Pravdivost a umělecká svoboda Svjatoslava Richtera

Zápisník Jindřicha Bálka (77)

Uplynulý týden byl ve znamení stého výročí narození Svjatoslava Richtera 20. března 1915. Velmi rád cituji recenzi Václava Holzknechta z roku 1956, protože je to velmi přesný portrét (otištěný v knize Úvahy, kritiky, morality), zde je jedna z charakteristik: „Je to Próteus, který se dovede převtělovat do skladeb nejrůznějších dob. … Richter se dokáže ztotožnit s dílem do té míry, že zachytí všechny jeho podstatné znaky a vycítí bezpečně styl. Dynamikou a výrazem vybásní specifickou sféru pro určitého autora a přesně ji vždy dodrží. Ačkoli jde zřejmě o postoj přemýšlivý, nepodléhá Richter šablonovitě teoriím. Proto je jeho umění živé a neleží na něm ani stín spekulace.“ Autor žasne nad tím, jak Richter tehdy dokázal vyplnit celý večer čtyřmi spíše neznámými Mozartovými sonátami a nejen vyprodat Smetanovu síň, ale také udržet v sále napjatou pozornost. Pár dnů po Mozartovi pak hrál Liszta, zcela protikladného Mozartovi a zcela rozdílným a znovu geniálním způsobem…Úplně poprvé hrál Svjatoslav Richter v Praze v roce 1950 jako pětatřicetiletý – a v Americe byl poprvé až o deset let později, v říjnu roku 1960 měl v Carnegie Hall celou sérii recitálů… Opožděný nástup zavinila válka i politické problémy. Richterův otec, německý klavírista a skladatel, byl ještě před začátkem druhé světové války zatčen a pravděpodobně skončil v gulagu. Matka se ze strachu provdala znovu za člověka podivného charakteru, odešla z Oděsy do Německa krátce po začátku německé okupace. Svjatoslav Richter se s ní setkal až v roce 1960, kdy mu bylo poprvé dovoleno vycestovat právě do Ameriky, kam matka mohla přijet také. (Doslova druhým otcem se stal Richterovi ještě předtím jeho učitel, legendární klavírní pedagog Heinrich Neuhaus – jeho příjmení je stejně tak typicky ruské jako Richterovo.) Opožděný nástup „světové kariéry“ mu ovšem nijak neuškodil. Spíš naopak. V Praze padesátých let měl nakonec dychtivější a znalejší publikum než leckde jinde. Ale hlavně, kariéru opravdu nikdy neřešil – zajisté proto, že nemusel, ale hlavně skutečně nechtěl. Zachoval si po celý život naprosto nevídanou uměleckou svobodu. Měla i tu tolikrát zmiňovanou podobu, že hrál na jakékoli klavíry a s oblibou mimo vyhlášená hudební centra. V seznamu koncertů, které se dají vyčíst na richterovském sběratelském webu (zde), najdeme takových míst desítky.

Některé informace máme až z velkého vzpomínkového rozhovoru francouzského dokumentaristy Bruno Monsaingeona, který se stal základem pro jedinečný dokument Enigma a spolu s deníky vyšel v několika jazycích knižně. Právě on vychází na Opeře Plus na pokračování v záslužném překladu Vlasty Reittererové (najdete zde). Co je důležité z něj vyčíst? Pohled dvaaosmdesátiletého Richtera na sebe sama je plný jednoznačných a často překvapivě kritických soudů. Mimochodem, neměl rád skoro všechny své slavné nahrávky. Překvapí jeho kritika k umělecké ctižádosti, jakou vytýkal i v mnoha směrech blízkému Rostropovičovi. Ale co je pro Svjatoslava Richtera možná vůbec nejtypičtější, je šíře kulturních a uměleckých zájmů – dobře maloval, zajímal se o divadlo, literaturu, poezii, měl zcela mimořádné znalosti opery i symfonické hudby. Jeho deníky jsou přísnými a znalými glosami mnoha nahrávek a hudebních produkcí. A leckdy inspirují k tomu si je znovu sehnat a poslechnout. Už na konzervatoři zakládal nebo se nadšeně zúčastňoval dobrovolných hudebních večerů, kde si přehrávali partitury Mahlerových symfonií, Wagnerových oper a desítek dalších skladeb. Přátelská setkávání v blízkosti hudby či pořádání uměleckých večírků pro užší okruh zájemců pro něj zůstaly typické po celý život.Když jsme natáčeli s Ivanem Moravcem rozhovor právě o Richterovi, pozoruhodné bylo, že jako jednu z hlavních charakteristik uvedl „pravdivost“. Jenže, jak se pozná? Jako by v těch kreacích nikde nic nechybělo ani nic nepřebývalo. Na první poslech mohou některé znít málem „obyčejně“ a podstatu jejich působivosti objevujeme postupně. Atraktivní je srovnávat některé jeho kreace s Horowitzem, mistrem klavírní techniky i hudebního efektu. Leckdy se ukáže, že Richter technicky nezaostává a ještě objeví ve skladbě více hudby, vnitřní logiky, umělecké přesvědčivosti… Měl odvahu pouštět se do posluchačsky nejtěžších programů a svým způsobem ho v tom nelze napodobit. Pověstný je jeho odpor k často uváděným dílům. Hrál například jen první a třetí Beethovenův klavírní koncert, nehrál Chopinovy sonáty – a naopak se celou vahou svého umění postavil za sonáty Schubertovy a Brahmsovy. A jindy říkal: „Mám mnohem raději Haydna než Mozarta, je v něm zvláštní radost. Dnešní klavíristé si jinak Haydna nevšímají, jaká ostuda.“ Postupně přestal spoléhat na svou jinak naprosto fenomenální paměť a jeho koncerty se postupně proměnily na velice intimní večery, při kterých byla v sále úplná tma a jediným zdrojem světla zůstala obyčejná lampa na Richterově klavíru. Byl stejně jedinečným sólistou jako komorním hráčem. Kdybych měl uvést a doporučit jeden příklad, je to snímek Schubertovy Zimní cesty s Petrem Schreierem z Drážďan roku 1985.

Díky desítkám či spíše stovkám příležitostných záznamů je Richterova diskografie možná nejrozsáhlejší ze všech koncertních klavíristů a setkáme se s ní snad na sedmdesáti různých labelech. Jsou mezi nimi renomované firmy, ale také zcela neznámé značky, u kterých má člověk podezření, že vznikly právě jen proto, aby někdo mohl vydat Richterův koncert. Všichni se shodnou na umělecké jedinečnosti, jen málokomu se podařilo více se k němu přiblížit. Někteří vzpomínají na jeho přátelskost a laskavou ušlechtilost, jiní více na plachost i jakousi nevyzpytatelnost. Je mnoho vzpomínek, často protichůdných a nakonec i velký vzpomínkový rozhovor, který se stal základem pro zmíněný dokumentární film Enigma, je částí mozaiky, kterou je těžké složit a pochopit. Sám jsem se to jednou pokusil nazvat jako zvláštní integritu, což je jen jakýsi techničtější termín pro slovo pravdivost. Integritu myšlení, fantazie, smyslu pro stavbu, psychologické práce s časem a tempovými nuancemi, techniky i úhozové škály, se kterou pracuje přirozeně a logicky. A jeho síla je, zdá se, v této celistvosti. Když posloucháme Richtera, působí hudba jako živý organismus, ve kterém jsou ve zvláštní jednotě přítomné všechny mohutnosti lidské duše – intelektuální, citové, fantazijní – a všechny naplno. Ani po dalších setkáních a opakovaném poslechu to neumím říct lépe.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto archiv