Festival Nultý bod posedmé – taneční osvěžení

Ačkoli divadelní sezona skončila, neznamená to nikdy, že by publikum zůstalo na dva měsíce bez tance. Léto patří tradičně festivalům, a ačkoli jsou nejvíc medializovány ty hudební, objevují se i ty ve znamení pohybu. Brněnský a pražský ProART festival zaměřený především na umělecké workshopy, pražský festival pouličního divadla Za dveřmi, srpnová stálice pro nový cirkus a pohybové divadlo Letní Letná, nepřerušený program Plzně 2015 zahrnující také mnoho tanečních představení (aktuálně tři večery choreografií bratří Bubeníčků) a další. Patří k nim také mezinárodní festival Nultý bod, jehož sedmý ročník se právě uzavřel v Praze. Ve své dramaturgii zasahuje od tance po pohybové divadlo a performanci. Proběhl tento týden v Divadle v Celetné a představil především taneční inscenace, doprovázen také tanečním a choreografickým workshopem.

Make That Change…
Festival odstartoval minulou neděli inscenací, která ještě nenapovídala, jak mnoho se bude během týdne na malém jevišti Divadla v Celetné tančit – chorvatský umělec Matija Ferlin tu představil své sólové vystoupení Sad Sam Almost 6. Jedná se o celou sérii představení, z nichž to letos uvedené je v pořadí předposlední. „Ve svém sólovém představení Sad Sam Almost 6 chce Matija Ferlin zkoumat mysl dítěte, které nemá vybudované podmíněné reakce vůbec na nic, dokonce ani na vlastní existenci,“ dostáváme návod ke čtení v popisu inscenace, ale jak už to bývá, vystoupení samotné nabízí řadu dalších pohledů a interpretací malého světa, do kterého nás performer uvádí. Jelikož jde o mezinárodní program, nepřekvapí nikoho, že nás inscenací provází angličtina.Jaký svět to před námi Ferlin vystavěl? Jeho samotná role se v něm mění. Umělce zastihujeme uprostřed kruhu z malých gumových figurek zvířátek, kterým performer v roli učitele právě dělá prezenci. Každá z asi padesáti hraček má své jméno a již jejich pouhé oslovování začíná vytvářet dojem živoucích bytostí.Ferlin s figurkami komunikuje jako se skutečnými lidmi a na tuto absurdní hru je kupodivu velmi lehké přistoupit. Cítíme s nimi téměř proti své vůli, protože vidíme, že je to velmi dětinské. Ocitli jsme se spolu s nimi v jakémsi kurzu rozvoje osobnosti a performer v roli guru svým svěřencům obratně vysvětluje, proč tu jsou, i když se jim nechce, a jak je skvělé se změnit a předávat svou změnu dál. Paradox tohoto výjevu a jeho sdělení jsou výmluvné. Ferlin se chvílemi vžívá do své role s děsivou přesvědčivostí, jeho inscenace si z fenoménu osobního rozvoje trošku dělá legraci a trošku je i varovná. Protože podobným vedením se dnes může zabývat skoro každý a rozeznat guru od psychopata občas nemusí být jednoduché.A tak, ačkoli je určitě prospěšné podívat se do tváře „člověku v zrcadle“ a začít dělat změny, je třeba nezapomenout na cestě také rozum a vlastní identitu. Možná, že tohle Ferlin vůbec na mysli neměl, ale živé umění slouží k tomu, abychom si do něj projektovali své vlastní pocity, či ne?

Performance je částečně pohybová. Ferlin hraje se svými figurkami psychologické hry, kdy se po jevišti pohybuje v roli postav či zvířat, předstírá hru na kytaru a zpívá… Nakonec sám zruší kouzlo scény ve chvíli, kdy své neposlušné žáky jednoduše posbírá do igelitové tašky. Ale stále vlastně zůstává otázka jeho identity. Byl hrajícím si dítětem? Nebo skutečným učitelem a metaforou není jeho postava, ale zvířecí figurky, které symbolizují lehko ovladatelný dav? Představení v každém případě zapůsobilo svými prostými vyjadřovacími prostředky.

Hodnocení autorky recenze: 80 %
***

Od korýše k člověku
Tanečnici Kitt Johnson předchází pověst provokativní performerky, která už dvacet let patří mezi nejdůležitější tváře dánského performativního umění. Inscenaci Rankefod, sólovému kusu, který na festival Nultý bod přivezla, je již deset let, ale vůbec to není znát. Snad jen, že dnes vůbec nepůsobí provokativně. Tehdy snad, ale teď už jsme na odhalené tělo na jevišti zvyklí, celá inscenace je naopak nesmírně čistá a připomíná výtvarné dílo, pohybující se impresionistický obraz. Jejím tématem je evoluce – s pomocí vlastního téměř nahého těla a originálního choreografického slovníku prochází v asi hodinovém představení celou evoluci od nejnižšího živočicha po člověka. Tanečnice se neodhaluje s úmyslem šokovat, ale proto, aby mohla využít plasticitu vlastního těla včetně každého centimetru zad a trupu, na kterých její proměna začíná.Rankefod je dánské slovo, jemuž odpovídá anglické barnacle, tedy korýš, respektive zde jeho skupina svijonožci, kteří jsou trvale přisedlým druhem obývajícím skály a pobřeží, schovávajícím vlastní tělo ve vápenitém útvaru připomínajícím miniaturní sopečný vrcholek. Základní monografii o svijonožcích vypracoval Charles Darwin, odtud spojení s tématem evoluce. V úvodní sekvenci choreografie se tanečnice ležící na zemi doslova noří ze zadního prospektu, který při nasvícení shora svou strukturou i barvou připomíná skálu. Nevidíme nic než obrys ramen a trupu vzepřeného na pažích, takže obraz praživočicha je velmi výstižný. Po částech a pomalu odhaluje performerka další části těla, hlavu, ruce, posunuje se po jevišti a využívá nové pohyby paží, dynamiku pohybů. A tak jak se odvíjí evoluce, tak se i tanečnice postupně odpoutává od země a objevuje prostor.V každé fázi mohou diváci hádat, jakého živočicha představuje, a nedejte se mýlit, nejde o banální napodobování animálních pohybů. Zvlášť, když si performerka bere inspiraci u nižších vývojových stádií, ale i ve chvíli, kdy již představuje živočicha z třídy savců, jde až k samé podstatě. Jako kdyby se chtěla ztotožnit s charakteristikou pohybu, fyziognomií, ale i s nervovou soustavou každého z nich, opravdu se před očima publika proměňuje. Kitt Johnson pracuje s evoluční pamětí těla, její výkon dokládá, že i organismus na vrcholu vývojového žebříčku si ve svém nitru zachovává povědomí o všech svých předešlých podobách, podobně jako si svou minulost připomínáme v prenatálním vývoji. Pohyby tanečnice většinou osvětluje jen jedno bodové světlo, barevně oscilující od bílé k červeným tónům, a jeviště jinak tone ve tmě. Občas je osvětlena látka zahalující zadní stěnu scény, která podle nasvícení vytváří dvojí efekt – buď její řasení budí dojem hnědého skalního útesu, nebo pod jiným úhlem získává jemně zelené barevné tóny a její textura se vyrovnává jako na řezu polodrahokamem.Většinu času je ovšem ve tmě, aby se veškerá pozornost soustředila na tanečnici, která se po jevišti právě pohybuje jako hmyz či šelma s tělem a končetinami propletenými do neuvěřitelných tvarů. Pružnost a elegance tohoto těla vzdoruje času. Světelný design i líčení vytváří dojem barevné jednoty, tanečnice chvílemi připomíná spíše pohybující se sochu a i křehkost jejího těla jako by stále evokovala tanec butó. Její sólo je jistě mnohem vrstevnatější, než je na první pohled vidět.

Hodnocení autorky recenze: 100 %
***

S hudbou slov
Dalšími zahraničními hosty festivalu bylo duo Ioannis Mandafounis a Fabrice Mazliah. Tito tanečníci se setkali jako interpreti u souboru Williama Forsytha a jako mnozí další pocítili touhu po vlastní tvorbě. Založili skupinu Mamaza a pod její hlavičkou vytvořili i duet Eifo Efi, který festivalovému publiku odhalil opět jiný přístup k pohybovému divadlu. Oba performeři v něm experimentují s hlasovým doprovodem k tanci, v tomto případě ale nikoli písní, ale setrvalým monologem. V průběhu celého asi hodinového představení se až na několik sekvencí nezastaví ani jejich pohybové variace, ani stálé deklamování textu (opět anglického). Synchronizace obojího je zajímavá jak z hlediska fyzických schopností obou tanečníků, kteří musí především velmi pečlivě pracovat s dechem, tak i z hlediska toho, jakým způsobem je i není mluvené slovo propojeno se strukturou pohybu.Inscenace střídá několik dynamických poloh, ostatně bez okamžiků zklidnění by nebyla fyzicky proveditelná. Tanečníci se zprvu míjejí a každý tančí (i hovoří) své vlastní sólo, sestávající z různých poskoků, běhů, prudkých gest v prostoru i gestikulace silně pantomimické. Až od poloviny představení se oba dostávají do interakce, aby se posléze rozvinula další choreografická struktura ve stylu přízemní akrobacie. Nakonec se choreografie ustaluje spíše do minimalistických složek a vzájemné komunikace obou, kdy na chvíli i opouštějí své monology a hovoří spolu. Dramaturgicky je dílo pevně ukončeno sekvencí připomínající počáteční skokové variace.Jak je to však se vztahem textu k pohybu? Předně, každý z tanečníků odříkává odlišný text, tedy se překrývají stejně, jako se na jevišti kříží jejich pohybové dráhy. Text vyslovují velmi hlasitě a zřetelně, ale není rytmizován, nenahrazuje v tomto smyslu hudbu, která by podložila pohyb pravidelnou strukturou. Obsah textu nesouvisí viditelně s choreografií a s gesty, která jsou přitom velmi důrazná – jeden z tanečníků barvitě popisuje vzhled a oblečení žen a mužů, jako kdyby popisoval publikum, druhý se stejně zaujatě věnuje chování a jednání těchto imaginárních postav. V části, kdy dochází ke zklidnění pohybů a v kontaktní pasáži na zemi se pak muži rozhovoří o jakýchsi místech, jako kdyby chtěli provést diváky meditacemi a vsugerovat jim, jak se mají cítit. A zatím vzájemně manipulují se svými těly, zaklesnuti, opřeni, vztyčujíce se jeden na druhém jako na podložce.Touto pohybovou i zvukovou hrou dokáží publikum zaujmout na celou hodinu. Jde vlastně o pohybový výzkum, hledání, o určitou interakci mezi různými složkami, které spolu vzájemně nesouvisí, ale na jevišti koexistují. A možná trochu o obraz chaosu v našich vlastních hlavách, kde se často myšlenky kříží jedna přes druhou a tělo zatím automaticky vykonává své rutiny.

Hodnocení autorky recenze: 85 %
***

Z domácích zdrojů
V programu festivalu nechyběla ani vystoupení umělců česko-slovenské scény. Jaro Viňarský představil v jednom z večerů svůj duet Animal Inside, který jsme měli před několika lety možnost vidět například na Divadelní Floře v Olomouci. Zkoumá naši živočišnou podstatu a v duetu s Markem Menšíkem ji zobrazuje silně fyzickou formou. Z relativně čerstvých choreografií, které se letos objevily u nás v premiéře, byla uvedena Bakkheia Petera Šavela, v níž autor ukazuje možnosti interakce s publikem a fyzické komunikace skrze dotyk, pohyb a sdílené vnímání rytmu.

V rámci festivalu byla také reprízována inscenace Faith Miřenky Čechové, která vznikla minulý rok pod hlavičkou souboru Tantehorse. Nyní ji doprovází ještě půlhodinový dokument, který Miřenka Čechová natočila s bývalými studentkami taneční konzervatoře, které se dobrovolně či nedobrovolně musely studia vzdát. Tím víc tedy do inscenace vkládá svůj osobní příběh, ačkoli jako původní inspiraci deklarovala osud české primabaleríny Taťány Juřicové.Faith je inscenací o ztrátě smyslu života a o tom, jak devastujícím způsobem může člověka zasáhnout, pokud se mu jeho práce, v tomto případě umělecká, stane právě tím jediným. Nutno podotknout, že tragický osud Taťány Juřicové byl ovlivněn ještě dalšími vážnými faktory, z nichž věk a blížící se ukončení aktivní kariéry bylo jen jedním, a kdo ví, zda skutečně tím rozhodujícím. Faith nicméně rozpracovává právě tento aspekt a přidává k němu ještě další, a to problém způsobu výuky na tanečních konzervatořích a problematiku vnímání sebe sama a vlastního těla, které může být, a bohužel často je, v tomto prostředí narušeno. Je zajímavé, že představení již není uváděno původní větou, která zněla přibližně ve smyslu „Tohle není inscenace o Taťáně Juřicové, která spáchala sebevraždu, ale o mně, abych ji nespáchala,“ a byla užitečným prologem.V samotné inscenaci je hlavní myšlenkou jakási marnost. Dýchá z ní bezútěšnost a deprese, kterou Miřenka Čechová spolu s Andreou Miltnerovou, která je spoluautorkou, vytvořila různými prostředky. Jeviště rozdělené na dva světy, z nichž jeden, temný, s černou podlahou a tmavým zrcadlem, obývá stárnoucí balerína v roztrhaném baletním kostýmu, která stále opakuje mechanickou rozcvičku, jako kdyby jí měla naplnit celý život. Vzpomeneme si tu jistě na Tanec magnetické balerínky, kde Andrea Miltnerová také pracuje s opakujícími se dynamickými sekvencemi pohybů. Druhý svět je světlý, ale stejně bezútěšný, na bílém baletizolu a bílém plátně ožívají jemné černobílé projekce, v nichž je jako v pasti chycená mladá tanečnice. Bojuje se svým tělem, opakuje ladné baletní pózy, aby je opustila pro dynamičtější pohyby současného tance, osvobodila se. Nejrůznější přírodniny, spadané podzimní listí, stébla trávy nebo chmýří pampelišky, které se stále objevují na pozadí, zdůrazňují její křehkost a zranitelnost. Jako kdyby to bylo připomenutí zranitelnosti všech mladých životů, které chtějí žít uměním, ale je snadné je zlomit. Inscenace nenabízí vyloženě nový pohybový materiál, její účinek spočívá v celku. Kontrast dvou světů, tanečnice věčně sešněrované pravidly a tanečnice osvobozující se od nich.Pak je tu ještě dokument, v němž se bývalé studentky konzervatoře svěřují anonymně se svými traumaty, která si z ní odnesly do života. Věci se mění pomalu, ale snad se opravdu mění. Taneční školství lze jistě zlidštit, ale těžko reformovat ze dne na den, člověk chápe postoje obou stran. Estetika klasického tanečního slovníku se také stále proměňuje a vyvíjí se, ačkoli technika zůstává v základu stejná (ale ani ta není neměnná úplně). V zásadě jde o proces na úrovni, která přesahuje jednotlivé školy a státy, je pod vlivem odvětví sportu, kulturních průmyslů, sféry módy, mnoha obecných sociokulturních vzorců, které dominují naší současné společnosti a ovlivňují ji celou. O problémech je potřeba mluvit, ale principy, které se nacházejí přímo v podstatě uměleckého žánru a definují jeho podobu, se změnit nedají. Co lze změnit, je přístup pedagogů a určitě máme právo žádat, aby bylo s adepty umění jednáno citlivě, ale i upřímně, pokud je zřejmé, že jejich sen nelze naplnit…

Faith byla pravděpodobně nejvážnějším projektem, který Nultý bod uvedl. Poslední večer se s diváky rozloučil naopak ve velmi pozitivním a humorném duchu. Jednak se konala prezentace výsledků pohybového workshopu, který festival doprovázel. Týden workshopů pod názvem Performing Arts for the Future zahrnoval několik kurzů s českými a zahraničními lektory, master class vedl indický tanečník, spolupracovník Arama Khana, Saju Hari. Prezentace se nesla v odlehčeném duchu, lektor se snažil zapojit i publikum do malé rozcvičky, alespoň nakolik dovoloval prostor a prostředí, a pak uvedl sérii krátkých choreografií, které studenti během týdne vytvořili. Principem workshopu nebylo učit se konkrétní taneční techniku, ale objevovat vlastní vyjadřovací prostředky a v jistém smyslu vlastní styl. Z výsledků je zřejmé, že Saju Hari mladé tanečníky podporoval v tom, aby se každý držel své přirozenosti, dynamičnosti nebo lyričnosti projevu, jaký je jim vlastní. V duetech a triích se objevily motivy vycházející ze zadání, jako byl výzkum pohybu zvířat nebo vztahy, ale každá skupinka se nechala inspirovat k odlišnému vyjádření. Jemný dívčí duet připomínající spíše scénický tanec, milostné setkání muže a ženy, vztah jako souboj. Jistě, nejde o hotové choreografie, a ne každý vůbec choreografické ambice má, ale i tak tato rozmanitost potěšila.

Zlatým hřebem večera byla repríza inscenace Antiwords Spitfire Company, která nebyla uvedena předem v programu. Premiéru měla v listopadu roku 2013, a jak uvedl před představením režisér Petr Boháč, má za sebou víc než šedesát repríz a právě míří na ediburgský Fringe festival. Je jistě pozoruhodné, že se velkého úspěchu v zahraničí dostává inscenaci, která je kromě pohybové nadsázky a situačního humoru založena na mluveném slově, byť jde jen o nahrávku. Asi není nutné připomínat, že inspirací k této hříčce byla divadelní hra Václava Havla Audience, a to její nastudování s dramatikem samotným a s nenapodobitelným Pavlem Landovským jako sládkem. V inscenaci zaznívají ze záznamu jeho nejslavnější „hlášky“, z nichž některé mezi lidmi doslova zlidověly. A tak se domnívám, že do podstaty Antiwords, do její satirické stránky, pronikne vždy jen domácí publikum, ačkoli zahraniční divák se královsky baví také.Tato hra není jen o tom, kolik piv se podaří na jevišti vypít dvěma mladým ženám – aktuálně v obsazení Jindřiška Křívánková a Ludmila Němečková, která měla v sobotu premiéru (pozornost na sebe strhuje především první z nich svou provokativnější mimikou). Ožívá v ní absurdita situace, kdy se můžeme tázat – Kdo je tu vlastně nesvobodný? Ten, koho odsoudili, nebo ten, kdo žije v zajetí vlastních omezení? Divák se však většinou spíše baví tím, jak se stále mění role Vaňka a Sládka, pod jejichž kolosálními maskami s rysy bronzových bust se skrývají obě performerky, kterým musí k vyjádření postačit jen hra těla.A postačuje bohatě, jejich charaktery se mění z vteřiny na vteřinu. Tragikomickou inscenaci si můžeme vždy vychutnat z jednoho i z druhého konce, není totiž problém zapomenout na její sdělení a pouze se bavit. Není možné se nesmát, když ani interpretky zmožené výkony a konzumací zlatého moku nejsou s to zadržet vlastní smích.

Hodnocení autorky recenze:
Faith: 80 %
Antiwords: 90 %
***

Tak tedy skončil sedmý ročník Nultého bodu. Jestli budete příští rok v červenci v Praze, nenechte si ujít další ročník a nechte se osvěžit tancem a pohybem.

Nultý bod 2015

Sad Sam Almost 6
Vytvořil a prezentuje: Matija Ferlin
Dramaturgie: Katja Praznik
Scénografie: Artikl, Silvio Živković
Kostým: Artikl
Light design: Urška Vohar, Saša Fistrić
Spolupracovali: Alexandar Nussbaumer, Mauricio Ferlin, Maja Celija, Maja Delak
Projekt koordinátor: Sabina Potočki
Premiéra 30. ledna 2009 Stara mestna elektrarna Elektro Ljubljana
(psáno z reprízy 13. 7. 2015 Divadlo v Celetné Praha)
***

Rankefod
Choreografie, tanec: Kitt Johnson
Hudba: Sture Ericson
Light design: Mogens Kjempff
Kostým a scéna: Charlotte Østergaard
Premiéra 13. dubna 2005 Brøndsalen  Kodaň
(psáno z reprízy 14. 7. 2015 Divadlo v Celetné Praha)
***

Eifo Efi
Koncept / choreografie / tanec: Ioannis Mandafounis, Fabrice Mazliah
Dramaturgické rady: Liz Waterhouse, David Kern
Technický režisér: Harry Schulz
Výkonná produkce: Johanna Milz
Premiéra 18. září 2013 Studio 1 Frankfurt am Main
***

Faith
Koncept: Miřenka Čechová
Choreografie: Miřenka Čechová, Andrea Miltnerová
Hudba: Bohren und der Club of Gore
Sound design: Matouš Hekela
Light design: Martin Špetlík
Scénografie: Jakub Tauš, Petr Boháč
Kostýmy: Judith Hansen
Stage manager: David Prokopič
Produkce: Judita Hoffmanová
Premiéra 17. února 2014 Divadlo Ponec Praha
(psáno z reprízy 17. 7. 2015 Divadlo v Celetné Praha)

Hrají – Miřenka Čechová a Andrea Miltnerová

www.tantehorse.cz
www.mirenkacechova.com
***

Antiwords
Autor: Spitfire Company & Palác Akropolis
Koncept: Sivan Eldar, Miřenka Čechová, Petr Boháč
Režie: Petr Boháč
Hudba: Sivan Eldar
Kostýmy, masky: Paulina Skavova
Světelný design: Martin Špetlík, Robert Janč
Produkce: Spitfire company, T. Havlíčková
Česká premiéra 5. listopadu 2013 Palác Akropolis Praha

Účinkují – Jindřiška Křivánková, Miřenka Čechová

www.spitfirecompany.cz
www.nultybod.cz

Foto Nada Zgank, Nultý bod, Dominik Mentzos, Martin Mařák, M. Hančovský