Umět se přizpůsobovat mentalitě partnera

U klavíru Alfred Holeček (3)
Texty Ivana Medka (89)

Alfred Holeček (1907–1989) se rozhodl pro celoživotní službu hudbě jako doprovazeč, komorní partner sólistů. Spolupracoval s Jarmilou Novotnou a Janem Kubelíkem, Arthurem Grumiauxem, Davidem Oistrachem či Idou Haendel, ale také s mnoha začínajícími umělci, kterým dávalo jeho umění podporu a jistotu.

Alfred Holeček byl pro mnohé mladé umělce také průvodcem na cestách do ciziny – na soutěže a turné. O tom byla v rozhovoru, který s Alfredem Holečkem v roce 1967, kdy klavírista slavil šedesátiny, vedl Ivan Medek řeč už minule, když Holeček vzpomínal na cesty s Josefem Chuchrem a Alexandrem Večtomovem.

Ve vzpomínkách pěvce Richarda Nováka najdeme svědectví právě o Holečkově roli, viděné optikou mladého umělce. Richard Novák byl v roce 1961 vybrán na soutěž do Toulouse, kde nakonec získal 2. cenu: „Nikdy předtím jsem nebyl v cizině, nejdál jsem byl – ve svých třiceti letech – v Praze. A neměl jsem pas. Bez pasu samozřejmě nebylo možné žádat o výjezdní doložku. O pas jsem tedy rychle zažádal; za tři týdny jsme měli odjíždět. V den odletu jsem šel na ministerstvo kultury, kde měl být pas připraven. Šli jsme tam s Alfredem Holečkem, který vždycky mladé zpěváky doprovázel; v Toulouse byl už s Kniplovou a tuším, že předtím se Švorcem. Ráno ale na ministerstvu pas nebyl a úřednice říkaly: „My nic nevíme.“ Čekali jsme, jestli se pas neobjeví. Pak nás volali k náměstkovi ministra na poučení, jak se máme v cizině chovat. Holeček říká: „Víte, soudruh Novák ale nemá pas.“ – „Jak to?“ – „Oni ho nedodali a slečny na pasovém ho nemají.“ – Náměstek nás poslal na chodbu a chvíli telefonoval. Pak nám oznámil, že pas je, ale na ministerstvu vnitra, kam je potřeba zajet a pak ještě na francouzské velvyslanectví pro vízum. Bylo půl dvanácté, v jednu se odjíždělo na letiště a já měl kufr u příbuzných na Vinohradech. Nakonec se vše stihlo a pět minut před odjezdem jsem pas měl. Ještě předtím se mě Holeček snažil uklidnit: „Víš, možná dostaneš pas až zítra nebo pozítří, ale já dnes odletím, jsem tam jako pozorovatel a pak o soutěži napíšu článek do Hudebních rozhledů. Ale ty bys to i při odletu pozítří pořád ještě stihnul. Jel bys z letiště Orly na Gare d´Austerlitz na vlak a lehátkovým vozem bys dojel do Toulouse.“ Vůbec nevěděl, že pro kluka z vesnice, který nikdy nikde nebyl, to moc uklidňující nebylo. Nakonec jsme letěli spolu.“

V rozhovoru s Ivanem Medkem vzpomínal Alfred Holeček na jinou zahraniční soutěžní cestu, a to s českou pěvkyní Věrou Soukupovou.
***

Alfred Holeček: Bylo to v Brazílii, v Riu de Janeiro. V roce třiašedesát, tři roky po vítězství Věry Soukupové v pražské pěvecké soutěži. Byla tehdy vyslána s nadějí, že vyhraje nějakou cenu. Tu naději splnila, protože se stala absolutní vítězkou nesmírně těžké soutěže, kde podmínkou bylo ovládat perfektně dva celovečerní písňové programy. Navíc znovu to tropické prostředí, nezvyklá strava a vůbec zážitky z toho překrásného města, trochu hlučného pro muzikantské nervy. Nakonec právě tím, že mám určité cestovatelské zkušenosti a že cestuji rád a vyznám se jak v cestování vlakem, letadlem nebo lodí a tak dále, různé vyjednávání v hotelích, v sálech, takže myslím, že moje spolupráce s Věrou Soukupovou jí také částečně pomohla – mimo její krásný pěvecký výkon – k absolutnímu vítězství.

Ivan Medek: Věra Soukupová nám tu samozřejmě chybět nemůže. Poslechneme si ukázku z Foersterova písňového cyklu Zářivé dny.

(hudba – Josef Bohuslav Foerster: Zářivé dny)

Ivan Medek: Věra Soukupová a předtím Josef Chuchro i Saša Večtomov získali zásluhou také vaší spolupráce ceny v mezinárodních soutěžích. Myslíte si ale, že by měli jezdit na velké mezinárodní soutěže i ti mladí umělci, kteří třeba nemají naději na umístění?

Alfred Holeček: Myslím, že mají jezdit, protože sbírají velké zkušenosti. Slyší celou řadu dobrých výkonů. Samozřejmě to nesmí působit šokujícím způsobem, aby zanechali potom anebo aby se zalekli dalšího soutěžení. Protože i prohra znamená určitý krůček dopředu.

Ivan Medek: Byl jste teď někdy v poslední době někde?

Alfred Holeček: Před třemi týdny jsem se vrátil z Japonska, kde byla tematicky velmi zajímavá soutěž o nejlepší světovou Madama Butterfly. Pěvecká soutěž v Tokiu, které se zúčastnilo sedmatřicet kandidátů z dvaadvaceti zemí.

Ivan Medek: Kdybyste měl zahraniční soutěže, kterých jste se zúčastnil, srovnat se soutěžemi Pražského jara po stránce organizace nebo po stránce regulérnosti. Co byste k tomu řekl?

Alfred Holeček: S radostí mohu prohlásit, že pražská soutěž má vynikající organizační podmínky. Jak pro členy poroty, tak pro soutěžící.

Ivan Medek: Měl jste pocit, že se v Japonsku trochu improvizuje…

Alfred Holeček: Nejen v Japonsku, také když jsem byl v Toulouse, nebo v holandském Hertogenboschu nebo i v Latinské Americe, improvizuje se, bohužel. A trošičku se to pak zračí také na neklidu a nejistotě všech kandidátů.

Ivan Medek: Pane profesore, vy učíte na pražské Akademii múzických umění. Máte pocit, že nám roste v mladé generaci někdo, já nemyslím, abyste ho jmenoval, ale že jsou předpoklady k tomu, aby se to, co sám umíte, vůbec bylo možno naučit, nebo je to spíš tak trošku dar, za který musí být člověk jenom vděčný?

Alfred Holeček: Je to určitý dar a musí být především láska k doprovázení a ke komorní hudbě. Máme dneska, vlastně už je to zase nastupující střední generace, vynikající klavíristy. Ovšem ta nejmladší generace, myslím, trošku podceňuje tento obor. Hlavně se zaměřuje na sólové výkony. A je to škoda.

Ivan Medek: Kdybyste si sám měl znovu vybrat povolání, tedy buď dělat to, co děláte, to znamená doprovazeče mnoha umělců, anebo se v rámci tohoto oboru soustředit na užší výběr. Řekněme stát se trvalým členem nějakého dua nebo nějakého komorního souboru. Co by vás z toho víc lákalo?

Alfred Holeček: Přece to rozšířené působení se zahraničními i s našimi umělci v různých oborech.

Ivan Medek: A není to vyčerpávající přizpůsobovat se ustavičně i mentalitám různých lidí?

Alfred Holeček: Ano, ale člověk musí mít především dvě složky. Za prvé musí perfektně ovládat svůj výkon. A za druhé se musí umět přizpůsobovat mentalitě partnera. To je nesmírně důležité.

Ivan Medek: Stalo se vám někdy, že jste musel jednu skladbu – třeba Mozartovu nebo Beethovenovu sonátu, prostě základní repertoár – hrát v krátkých časových intervalech s různými umělci, s úplně odlišným pojetím?

Alfred Holeček: Ano, to se stávalo a to je pro klavíristu myslím to nejtěžší. Umět se transformovat v tom okamžiku, když hraje buď s Grumiauxem, nebo s Klimovem, nebo s Oistrachem, nebo s Campolim. Prostě musí v tom okamžiku vycítit mentalitu, povahu toho umělce a vycítit taky jeho způsob interpretace.

Ivan Medek: Vy doprovázíte od svých studentských let, takže jste za tu dobu měl možnost poznat umělce různých generací. Takovou tu přeznívající nebo doznívající generaci v podstatě romantických typů virtuosů, kteří k nám jezdili, ať už jste je doprovázel anebo jenom slyšel, až přes takové ty realističtější typy k mladé generaci, která se snaží někdy úspěšně, někdy méně úspěšně o syntézu. Kdybyste si měl z toho vybrat, já vím, že to je vlastně nesmysl, je to strašně těžké, nemyslím jednoho člověka, ale spíš typ. Řekněme na jedné straně vysloveně romantizujícího houslistu nebo takový ten vnějškový virtuózní typ a na druhé straně typ uvědomělého, ale někdy třeba trochu suchého hraní.

Alfred Holeček: Já bych raději volil právě typ třebas trochu romantizující, ale především, abych tak řekl, ne suchý virtuózní typ, to je taky určitý přežitek dneska. Tyto typy už odezněly, snad ještě tu a tam se vyskytne některý slavný virtuos, jako je Ricci, který je jinak vynikající technikář, ale po stránce muzikální jsou jeho představy poněkud omezeny.

Ivan Medek: Máte nějakou vysloveně špatnou zkušenost?

Alfred Holeček: No – špatnou zkušenost, myslíte s…

Ivan Medek: S nějakým umělcem.

Alfred Holeček: Jedna špatná zkušenost byla s italským houslistou, kterého nechci jmenovat, myslím, že už také nežije, který byl jistě dobrý muzikant, ale měl špatnou paměť. A bohužel strašně rád hrál i sonáty zpaměti. A to se mně stalo například, že vypadl v Kreutzerově sonátě, a teď začal křičet „Porco dio“ a různé italské nadávky. A já musel pořád hrát dál a pořád jsem mu naznačoval několika prsty melodii, aby se chytil. Což se po určitých zmatcích podařilo, byl to myslím takový uzel, který nakonec byl jakýmsi způsobem rozetnut.

Ivan Medek: Myslíte, že je snadnější doprovázet zpěváka nebo instrumentalistu?

Alfred Holeček: Určitě zpěváka. Zpěvák musí dýchat, a když klavírista umí dobře dýchat s ním… A pak i po stránce technické ty skladby, i když jsou to někdy velmi náročné typy, přece po stránce technické nejsou tak náročné, jako je Kreutzerova sonáta nebo Franckova nebo Prokofjev a tak dále.

Ivan Medek: Nepřipadáte si někdy, když doprovázíte zpěváka, tak trochu v úloze dirigenta?

Alfred Holeček: To se stává často. Protože zpěvák, i když je muzikální, zpívá-li zpaměti, musí bezpodmínečně nastoupit přesně podle pokynu klavíristy. Stačí jenom malé zvednutí buď obočí, nebo pokrčit čelo, aby zpěvák věděl, že přišel jeho čas a že musí nastoupit.

Ivan Medek: Jsou ovšem i takoví, na které se můžete stoprocentně spolehnout. A jeden z nich je určitě Kim Borg. My tady máme s ním nazpívanou píseň Čajkovského Jen kdo zná touhy tíž.

(hudba – Petr Iljič Čajkovskij: Jen kdo zná touhy tíž)

Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy