Prostor jako klec. O hledání své vlastní cesty
Jiří Bartovanec v Ponci hledal odvahu být outsiderem
„Mít odvahu být outsiderem“ bylo zadání, na jehož základě vytvořil tanečník a choreograf Jiří Bartovanec sólo pro České centrum v New Yorku. Do Prahy je přivezl 25. ledna a představil v Divadle Ponec. Odvaha mu jistě nechybí, stejně jako taneční zkušenost a interpretační kvality. Inscenace však působí nevyváženě, jako kdyby zůstala zachycena jako proces tvorby bez ohlédnutí zpět a dotvoření výsledného celku. Vodítkem pro diváka je doprovodný text: „Prostorové hledání své vlastní cesty. Prostor jako klec, v níž jde o hru svých vlastních možností a jejich vytrvalosti v izolovaném a přeci jen plném a hustě zamlženém světě. Ježek v kleci a vlastní manipulace svého vymanění se z mříží. Někdy je to zvuk, někdy světlo a jindy samotná zpověď. Kde je fikce a realita není podstatné, ale existuje mnoho momentů, které klamou svojí podobou.“
Izolovaný jedinec, který si vytváří svůj svět, reaguje na reálné či fiktivní impulzy zvenčí a buduje vlastní realitu, není nijak neobvyklé téma. Svět Jiřího Bartovance je vymezen prostorem scény, která je popsaná křídou – útržky vět seřazených do pravidelných řádků jsou promluvami o sobě, o vidění vlastního já, i prostým konstatováním faktů o tom, co rád dělá a čím se cítí být. Asi nejdůležitější nápis říká: „Mám klec. Říká se jí jeviště.“ Mimochodem, nápisy jsou v angličtině. Už jen málokdo se pozastavuje nad tím, že ji tanečníci používají slovem i písmem ve velkém množství inscenací, bez známky pochybnosti o tom, že každý opravdu rozumí. Je to jako předem dané očekávání – na současný tanec chodí mladí a všichni mladí rozumí anglicky. Smiřte se s tím…
Zpět k inscenaci. Jedinec, který se ocitl v kleci slov, jež určují jeho vnímání světa, je metafora dotýkající se naší současnosti. Tanečník se na pokreslené ploše pohybuje váhavě, chvílemi jakoby v křeči, nebo naopak připravený k útoku na imaginárního nepřítele. Až po dlouhé době se jeho pomalé sólo rozvíjí do prostoru, do pádů na zem, převalů či skoků. Nasvícená diagonála naznačuje cestu a několik velkých reproduktorů tvoří vzadu objekt i skrýš pro různé rekvizity a nové kusy oděvu. Jiří Bartovanec, napolo oblečen, v nepohodlném tílku a šortkách z průhledného plastu, který je spíše efektním dodatkem než očividným nositelem nějakého významu, zatím evokuje jedince ztraceného v prostoru.
Inscenace pracuje s oblíbenou interakcí performera s publikem, ale nepůsobí úplně původně, ačkoli jde o nejzdařilejší část celého sóla. Jako spoluhráčku pro dlouhou improvizovanou pasáž o lidském doteku si totiž v premiérovém večeru vybral z první řady Ninu Vangeli. Obcházejí jeviště i tančí a Jiří se snaží svou společnici vtáhnout do spirály kreslené křídou. Jejich pomalý tanec a pobývání na jevišti v tiché symbióze by mohlo být působivé, ale vzhledem k tomu, že je to jen pár měsíců od premiéry inscenace Lessons of Touch, v níž Nina účinkuje a jejímž je Bartovanec choreografem, vyznívá scéna jako recyklace tématu. A čím více se inscenace blíží ke svému finále, tím více připomíná postmoderní pastiš. Doprovází ji konkrétní i elektroakustická hudba různých autorů, která vytváří jednotnou zvukovou krajinu.
Jiří Bartovanec sice může čerpat ze zázemí tanečního divadla, které poznal za dlouholeté spolupráce se souborem Sasha Waltz and Guests, ale jeho vlastní cesta v tomto okamžiku postrádá hloubku. Taneční divadlo neznamená zaplnit jeviště rekvizitami, ale také jim dát smysl. Ať už tanečník hází po jevišti červené šipky, nebo roztříští na podlaze zralý meloun a vrhá se na jeho pozůstatky, či si začerní jazyk anebo nasadí čelenku, ovšem nikoli z per, ale právě ze šipek, nepřidává žádné vodítko pro interpretaci. Ani jeho závěrečné obnažení a pomalý odchod za paprskem světla. Inscenace vzbuzuje nutkavou myšlenku, že výjevy jsou nepochopitelné proto, že jimi autor ve skutečnosti nemá co říci a spíš kalkuluje s efektem, anebo chce říci příliš mnoho najednou a sdělení se překrývají.
Je to i vzájemnou nesourodostí všech částí inscenace, jež začíná čistě tanečním sólem, posléze se dlouho věnuje improvizaci a interakci s divákem, a posléze končí touto zběsilou hrou s rekvizitami. Premiéra doplatila i na to, že se téměř kryla s uvedením nového projektu Farmy v jeskyni, který se rovněž zabývá tématem izolace, ačkoli z jiného úhlu. Vedle inscenace Odtržení, která je také syrová, ale přímo hmatatelně propracovaná do detailů a podložená výzkumem, působí Entropy jen jako navršení motivů a témat. Škoda vydané energie, kterou rozhodně jinak autor nešetří. Snad právě za ni se rozezněl po představení tak velký potlesk…
Hodnocení autorky recenze: 55 %
Entropy #251
Choreografie: Jiří Bartovanec
Hudba: Damir Bacikin, Iannis Xenakis, Olafur Arnalds & Nils Frahm, Circuit Splash, Thoas Lindner
Kostým: Oldřich Anton Vojta a Jiří Bartovanec
Scéna a světla: Michal Horáček
Produkce a grafický design: Jindřich Havlík
Premiéra 11. září 2015 České centrum New York
Česká premiéra 25. ledna 2016 Divadlo Ponec Praha
Tančí – Jiří Bartovanec
Foto Sang Hoon Ok, Vojtěch Brtnický, Adéla Horelicová
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]