahrnovala i orchestrální úpravy Verdiho písní, a popravdě řečeno, patřily k trochu problematické části programu. Domingův hlas působil v In solitaria stanza nezvykle zatěžkaně a celá píseň v jeho podání dopadla tak trochu jako nezamýšlená parodie sopránové árie Tacea la notte placida z Trubadúra, s níž má tato hudební miniatura společný melodický motiv i strukturu. V Brindisi v Beriově výstředním aranžmá si pak Angel Blue i zatančila, nicméně kratičká píseň odšuměla příliš rychle, než aby odůvodnila potřebu zařadit do repertoáru večera právě tuto část skladatelova hudebního odkazu.

Tím lepším dojmem však paradoxně zapůsobily zbývající verdiovské ukázky. Když zazněly první tóny Di Provenza il mar, il suol z Traviaty, v publiku to pochopitelně zašumělo: Domingo ovšem předvedl kolovrátkový šlágr jako otcovské vyznání plné bolesti a zoufalství; toho večera jsem zalitoval, že v celé roli Giorgia Germonta jsem Plácida Dominga dosud neviděl. Více štěstí jsem měl v případě jeho Francesca Foscariho ze Dvou Foscariů – v této další „dóžecí“ roli zazářil pěvec před rokem v Divadle na Vídeňce, a zařadit árii Eccomi solo alfine… O vecchio cor na program lipského koncertu bylo nepochybně dobrým nápadem. Domingo ji pro zajímavost na poslední chvíli nahradil původně ohlášenou Renatovu Eri tu che macchiavi z Maškarního plesu. Proč asi?Sopranistka na svou Elvíru z první části navázala ještě skvostnou Leonorou ze Síly osudu v árii Pace, pace, mio Dio. Pokud bych měl jmenovat jedno číslo programu, které by bylo možné označit bez jakýchkoli kompromisů a ohledů k interpretům za umělecky zcela prvotřídní, pak bych zřejmě neváhal… Abych ale nebyl nespravedlivý k Plácidu Domingovi – vrcholem koncertu se měl stát duet Luny a Leonory Mira, di acerbe lagrime z Trubadúra a také se jím nepochybně stal. Pěvec pojal vypjatou pasáž z posledního dějství opery velmi expresivně a zdálo se, jako by omládl. Jeho hlas zněl velmi pevně a Angel Blue měla co dělat, aby s Domingovým finálovým nasazením udržela krok…Očividně spokojení diváci věnovali Domingovi, Blue, Kohnovi i domácímu orchestru hlasitý aplaus i standing ovations, takže se přídavky daly očekávat. Protagonisté v nich však dali Verdimu sbohem a zaměřili se na jinou hudební lásku obou pěvců, španělskou zarzuelu. Domingo si neodpustil svou oblíbenou Torrobovu Amor, vida de mi vida, Angel Joy Blue oslnila dokonalým přednesem Chapího Al pensar en el dueňo de mis amores (árie, jíž s oblibou zařazuje do svých programů Elīna Garanča) a oba pěvci vzdali hold populární zarzuele Luisa Fernanda v duetu En mi tierra extremeña.A aby toho nebylo málo, zakončil Domingo večer oblíbenou písní Bésame Mucho, kterou zazpíval překvapivě s pomocí mikrofonu. „Je tady sice skvělá akustika, ale máme tak hlučné aranžmá, že by mě jinak nebylo slyšet,“ vysvětlil zpěvák přítomnost baterie bicích nástrojů na pódiu a jako správný showman pak povzbudil ke zpěvu i publikum. To se z větší části skutečně přidalo, takže jen pohled do programu mi znovu připomněl, že takto končí koncert, věnovaný primárně dílům Giuseppe Verdiho.Barytonová dobrodružství Plácida Dominga mají nejen řadu obdivovatelů, ale samozřejmě i odpůrců. Osobně se domnívám, že Domingo především dokazuje sobě i milovníkům opery, že zkušenosti ze své více než padesátileté kariéry stále ještě dokáže přetavit do uměleckých výkonů, které jsou výrazné a inspirativní. Dokázal to myslím i svým lipským koncertem, po němž mimochodem nalezl ještě dost energie na to, aby se až do pozdních nočních hodin podepisoval ve foyeru Gewandhausu svým příznivcům.Krátce nato odletěl do Turecka, kde včera odzpíval koncert v istambulské Ülker Aréně, a v nejbližších dnech už ho čekají zkoušky na zmíněného berlínského Macbetha, ve kterém vystoupí počínaje 7. únorem s Liudmylou Monastyrskou, René Papem a Rolando Villazónem.

Co dodat? Viva Verdi, viva Plácido!

Hodnocení autora recenze: 80 %

Grosses concert
Verdi-Gala
Dirigent: Eugene Kohn
Plácido Domingo
Angel Joy Blue (soprán)
Gewandhausorchester
16. ledna 2015 Grosser Saal Gewandhaus Lipsko

program:
Giuseppe Verdi:
– Baletní hudba z opery „Macbeth“
– Pietá, rispetto, onore – Árie Macbetha ze stejnojmenné opery
– Surta é la notte / Ernani! Ernani, invola mi – recitativ a árie Elviry z opery „Ernani“
– Son io, mio Carlo / Per me giunto – árie Rodriga z opery „Don Carlo“
– Předehra k opeře „Jeden den králem“
– Favella il doge ad Amelia Grimaldi?/ Figlia! A tal nome il palpito – scéna a duet Amelie a Boccanegry z opery „Simon Boccanegra“
=přestávka =
Giuseppe Verdi:
– Předehra ke 3. dějství opery „La traviata“
– In solitaria stanza (úprava pro tenor a orchestr od Giovanniho Marinuzziho)
– Brindisi (úprava pro tenor a orchestr od Luciana Beria)
– Di Provenza il mar, il suol – árie Germonta z opery „La traviata“
– Pace, pace, mio Dio! – árie Leonory z opery „Síla osudu“
– Eccomi solo alfine… O vecchio cor – recitativ a árie Francesca Foscariho z opery „Dva Foscariové“
– Předehra k opeře „Sicilské nešpory“
– Udite? / Mira, di acerbe lagrime – scéna a duet hraběte Luny a Leonory z opery „Trubadúr“
přídavky:
– Federico Moreno Torroba: Amor, vida de mi vida – árie ze zarzuely „Maravilla“
– Ruperto Chapí: Al pensar en el dueňo de mis amores – árie ze zarzuely „Las hijas del Zebedeo“
– Federico Moreno Torroba: En mi tierra extremeña – duet Vidala a Luisy Fernandy ze zarzuely „Luisa Fernanda“
– Consuelo Velázquez: Bésame Mucho

www.gewandhaus.de

Foto archiv, André Kempner, FB Plácida Dominga, Robert Rytina, Juan Naharro Gimenez