Kočka na scéně nosí smůlu aneb Poprask v opeře ve Stavovském divadle

Zvolená jména tvůrců inscenace, dvou předních osobností současného pohybového divadla a častých spolupracovníků – Radima Vizváryho (režie) a Miřenky Čechové (choreografie) – slibovala nevšední pojetí. Angažovat tak originální umělce, jejichž práce a projekty zdaleka přesahují domácí region, aby s použitím výrazových prostředků pohybového a tělesného divadla inscenovali operu o opeře, tedy využít specifické prostředky jednoho uměleckého žánru pro komický operní metapříběh, byl bezesporu ambiciózní nápad. Radim Vizváry je v kontaktu s operním světem již několik let a jeho právem vysoce oceňovaná choreografie Janáčkovovy opery Z mrtvého domu v Národním divadle vnesla nečekaně silné výklady do tohoto díla. Přes obvykle silnou autorskou výpověď a vklad obou umělců upadá ale tato nová operní inscenace do parodické průměrnosti. Na několika místech se nečekaně povznese, aby prokázala schopnosti tvůrců, ale vzápětí se opět usadí v neosobité zábavnosti pro široké masy, která se místy nezříká ani komiky lascivnějšího zrna.

Nástup inscenace je slibný, přenesení děje ze zkušebny v divadelním zákulisí do tělocvičny (zřejmě v úvodním dialogu zmiňovaného pražského Tyršova domu) už vzhledem k transferu operních inscenací do Karlína obsahuje skrytě sarkastický úšklebek. Sportovní akce prováděné během předehry k vážné Donizettiho opeře Rosmonda d‘Inghilterra, která nahradila původní krátký hudební úvod, jistě pobaví, ale také diváka jednoznačně nasměrují, jak se bude vyvíjet další podoba inscenace. První půli inscenace opticky dominují cvičení kategorie starší muži (že by Sokol?) a mladší skupiny sportovců, kteří se změní v operní sbor. Choreografické nápady se ale bohužel začnou opakovat i vyčerpávat a pohybové aranžmá začne upadat do rytmické ilustrativnosti i stereotypnosti. Příliš nepomohou ani scénografické nápady (Lucie Škandíková) s vysokými žíněnkami nebo jinak výborná myšlenka ve druhém dějství „nabourat“ tělocvičnu tradiční představou operní scénografie s antikizujícím obsahem.

Kostýmy sólistů z dílny Petry Vlachynské mají nést zřejmě další významy a barevně i nadsázkou poutají divákovu pozornost, ale trochu zde chybí jednotící výtvarný klíč, který by je spojil jednak navzájem a také výrazněji se scénou. Mnohem komplexněji působí kostýmy sboru, s ironickými odkazy na tradiční operní kostýmy. Ale asi bychom neměli od díla ryze zábavního žánru jako je tato Donizettiho opera žádat výraznější filozofické přesahy…

Radim Vizváry a Miřenka Čechová často ve svém fascinujícím díle zkoumají nejrůznější stereotypy, kulturní, genderové, rasové nebo pohybové. Proto třeba znamenitě vyznívá subtilní inscenování árie druhé zpěvačky Luigie (s vloženou árií z Vivaldiho opery) na pomezí kýče televizního baletu a soustředěného zamyšlení nad divadelní estetikou. Metaforicky pak působí mimická kreace Uklízečky (skvělá Halka Třešňáková), která ze zkoušené opery slyší jen několik tónů, když konečně sejme sluchátka s rockovou hudbou, aby vzápětí propadla neuměle ale vášnivě opernímu šílenství.

Donizettiho opera, která existuje ve dvou tvarech, z nichž inscenátoři a dramaturg dali přednost dvouaktové verzi (1831) před jednoaktovou farsou z roku 1827, je především velkou příležitostí pro zpívající herce. Dílo ostatně nemá skutečný děj, osou je soupeření zpěvaček, a především druhý akt je jen vlastně sledem zkoušených scén z fiktivní opery serie na metastaziovské libreto. Zejména koloraturní sopranistka Jana Sibera si roli prima donny Darii výborně užívá. V první scéně opery předvede plné znění nesmírně obtížné a rozsáhlé árie bez škrtů s výborným nábojem a velkou vokální jistotou (vyjma drobné nepevnosti několika nejvyšších tónů) v partu, který je dramatičtější než její obvyklý repertoár. S gustem předvádí charakter rozmarné a sebestředné primadony. Tento opus ale nelze uvést bez přesvědčivého komediálního představitele travesty role Agaty, matky druhé soupeřící zpěvačky. V premiéře ji s velkým nasazením zpíval Roman Hoza, který se do role vrhl s hlasovou a pohybovou vervou. Výborně si užívá i kostým i masku ve stylu zralé Marlene Dietrich, jen uměřeně používá falzetního zpěvu. Hlasově si s rolí poradil bez problémů a jeho pohybové kreace, především ve scéně s baletem ve druhém dějství, oprávněně vyvolávají salvy smíchu. Vrcholem prvního dějství je pak nejen výhružný duet Darii a Agaty, ale i Agatina árie.

Michaela Kapustová (jako seconda donna Luigia) i Martin Šrejma (německý tenor) uplatní krásu témbru především ve vložených áriích, nepocházejících z díla Gaetana Donizettiho. Vložená tenorová árie z Flotowovy Marty sice dobře charakterizuje germánský původ i jeho komickou výslovnost, ale je hudebně již dílem jiného světa – sentimentálního německého biedermeieru – a nepůsobí zvláště stylově v rámci partitury.

Ostatní role jsou již menší a již tak nezáleží na kvalitě vokálního provedení jako na komické charakterizaci. Všichni sólisté zpívají a hrají s velkou energií, která se pak ale poněkud rozpouští ve stále konvenčnější komice celé inscenace. Hudební nastudování Enrica Dovica se vyznačuje spíše živou rytmičností a zvučností než precizností. Předehra zazněla poněkud matně, bez dostatečné akcentace, vzletu a lesku, s obvyklým neduhem menší souhry v plechových nástrojích. Výkon orchestru se ale během představení lepšil.

Bohužel večer přes průběžný smích ani závěrečný bouřlivý potlesk (v čele se šéfem Činohry Národního divadla Danielem Špinarem) nenaplnil očekávání, která slibovala jména i renomé tvůrců, jakkoli představení splnilo z určitého hlediska svůj účel zařadit bezproblémový komediální operní titul na scénu Stavovského divadla. Snad další setkání Radima Vizváryho s operou ponese osobitější a méně kompromisní tvář. Pár starších diváků mi o přestávce se vzpomínkovým optimizmem připomnělo československou premiéru tohoto operního titulu v Praze v roce 1977 v zábavné persiflážní režii Ladislava Štrose. Určitě si i tato současná inscenace najde své diváky, které dokáže pobavit. Bohužel však jen rozmnožuje řadu premiérovaných operních titulů operního souboru Národního divadla poslední doby, které prostě nepřesvědčí režijně ani hudebně…

Hodnocení autora recenze: 60 %

Gaetano Donizetti:
Poprask v opeře
Hudební nastudování a dirigent: Enrico Dovico
Režie: Radim Vizváry
Scéna: Lucie Škandíková
Kostýmy: Petra Vlachynská
Světelný design: Karel Šimek
Sbormistr: Martin Buchta
Choreografie: Miřenka Čechová
Dramaturgie: Beno Blachut ml.
Orchestr a Sbor Národního divadla
Tanečníci a mimové
Premiéra 9. února 2017 Stavovské divadlo Praha

Daria – Jana Sibera (alt. Kateřina Kněžíková)
Procolo – Roman Janál (alt. Jiří Hájek)
Biscroma Strappaviscere – Jiří Brückler (alt. Igor Loškár)
Agata – Roman Hoza (alt. Marek Gurbaľ)
Luigia – Michaela Kapustová (alt. Jana Horáková Levicová)
Guglielmo – Martin Šrejma (alt. Josef Moravec)
Pippetto – Alžběta Vomáčková (alt. Kateřina Jalovcová)
Cesare Salzapariglia – Pavel Švingr (alt. Roman Vocel)
Impresário – Zdeněk Plech (alt. Miloš Horák)
Inspicient – Lukáš Sládek (alt. Michael Kubečka)
Inspektor – Ondřej Koplík (alt. Václav Cikánek)
Producent – Miloslav Mejzlík
Uklízečka – Halka Třešňáková
Trenér – Martin Buchta

www.narodni-divadlo.cz