Tanec Praha začal tančit

Dříve se jim říkalo Evropské taneční laboratoře, dnes je dramaturgie Tance Praha přejmenovala na Dance NEWs. Nikdy nevíte, co od nich čekat – jestli vyzrálé práce, zajímavá témata, pokusy o novou formu, nebo bezmocnou snahu o originalitu, která ztroskotává na klišé. Letošní první večer mladých talentů na poli choreografie byl příjemným překvapením. Přinesl tři sóla nezatěžkaná tématy přesahujícími schopnosti tvůrců, s jasným a zřetelným sdělením, a především s důrazem na taneční složku. Ano, prolínání žánrů dosahuje v poslední době takových rozměrů, že je to vlastně výjimka.

Večer otevřel Gut Gift izraelské choreografky Yasmeen Godder, čisté tanečně pohybové sólo v interpretaci Italky Francescy Foscarini. Tanečnice v civilním pohodlném oděvu (možná škoda, že příliš obyčejném bez sebemenší stylizace) se ve svém výstupu soustředila na prožitek pohybu. Choreografii můžeme vnímat jako vnitřní prociťování konfrontace s okolím, ačkoli je jím jen zem a sál diváků. Vyvolává však trvalé napětí, jako kdybychom ve skutečnosti sledovali drama. Tanečnice v sólu přechází z roviny opojení tancem a pohybem do fází znejistění a nervozity, jako kdyby se v určitých etapách propadala do extáze a pak si uvědomovala přítomnost cizích lidí, na které upírá neklidný pohled, když se zastaví, a jako by plánovala další výpady po jevišti, které se v tu chvíli pro ni zdá nepřekonatelně velké. Puzení k pohybu cítíme už z prvních kroků, dosud napolo civilních. Gesta a pohyby se stávají postupně prudšími, v některých pasážích se interpretka posouvá prostorem jen po zemi, jako kdyby s ní chtěla splynout, jindy divoce pohazuje bujnou hřívou zvlněných vlasů a směje se z rozkoše z tance. Je to jednoduché, ale velmi působivé vyjádření důvěrnosti v pohybu jako prostředníku emocí, vitality a vnitřního napětí, které hledá cestu ven.

Korejská tanečnice Heamin Jung si v choreografii Act% pohrává více i se scénografií a prostorem. Do svého výstupu zapojuje světelný design a úryvky hudby několika žánrů a nálad – od ruchů přes čisté tóny klavíru či houslí po zuřivost elektrické kytary. Také ona konfrontuje svůj vnitřní neklid s vnějším světem. Její interakce s okolím spočívá ve využití projekce na několik velkých bílých balonů – koulí, na kterých se rozsvěcí a zhasínají světelné body jako živé organismy reagující na její přítomnost. Bodové světlo občas odhalí a zahalí její tělo jako sochu a vtipně působí i tanec s malou kapesní baterkou. V nejjednodušších prvcích bývá paradoxně největší síla. Tanečnice ve své autorské choreografii jitří především ženskost a křehkost, k jejímuž zdůraznění přispívají i dlouhé rozpuštěné vlasy. Pohyb tvaruje „tradičnější“ cestou a nebojí se estetiky krásy, měkkých gest, oblouků paží, vláčnosti, nebojí se švihnutím ukázat rozsah pohybu, který její tělo umožňuje, to vše s plynulostí a lehkostí. S jednotlivými výjevy by se dalo ještě dále pracovat, využít dalších možností projekce, mappingu, propojit jednotlivé drobné výstupy v hutnější celek, ale i tak choreografie působí celistvě, hluboce oslovuje a divákovi navozuje nezpochybnitelný estetický prožitek.

Z trochu jiného soudku je pak závěrečné sólo 30 Cecil Street, které pro sebe vytvořil Brit Dan Canham. Postavil v něm dvacetiminutový pomník zaniklému divadlu, které sídlilo na této adrese. Zatímco jeho výstup doprovází zvuk klasického magnetofonového pásu, na němž jsou nahrány úryvky vzpomínek a vyprávění o neopakovatelné klubové atmosféře zmiňované scény, která zpestřila životy několika generacím diváků i hudebníků a herců, tanečník zatím na scéně vytváří pomocí bílé lepicí pásky obrysy jeviště i s přilehlou šatnou a vytváří paradoxně dokonalou iluzi divadelního prostoru. Spolu s ním vcházíme na scénu s jejími vrzajícími prkny, nebo se skrýváme v šatně před hlukem bavícího se davu v sále. Směs zvuků, hlasů, útržků melodií se pak začne odvíjet jako kaleidoskop, který je pohybově propojený na vteřinu přesně s tanečníkovým výrazem. Tu je třeba napodobit kroky někdejšího stepařského čísla či jiného tance, tu se mění v postavu herce a baviče, nebo se jen prochází prázdným prostorem a naslouchá jeho zvukům, případně nechá tenčit jen prsty a dlaně rukou… Rychlé proměny provádí s pozoruhodným postřehem. Nahrávka je skutečně základem díla a rovná spíše hudbě, zvukové krajině, není žádnou samoúčelnou ilustrací. Ve výsledku, ačkoli taneční kreace nastávají jen sporadicky, má divák dojem, že byl svědkem provedení velmi intenzivního a pohybově plnohodnotného kusu, který jej přenesl možná třicet nebo padesát let nazpět a zasadil do živoucího světa dávno zaniklého prostoru.

Vyspělost všech tří opusů není náhodná. Duo Godder–Foscarini je dvojicí zkušených umělkyní, Heamin Jung do své choreografie vkládá klid počínající umělecké zralosti a uvědomění si vlastní cesty a stylu, Dan Canham má za sebou dráhu tanečníka, režiséra i manažera, zkrátka nejde o nováčky a debutanty, ale o umělce, kteří dokáží svůj umělecký záměr zformulovat a na jejich vystoupení je to znát. Doufejme, že i další hosté festivalu přinesou na scénu živost a lehkost tanečního umění v podobně přirozené a v dobrém slova smyslu prosté formě, která tanci zkrátka sluší.

Hodnocení autorky recenze: 90%

Tanec Praha 2016
Dance NEWs

Gut Gift
Choreografie: Yasmeen Godder
Tvorba a performance: Francesca Foscarini
Dramaturgie: Itzik Giuli
Výzkumný poradce: Dalia Chaimsky
Hudba: Hajasch
Světelný design: Rocco Giansante
Technické zabezpečení: Matteo Fantoni
Obrazy a video: Matteo Maffesanti
Propagace a komunikace: Cristina Perez Sosa
Produkce: Fondazione Musica per Roma
Premiéra 23. února 2016
(psáno z reprízy 6. 6. 2016 Divadlo Ponec Praha)
***

Act%
Choreogafie, tanec: Heamin Jung
Video art: Park Cheolyoung
Světelný design: Lee Gyunheok
Premiéra listopad 2015
(psáno z reprízy 6. 6. 2016 Divadlo Ponec Praha)
***

30 Cecil Street
Tvorba a performance: Dan Canham
Premiéra: 11. ledna 2011
(psáno z reprízy 6. 6. 2016 Divadlo Ponec Praha)

www.tanecpraha.cz