Dva vzácní hosté s Českou filharmonií

Zápisník Jindřicha Bálka (76) 

Aktualizováno  

Vzácnými hosty České filharmonie tento týden byli dirigent David Zinman a houslistka Julia Fischer. A program? Dvořák, Beethoven a Martinů. Na první pohled to byla jarní sestava s předehrou V přírodě a Pastorální symfonií. Ale jinak to byl především portrét dvou pozoruhodných uměleckých osobností.David Zinman hostuje vystupoval před lety na Pražském jaru s Tonhalle Curych, ale jinak je to velmi vzácný host… A člověk by netipoval, že je mu už devětasedmdesát let. Poznalo se to nakonec jen tím, že se při dirigování se opíral o židli a v druhé polovině seděl. Je malé postavy, ale má neobyčejně dlouhé ruce i dlouhou taktovku. A patřičně vůdčí dirigentské gesto. Zejména u Beethovena si prosadil ryze své pojetí a zvukový ideál, který po celou dobu přesně dodržel.Julia Fischer sáhla po Houslovém koncertu č. 2  Bohuslava Martinů. Ale jinak jsme ji slyšeli v posledních letech víckrát, i v Dvořákovi, kterého skvěle nahrála právě s Zinmanem. Mnohem lépe, než slavná Anne Sophie Mutter s Manfredem Honeckem. A jinak sólově vystupovala jak na Pražském jaru, tak v sezóně Komorního spolku, odkud mám nejvýrazněji zapsán její recitál s Bachovými skladbami pro sólové housle. Přes svůj mladý věk ho hrála naprosto zralým způsobem, bez jakéhokoli vnějšího efektu a v plném soustředění.Mám také ve zvláštní oblibě její nahrávku Sukovy Fantazie, které je vedla historického snímku s Josefem Sukem vzorová a ve světovém měřítku jedinečná. Jinak připomeňme, že matka Julie Fischer je původně Slovenka, která emigrovala do Německa a před tím studovala v Praze. Dostala se tedy k tomuto repertoáru naprosto přirozenou cestou a má ho neobyčejně ráda.Sám bych ji rád slyšel v jakémkoli repertoáru. Naši pořadatelé z pochopitelných důvodů sahají po českém repertoáru a ona to vítá, protože Martinů, jak sama při poslední návštěvě řekla, od ní chtějí málokde. A nabídla skutečně nádherné provedení: je to koncert z časů 2. světové války a jakoby to bylo v podtextu všech kantilén slyšet. Bolest, vážnost, naléhavost, vzpomínky na domov. Technicky bylo všechno na svém místě a v dokonalém plném zvuku. Fischer má vysloveně talent na česká či slovanský repertoár, díky nosnému a plnému tónu, se kterým vkusně a výrazově neobyčejně zajímavě pracuje. Byl to velmi vážný Martinů, kde se jen občas zaleskla virtuózní ozdoba. Přál bych si, aby houslistka, když už má takový vztah k Praze, tady mohla předvést celý svůj repertoár a ne jen českou hudbu. A ne proto, že by se ta česká nelíbila, ale abychom tu slyšeli jejího Bacha, Mozarta , Beethovena…A jak to bylo s orchestrálními čísly? Jednalo se o dvě svým způsobem podobné, ale také kontrastní skladby.U Dvořáka se dirigent držel velkého zvuku, který má Česká filharmonie a jen určil o něco rychlejší tempa a méně rozezpívané pojetí. Beethoven byl ale od prvního taktu v jeho režii. Charakterizovala ho vylehčenost zvuku, uměřenost v dynamice, rychlé tempo a komornější obsazení. Byl to klasicistní Beethoven, kterého známe v plné zvukové dokonalosti od dirigentů, jako jsou Abbado a Gardiner – a který je opakem Karajana nebo Bernsteina. Česká filharmonie nabízí takové pojetí málokdy. Nicméně pozoruhodné bylo, že celý ansámbl dirigenta poslouchal a nechal ho udělat právě jeho pojetí opravdu důsledně. Tempa byla zejména ve třetí větě rychlá až příliš a hraničila s karikaturou, bylo to ale velmi živé a hravé pojetí. Podařilo se mu prokreslit všechny hlasy smyčcových skupin, a nikde nekrýt sóla dechových nástrojů, která tu jsou obzvlášť důležitá. Velmi se dařilo zejména flétnistce, ale i prvnímu hoboji či klarinetu. Sám mám raději barvitější a slavnostnější Pastorální ve větším symfonickém zvuku – ale všechna čest. Hostující dirigent s takto vyhraněným názorem byl přijat přátelsky a s patřičnou uměleckou poctivostí.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto Petra Hajská