Festival uvnitř festivalu

Zápisník Jindřicha Bálka (109)

Víkend komorní hudby je možné považovat za festival v malém a v tomto formátu se lépe daří sestavovat originální programy. Tou je třeba kombinace Albana Berga a Johannese Brahmse na koncertu Armida Quartetu. Anebo setkání Josefa Suka, Gustava Mahlera a Gabriela Faurého na koncertě Klavírního kvarteta Josefa Suka. Zajímavé kombinace vznikají i napříč koncerty – Martina Janková zpívala úpravy folklóru, tenorista Hui Jin Schumanna a Strausse. Pak tu stojí vedle sebe kvartet Smrt a dívka v podání litevského Čiurlionisova kvarteta a Kreutzerova sonáta v podání Ivana Ženatého a dá se přemýšlet o rozdílu romantismu Beethovenova a Schubertova. Na druhou stranu, souhrnný podtitul Proměny romantismu je zvolen tak, že se do něj vejde opravdu mnoho. Vždyť romantismus je jedním ze základních vyjadřovacích prostředků hudby, není to jen jedno i tak velmi mnohostranné období v dějinách hudby. Prostor k vytvoření sevřenější dramaturgie tedy pořád ještě zbývá – i když mám dojem, že se mu Pražské jaro spíše vyhýbá v obavě, že by vyhraněné programy nepřilákaly tolik publika. Přesto je komorní řada jaksi vyprofilovanější, než festival jako celek, kde je program podřízen deseti různým kritériím zároveň.

A je také pravda, že festival přece jen více stojí na jménech interpretů než skladatelů. I když se nám takový trend vlastně nemusí líbit. A víkend komorní hudby stál na třech českých hvězdách – Martina Janková, Guarneri trio, Ivan Ženatý – a na mladé generaci interpretů a komorních souborů. Janková vsadila i na objevnost programu, druzí dva nabídli základní kameny repertoáru.

K nejvýraznějším osobnostem festivalu přirozeně patřil Daniel Barenboim a tentokrát přijel s programem, který můžeme považovat za objevný. Na mnoha festivalech letos v létě hostuje s Brucknerem a pravidelně se k němu vrací. U kratších symfonií obvykle hraje v první polovině Mozartův Klavírní koncert a diriguje od klavíru. A reálná šance zvolit si program u hostování tohoto typu není velká. Došlo tak na jednu z náročnějších Brucknerových symfonií, Pátou, hranou jako jediné dílo večera. Mám dojem, že v sále bylo více publika, které přišlo na Barenboima, i když ten dělal vše proto, aby hlavním hrdinou byl Bruckner. Bylo to opravdu objevné setkání, třebaže Brucknerovu Pátou nastudoval před pár lety s Českou filharmonií Blomstedt a orchestr má svou historickou nahrávku s Lovro von Matačićem, která též nově vyšla.

Tato symfonie je nicméně velkým sevřeným dílem, kde se pracuje jen s několika tématy a v každé větě se s nimi provede něco zcela jiného. Druhá věta je chorál a nejrozsáhlejší čtvrtá věta fugou. První věta je plná kontrastních epizod a napětí, třetí věta je barvitá a vtipná. V každém případě ale bylo zajímavé zažít Barenboimovu koncentraci a hutný prožitkově intenzivní zvuk orchestru, který je v této hudbě doma. Celá partitura pak dostávala velmi osobní až niterný ráz a i při velkém obsazení se šetřilo jakýmkoli patosem. Celé dlouhé části symfonie pak působí naopak velmi komorně, což je u tohoto autora důležité zažít. Teprve s tím pak tento autor začíná promlouvat, ne jenom vytvářet omračující efekt. Naše publikum má málo zkušeností s tím, že Bruckner je veskrze duchovní autor, ve kterém se zážitky monumentální přírody setkávají s osobní zbožností prožívanou neklidným a inspirujícím způsobem. Myslím, že tak se dá tomuto autorovi rozumět. A není, myslím, náhoda, že všichni velcí dirigenti od Furtwänglera a Celibidacha přes Böhma, Karajana, Haitinka až po Abbada a právě Barenboima v určitém věku dospěli k Brucknerovi a začali objevovat jeho mystické hlubiny. Setkat se s nimi v prvotřídním provedení může být životní zážitek.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu – Vltava