Jonas Kaufmann: Cítím se jako velvyslanec

Uhrančivý zjev, výjimečný hlas. Jonas Kaufmann je oslavován jako největší žijící tenor. Stephen Moss se s uznávanou a vyhledávanou operní hvězdou sešel před jeho vystoupením na závěrečném koncertu londýnských Proms.
(The Guardian – 21. srpna 2015 – Stephen Moss) 

Jonas Kaufmann je už dnes sice šestačtyřicetiletý muž s prošedivělým vousem, je ale přesto neobyčejně pohledný. Ve skutečnosti není takový krasavec jako na působivých fotografiích na novém pucciniovském CD, ale je to krásný muž, urostlý a s dokonale tvarovanými lícními kostmi.Když jsem ho před časem viděl v La Scale na jednom z oněch neuspokojivých koncertů – jednalo se o Pucciniho árie proložené orchestrálními mezihrami – podivoval jsem se všeobecnému nekritickému obdivu. Oslavuje dáma ve třetí řadě, jejíž chování hraničí s hysterií, velkého umělce, nebo dychtí po jednom z mála operních sexuálních symbolů?

Medializace Jonase Kaufmanna jako „největšího žijícího tenora“, důraz na jeho fyzický zjev, internetové fámy (vehementně vyvracené) o jeho milostném poměru s Madonnou, jež se objevily minulý rok po rozpadu jeho manželství, to vše zakrývá banální skutečnost, že jde o pěvce hluboce oddaného opeře, tvrdě pracujícího, který žije svým vystupováním na operních pódiích. Zmíněný koncert určený k propagaci jeho nového CD není pravidlem, ale výjimkou. Sám popisuje operu – skutečná operní díla, ne jen nějaká torza – jako „virus“, který nám chce vpravit do krevního oběhu.

„Každý operní pěvec stráví většinu svého času na pódiu,“ říká Jonas Kaufmann. „Nejen že mám velice rád operní domy a chybělo by mi, kdybych v nich nevystupoval, ale jde také o důvěryhodnost umělce. Pokud se někdo považuje za operního pěvce, ale vystupuje pouze na koncertech, tak něco není v pořádku.“

Kaufmannova serióznost je ryze německá. Navzdory nástrahám, jaké číhají na operní hvězdu, zůstává obyčejným člověkem, který se snaží čelit módním tendencím ve stylu Tří tenorů.

Podobný fenomén stejného rozměru by dnes ani nebyl možný. „Ty časy jsou pryč. Je to za námi.“ Přiznává, že se v klasické hudbě osmdesátých a počátku devadesátých let platily vysoké gáže, ale sám je spokojený s tím, že má pestrou operní kariéru, a přitom nemusí být zapojen do marketingového kolotoče. Od dob, kdy skončilo opojení z Luciana Pavarottiho, lituje pouze jedné věci. „Někdy bych si přál, aby si lidé uvědomili, jak je opera důležitá.“Jonas Kaufmann vyrůstal v Mnichově v hudebně založené rodině. V roce 1960 utekla rodina z východního Německa. Klasická hudba měla v jeho životě centrální místo, což považoval vždy za samozřejmost a velice rád zpíval ve sborech. Zpočátku se chtěl vyhnout studiu hudby. Nechtěl se stát profesionálním pěvcem, protože se bál, že se vytratí radost ze zpěvu. Když byl počátkem letošního roku hostem pořadu BBC Desert Island Disc, bylo slyšet, jak trpí tím, že může přehrát jen dvě minuty z každé vybrané nahrávky. Byla to pro něj svatokrádež.

Jeho otec pracoval v pojišťovně, matka byla učitelka, on chtěl původně studovat matematiku. Rychle ale přešel k hudebním číslům a po studiu v Mnichově začal budovat svou kariéru. V pětadvaceti letech prodělal pěveckou krizi. „Měl jsem velice lehký, bílý nástroj. Chtěl jsem mít jasný, zářivý hlas a snažil jsem být velice pružný s vysoce položeným rozsahem. Učili mě tak zpívat, ale neměl jsem k tomu spolehlivý nástroj. Bylo to celé velice křehké a každá drobnost mě zastavila.“

Musel začít od začátku a najít svůj skutečný hlas. Až díky práci s americkým učitelem zpěvu Michaelem Rhodesem objevil svůj temný barytonový tenor. „Ukázal mi jiný způsob zpěvu,“ říká Kaufmann. „Zpočátku to bylo velice obtížné a mělo to mnoho nevýhod, ale už tehdy jsem věděl, že je to správná cesta, protože jsem mohl zpívat bez přestání a nikdy mě to neunavilo. Byla to pro mě senzace, jakou jsem předtím neznal, takže jsem u toho zůstal a dál jsem na tom pracoval. To byl skutečný začátek mé kariéry.“

Pro někoho nedosáhne jeho temný hlas nikdy niterného napětí, jakým okouzloval Pavarotti, ale podle Kaufmanna ztroskotalo hodně kariér na snaze Pavarottiho napodobovat. „Pavarotti byl jedinečný. Byl to dobře seřízený stroj. Měl svou vlastní techniku a svůj vlastní hlas.“ Sám se srovnává raději s Francem Corellim, obdivovaným italským tenorem padesátých a šedesátých let. „Temná barva mého hlasu vyvolávala zpočátku kontroverze. Lidé říkali: ´Tenhle repertoár není pro vás, neměl byste to dělat.‘ Časem mě ale začali akceptovat.“

Jonas Kaufmann má neobyčejně široký repertoár. V roce 2013, kdy se slavilo výročí Verdiho a Wagnera, účinkoval jako jeden z mála pěvců na koncertech s díly obou skladatelů. „Pokud operní pěvec zpívá jen něco, je to nudné a také nebezpečné pro jeho hlas. Člověk má před sebou stále nové výzvy.“ Je si vědom toho, že se ocitl v rozhodujícím bodu své kariéry. „Každý říká, že věk mezi čtyřicátým a padesátým rokem je pro tenora nejdůležitější.“ V nejbližších letech hodlá nastudovat celou řadu nových rolí. V roce 2017 Otella v Covent Garden, Calafa v Turandot, Walthera v Mistrech pěvcích norimberských, Tristana a možná dokonce Siegfrieda v Prstenu, přestože to bude zřejmě spíše lyrický a méně robustní Siegfried, než je běžné. To vše by stačilo na několik kariér.

Tenorista se nerad smluvně váže na pět let dopředu. Výjimkou je jeho domovské město Mnichov, kde zpívá každým rokem a už dnes diskutuje o rolích na rok 2020. Platí to ale také pro newyorskou Metropolitní operu a pro Královskou operu v Covent Garden. Obě opery trvají na dlouhodobém plánování a k oběma ho poutá silný vztah. Jonas Kaufmann říká, že neví, co by chtěl přesně zpívat nebo dělat v tak vzdálené budoucnosti, a zachovává si co největší míru volnosti v plánování svých rolí. Velice rád debutuje v obnovených uvedeních oper, pokud je může vtěsnat do svého programu, a to i v případě, že jsou mu nabídnuty s krátkým předstihem.

Je skutečně svým pánem. Je to dáno v neposlední řadě tím, jak budoval svou kariéru. „Vždycky jsem si říkal, že budu dělat všechno trochu pomaleji než ostatní. Byl jsem vždy přesvědčený, že přijde ještě nějaká další šance. Není nutné chopit se každé příležitosti, která se nabízí, pokud není člověk dobře připraven. Tohle se velice těžko předává mladým pěvcům, protože jim prostě nemůžete říct: ‚Odmítejte své šance.‘ To by byla chyba. Člověk musí důvěřovat svému instinktu.“Jonas Kaufmann není spokojený s tím, že se od něj očekává, že půjde na pódium, i když se necítí dobře. V minulosti už jednou prohlásil, že kdykoliv zpívá, někdo v hledišti jeho vystoupení nahrává. Nahrávka se pak během několika hodin objeví na YouTube a slabý výkon už zůstane v paměti. Srovnává kritiku, jaká se snáší na pěvce, jež odřekne vystoupení s velkorysostí, jakou lidé dopřávají fotbalistům. „Pokud se fotbalový hráč zraní, má nějaké problémy, nebo může hrát jen jeden poločas, protože není v kondici, řekne každý: ‚Chudák‘. Nikdo neřekne: ‚Mizera jeden, proč se pořádně nerozcvičil?‘“

Vystoupení, na kterém ho uvidíme s jistotou, je poslední koncert londýnských Proms – Last Night of the Proms, který se koná příští měsíc. Bude prvním Němcem, který ve chvíli, kdy se večer přiblíží svému bouřlivému vyvrcholení, přednese starodávnou píseň Rule, Britannia! „Cítím se jako velvyslanec,“ říká s nádherně hlubokým divadelním smíchem. „Vzpomínám si, že když jsem tenhle koncert viděl před mnoha lety v televizi, bylo mi tak dvanáct nebo třináct, nemohl jsem uvěřit, že jde o koncert klasické hudby. Co to je? Divil jsem se. Viděl jsem jásající publikum mávající vlajkami, a přitom zněla klasická hudba. Bylo to jako splněný sen. Přáli bychom si, aby publikum takhle reagovalo na klasickou hudbu.“ Navrhuji, aby zazpíval jeden verš Rule, Britannia! německy a ptám se, jestli by to bylo možné? „To mi řekněte vy,“ odpovídá, zjevně zaujatý mým nápadem. „Upozorňuji, že pokud k tomu skutečně dojde, budu si nápad připisovat jako svou zásluhu.“

Jonas Kaufmann má dojem, že musí naplnit ještě jednu roli velvyslance. Je dána tím, že ho média pasovala na „nejlepšího světového tenora“. „Musím být velice opatrný. Když někde na ulici narazím na svého fanouška, nemohu na něj být nepříjemný a utéct. Někdy si člověk říká: Proboha, copak nemohu mít aspoň chvíli klid? Ale je to vzácné a potřebujeme každého. Chci, aby lidé měli možnost poslouchat živě klasickou hudbu i za sto let.“

Břemeno slávy a nutnost žít často mimo domov přispěly k rozpadu jeho manželství s mezzosopranistkou Margaretou Joswig, s níž má tři děti. „Nevím, jestli by se věci měly jinak, kdybychom měli víc času, ale myslím, že ano. Všechno se nechává na jindy a cokoliv se naplánuje, musí se odložit, protože jste pořád na turné, a když jste konečně doma, tak jsou společné okamžiky tak vzácné, že je nechcete zkazit diskuzemi, které ale potřebujete a jsou nezbytné.“

Pokud je věk po čtyřicítce pro tenora klíčový, je všechno obtížnější, jakmile je pěvci přes padesát. Ptám se, jak dlouho může takhle pokračovat? „Málokdo může zpívat až do svých sedmdesáti jako Plácido Domingo.“ Jonas Kaufmann přiznává, že neví, kam ho jeho kariéra zavede. Navzdory svému matematickému talentu trvá na tom, že všechno co dělá, dělá z lásky a ne z vypočítavosti.
Překlad Ondřej Lábr
Foto © Gregor Hohenberg / Sony Music