Mnoho mladých a nadějných

Zápisník Jindřicha Bálka (102)

Českou filharmonii dirigoval v sobotu na odpoledním koncertu Lahav Shani, jak se píše „neobyčejně talentovaný šestadvacetiletý izraelský dirigent a klavírista“.

Česká filharmonie tak představila během své sezony už čtvrtého mladého a talentovaného dirigenta v atraktivních programech s Beethovenovými symfoniemi. V sezoně plné slavných jmen bylo snadné tyto čtyři koncerty přehlédnout – ovšem řada mladých dirigentů je pro tento orchestr i pro pražskou koncertní sezonu skvělým příspěvkem. A to i přesto, že dirigování není tak úplně obor pro „zázračné děti“. Každý dirigent zraje a stává se zajímavým interpretem svými zkušenostmi, nejenom talentem vést orchestr.

Pro Prahu je zvaní mladých zahraničních dirigentů důležité ještě v jedné věci. Snadno se totiž stává, že sem někoho dostaneme jen v mládí – a pak už ne, anebo jen s velkými obtížemi. Vzpomínám si, jak se takto podařilo dostat před několika lety do sezony dokonce koncert s Gustavem Dudamelem. Obávám se, že dnes se to prostě podařit nemůže. Stejně tak před časem přilákala Dvořákova Praha Yannicka Nézeta-Séguina, dnes opět daleko slavnějšího. Proto si říkám, že stojí za snahu některé s nejvýraznějších mladých lépe chytit, než se stanou těmi slavnými. A důležité je si zapamatovat jméno a pak ho trochu sledovat. Takto je například škoda, že z dohledu zmizel nadaný Polák Krzysztof Urbanski, dokonce vítěz poslední dirigentské soutěže Pražského jara. Opravdu ještě nevíme, jestli mladý Izraelec Lahav Shani půjde ve stopách Daniela Barenboima ve spojení dráhy klavíristy a dirigenta, zatím ho má za svého mentora a je stipendistou jeho nadace. A věřím, že Barenboim nikoho nenabádá, aby jeho obojživelnictví napodoboval… Zejména v posledních letech mám dojem, že by Barenboim udělal lépe, kdyby už tolik na klavír nehrál.

Ale má to celé i svou odvrácenou stránku. Je totiž otázka, jestli systém, který velmi rychle žene mladé dirigenty k tomu, aby přijímali mnoho hostování na dobrých adresách, tedy u prestižních orchestrů, je opravdu vede k uměleckému růstu. Ty nejlepší orchestry toho ostatně umí dost skoro bez dirigentů. A nemohu se ubránit dojmu, že klíčem k umělecké zajímavosti nakonec stejně je stálé angažmá. Velmi často mě to napadá také u pěvců, kteří by vlastně měli stát o to postupně vyrůst v jednom ansámblu. Jenže, který by to měl být, že? Musel jsem na to znovu myslet, když jsem četl životopis Dalibora Jedličky, čerstvého držitele Ceny Thálie za životní dílo. A ještě silněji, když jsem slyšel Richarda Nováka v pětaosmdesáti zazpívat Revírníka, jak tomu bylo na koncertech České filharmonie v únoru, a když ho pak člověk slyší vyprávět své životní zkušenosti a příběhy. Dá se díky tomu zažít, jak nesmyslný je dnešní rychlý svět rychlých kariér, který s muzikanty nakládá spíše jako se spotřebním zbožím, které rychle vysaje. Do třetice jsme si na to vzpomněl, když jsem slyšel Adama Plachetku v přímém přenosu z Metropolitní opery minulou sobotu, kde zpíval v Nápoji lásky Belcoreho. Z jeho vlastně mladého hlasu byla slyšet námaha a míra vibrata také překvapovala. Nechci nad jedním přímým přenosem dělat přehnané závěry. O každého „mladého a nadaného“ je ale dnes důvod bát se o to víc. Dnešní svět talenty chvíli podporuje, ale vzápětí je hrozně rychle požírá. Opor k tomu stát se z „mladého a nadějného“ oním „starým a charismatickým“ – a to skutečně, nejen marketingově – je dnes opravdu strašně málo.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava