Operní moudrost Carla Orffa aneb Chytračka a Měsíc v ND

Nastudovat dvojici jednoaktových oper Carla Orffa, jedné z nejoriginálnějších osobností hudebně-dramatické tvorby dvacátého století, byl výborný nápad. Chytračka byla v Praze nastudována v roce 1981 a Měsíc zde inscenován dosud nebyl. Chytračka, která před Prahou obešla nejprve moravské krajské scény (1960 Olomouc, 1966 Ostrava, 1975 Brno, 1986 Ústí nad Labem, 1999 Opava a 2002 Liberec, který hostoval na operní přehlídce v Praze) je po scénické kantátě Carmina Burana Orffovým nejčastěji zastoupeným dílem v dramaturgických plánech. Měsíc byl doposud hostem na českých scénách jen třikrát (1966 Liberec, 1976 Plzeň a 1993 znovu Liberec). Jejich spojení do jednoho operního večera bylo doporučováno i skladatelem, už vzhledem k totožné výchozí látce. Tou jsou sebrané pohádky bratří Grimmů. Oba Orffovy operní texty vykazují ovšem zřetelně odlišné dramaturgické pojetí, které v obou případech vychází z forem lidových příběhů a divadla.

Příběh Chytračky je lidovým vyprávěním o chytré ženě a méně chytrém muži bez zásahu nadpřirozena. Obdobné příběhy, kdy žena přelstí muže svou důvtipností, se objevují v mnoha lidových literaturách Orientu a Evropy i v původní indiánské ústně podávané literatuře, a vždy je u nich zřetelný genderový aspekt příběhu, ač se odehrávají v různých sociálních prostředích (od rodiny vládce až po domácnost chudého příštipkáře). Zásadním hybatelem příběhu je střet dvou principů: mužského (v tomto případě machistického, s přehnanou sebedůvěrou) a ženského (klidného a schopného dlouhodobějšího úsudku a realizace svých rozhodnutí).

Příběh Měsíce je ale mnohem složitější, mohlo by jít o uměle vytvořenou pohádku, neboť původní námětový zdroj (včetně uvažovaného, byť dosti dějově vzdáleného příběhu z eposu Kalevala) se dosud nepodařilo uspokojivě identifikovat. Dramatická forma Měsíce je ovšem značně komplikovanější než lineární, do scén sevřený děj Chytračky. V Měsíci se nejen ocitáme v světě vyšší imaginace, kde je možné ukrást Měsíc a mrtví vstávají z hrobů, ale děj předkládá divákovi barokní vizi (vizuálně mnohokráte zaznamenanou v malířských dílech) světa se třemi horizontálními odděleními: Nebe – Pozemský svět lidí – Peklo. Mezi těmito třemi vrstvami musí panovat soulad, tak aby Welttheater / Divadlo světa (v případě Orffovy opery jde o malý výsek všehomíra, a proto autorský podnázev díla zní Ein kleines Welttheater / Malé divadlo světa) byl v harmonii s zemskými i božími zákony. Za pozornost v programové brožuře určitě stojí velmi kvalitní a čtivá studie Ondřeje Hučína k problematice námětových zdrojů a zhudebnění obou Orffových oper v širším hudebně-historickém kontextu.

Obě aktovky inscenoval ustálený tým – režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák a návrhy kostýmů Simona Rybáková – s předsevzetím výtvarně a režijním pojetím zcela zásadně odlišit obě opery. Toto se povedlo beze zbytku a obě jednoaktové mohou existovat bez problémů zcela samostatně, například jako program pro děti po úpravě (k čemuž se ještě vrátím). Chytračka je vyprávěna jako standardní pohádka ve výtvarném klíči, který snad slučuje až příliš mnoho vlivů. Na těžkopádné stupňovité schodiště (i ze středu hlediště ovšem bylo vidět, jak je místy otlučené a boční látka špatně vypjatá) s dominující černí vstupují pestře oděné postavy.

Kostýmy jsou tvarově odvozeny jak z estetiky loutkového divadla (a – skoro se to bojím napsat – také z některých „šílených“ kostýmních kreací pohádek z bývalé produkce Německé demokratické republiky), především takzvaného Švábova loutkového divadla, vzniklého po druhé světové válce, tak především z tvarových vzorů (a jejich kombinací dalšími výtvarníky), s nimiž přišel slavný výtvarník Oskar Schlemmer nejen ve svém Triadickém baletu (1922). Především kostýmy tanečníků v černobílé kombinaci se odvolávají na tento zásadní moment z dějin scénografie a kostýmnictví. Výtvarnice kostýmů Simona Rybáková tentokráte umírněněji pracovala s oblíbenými postupy, jako je vrstvení textilních částí s cípy ve spodní části oděvu a především našívání reálných předmětů nebo jejich obrazů na textilie (což zde u postavy Žalářníka působí vtipně). Pestrá barevnost většiny zvolených tónů odpovídá pohádkovému charakteru předlohy.

Černé schodiště doplňují zavěšené prvky s černobílými abstraktními vzory, které se až nebezpečně blíží abstraktním malbám Jana Kotíka z pozdějších fází tvorby. Tehdy malíř upřednostňoval atypické tvary pláten, jež nesly samy o sobě další významy, a také plátna spojoval do různých cyklických celků, kde vytvářel nové vztahy. Takže o divákovu vizuální pozornost na scéně trochu bojuje více zvolených estetik, odvolávky na loutkové divadlo ovšem působí místy půvabně, například rychle se spouštějící mříž pohádkového žaláře. Režie zdůrazňuje kontrast výše uvedeného principu mužského (hybného až chaotického) a ženského, zastoupeného jediným titulním charakterem (klid a rozvaha). To se promítá především do pohybové stylizace zpívajících postav. Celkově je režie přehledná a některá místa jsou vyřešena zábavně, například poslední večeře v královském paláci s obrovským bryndáčkem pro krále. Bohužel aktualizovaný, jinak velmi kvalitní překlad Jiřího Jorana (a dramaturga představení Ondřeje Hučína), je „obohacen“ o několik politizujících narážek, což působí v kontextu inscenace značně lacině (i když se premiéroví diváci smáli). Naprosto nepřijatelné ale je, aby představitelé simulovali, byť v sebevětší nadsázce, užívání kokainu. Nedokážu si představit, jak je možné zařadit takovýto návodný režijní detail v inscenaci, která je potencionálně zamýšlena pro dětského a dospívajícího diváka.

Po přestávce následuje aktovka Měsíc a rázem se ocitneme v inscenaci z jiného světa. Troufám si říci, že prvních třicet minut opery představuje jednu z nejlepších show (v dobrém slova smyslu), co jsem v operních inscenacích Národního divadla Praha za poslední léta viděl. Výborný nápad využít estetiky bývalé Německé demokratické republiky pobaví pamětníky a zřejmě i mladší diváky svou bizarností z dnešního pohledu. Skvěle vybrané kostýmy a rekvizity, choreografická složka i radost, která vychází z představitelů, dělají z této části večera jasný vrchol. Bohužel se inscenace značně zpomalí při proměně na sídliště v Karl-Marx-Stadtu, kde poněkud únavně defilují pop-ikony bývalé Německé demokratické republiky. Zde dochází poněkud ke zmatení, přestože byla Včelka Mája v Německé demokratické republice velmi oblíbená, její seriálová podoba nepochází z Německé demokratické republiky, ale seriál z roku 1975 vznikl v koprodukci Japonska, Západního Německa a Rakouska (s hudbou Karla Svobody). A také její tvůrce Waldemar Bonsels (1880-1952), autor poněkud problematický pro svůj otevřený postoj k antisemitismu, zemřel na území Západního Německa, kde jeho rodině připadla veškerá autorská práva. Inscenátoři si poněkud nevěděli rady s postavou Svatého Petra, který se stará o nebeský řád, a příběh se v poslední třetině stává poněkud nepřehledným a závěrečná moralita není jasně definovaná.

Výrazným kladem inscenace je pečlivé hudební nastudování Zbyňka Müllera, který dirigoval i premiéru. Celkově pomalejší zvolená tempa v první části večera pak přejdou v dynamičtější podání v druhé části. Příkladná příprava rytmické složky není sice tak výrazná a ostře definovaná, jak ji třeba známe z nahrávek těchto oper pod taktovkou Kurta Eichhorna (pod supervizí samotného skladatele), ale celkové pojetí představuje kvalitní uchopení orffovského zvuku s dominující rytmikou. Výkon orchestru byl spolehlivý bez jakýchkoliv výpadků. Stejně tak zvolený ansámbl zpěváků odvedl kvalitní výkony takřka bez slabších míst, s několika mimořádnými individuálními výkony. Roman Janál se po chvíli rozezpíval do krásně zvukově znějící postavy ješitného Krále, jenž pobavil svou machistickou svéhlavostí. Jana Sibera odvádí procítěný výkon v roli Chytračky, s elegantním frázováním a čistotou tónu v nelehkém partu, který žádá uměřenost. Snad jen trochu zvláštně zní pokládání důrazů a délek; problém, který se objevuje u řady koloraturních pěvkyň. I ostatní postavy jsou dobře pěvecky a herecky vyprofilovány. S potěšením musím říci, že řada zpěváků odvádí i kvalitní pohybové kreace, na něž jsme doposud nebyli na scéně Národního divadla zvyklí. Výborně v obou operách působí skupiny tří pobudů, respektive čtyř kluků, kteří zastupují do určité míry komentující chór v Chytračce. Výborně sezpívané trio (Václav Lemberk, Jiří Hájek, Pavel Švingr), respektive kvarteto (Jiří Hájek, Jiří Rajniš ml., Josef Moravec, Pavel Švingr) diváky baví jako zkušení kabaretiéři v čele s pohybově velmi nadaným Jiřím Hájkem. V Měsíci (který je více kolektivním vokálním úkolem) trochu nevýrazně působí výkon Františka Zahradníčka (Svatý Petr) a jediným zklamáním večera byl tenorista Jaroslav Březina v zábavné, ale zřejmě velmi nepohodlné masce další televizní ikony z Německé demokratické republiky (televizní Sandmännchen), který bojoval s nasazením a udržením tónů od počátku svého výstupu v roli Vypravěče (byť úkol znamenitě zvládl po pohybové stránce).

Nová inscenace Orffových aktovek dala pocítit možnosti operního souboru Národního divadla v Praze, přesto výsledek zůstává v celkovém dojmu poněkud matný. Večer se navíc zdá trochu dlouhý. Většinou se při uvedení těchto dvou aktovek v jednom večeru volí opačné řazení, ale to vzhledem k vyvrcholení inscenace scénografií z Německé demokratické republiky nepřichází v úvahu. Inscenace je určitě obohacením operní nabídky v hlavním městě a originálních hudebně-dramatických děl, která napsal svébytný hudební génius dvacátého století Carl Orff, není na scéně nikdy dost…

Hodnocení autora recenze: 70%

Carl Orff:
Chytračka
(Die Kluge)
Carl Orff:
Měsíc
(Der Mond)
Dirigent: Zbyněk Müller (alt. Nikol Kraft)
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Simona Rybáková
Sbormistr: Pavel Vaněk
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Orchestr Národního divadla
Sbor Národního divadla
Premiéra 20. října 2016 Národní divadlo Praha

Chytračka
Král – Roman Janál (alt. Svatopluk Sem)
Sedlák – František Zahradníček (alt. Zdeněk Plech)
Chytračka – Jana Sibera (alt. Olga Jelínková)
Žalářník – Tomáš Jindra (alt. Lukáš Hynek-Krämer)
Oslař – Josef Moravec (alt. Ondrej Šaling)
Mezkař – Jiří Rajniš ml. (alt. Jakub Tolaš)
První pobuda – Václav Lemberk (alt. Michal Bragagnolo)
Druhý pobuda – Jiří Hájek (alt. Martin Matoušek)
Třetí pobuda – Pavel Švingr (alt. Josef Škarka)

Měsíc
Sedlák – Roman Janál (alt. Svatopluk Sem)
Petr – František Zahradníček (alt. Zdeněk Plech)
Vypravěč – Jaroslav Březina (alt. Ondrej Šaling)
První kluk – Jiří Hájek (alt. Martin Matoušek)
Druhý kluk – Jiří Rajniš ml. (alt. Jakub Tolaš)
Třetí kluk – Josef Moravec (alt. Michal Bragagnolo)
Čtvrtý kluk – Pavel Švingr (alt. Josef Škarka)
Rychtář – Jan Markvart (alt. Václav Lemberk)

www.narodni-divadlo.cz