Ivan Kusnjer: Nastupuje nová generace, s tím je třeba se smířit

V červenci vás čeká v Karlínském divadle premiéra operety Offenbachova Orfea v podsvětí – role Jupitera. Už ji studujete?

Nikdy jsem operetu nedělal a mám jedinou obavu – aby se nezpívalo na mikroporty. Ale klidně to zkusím, neberu to jako pokles k jinému žánru. Je to ansámblová záležitost a učit se to už se to začínám.

Budete tam i tančit?

I to je možné! Já se tomu nebráním, kdysi jsem tančíval. Je tam takzvaný „muší duet“, s mojí figurou to bude legrace, až tam někde v negližé budu „létat a bzučet“ – pokud to tak bude… (smích)

Vy jste ani v mládí za totality neměl problémy se zpíváním v zahraničí – co k tomu přispělo?

Co se týče zahraničního působení – já si nestěžuji, protože jsem měl mnoho příležitostí a projel jsem téměř celý svět. Často se tam sice na mě dívali jako na exota, protože od nás mnoho pěvců na Západ nevyjíždělo. Jezdil jsem na soutěže, protože to byla jediná možnost, jak se zviditelnit a stát se konkurenceschopným. Absolvoval jsem stáže v Accademia Chigiana v Sieně a v Teatro alla Scala v Miláně.

Hostoval jsem na světových operních scénách, například v berlínské i vídeňské Staatsoper, zpíval jsem Teatro La Fenice v Benátkách, v La Scale v Miláně, v Teatro Real v Madridu, Théâtre du Châtelet i Opéra national v Paříži a dalších. Vystupoval jsem v mnoha koncertních síních, jako jsou londýnské Royal Albert Hall a Barbican Hall, newyorská Carnegie Hall, Suntory Hall v Tokiu a jiných. Pod taktovkou dirigentů nejzvučnějších jmen – Bělohlávka, Kouta, Peška, Mackerrase, Albrechta, Harnoncourta, Gardinera a mnoha dalších. Začal jsem také spolupracovat s uznávaným intendantem Mortierem v opeře La Monnaie v Bruselu.

Dříve jsem jezdil oficiálně přes Pragokoncert, jinak to nešlo. Všechno jsem si dokázal takzvaně „vykecat“ – mám zkrátka takovou povahu. „Ne“ nějakého úředníka pro mě nebylo konečným „ne“. Chodil jsem tam tak dlouho, až mi výjezdy povolili. V době revoluce jsem už cestoval hodně, v té době právě do vídeňské Státní opery. Často jsem pracoval například se Sirem Charlesem Mackerrasem, známým odborníkem na českou hudbu. Mnozí z výše uvedených už ale nejsou mezi námi… A tak se situace pozvolna mění a nastupuje nová generace. A ta má zase „své koně“. S tím je třeba se smířit, je to normální koloběh života. Ty dnešní mladé to jednou také čeká.

V čem vás doma můžeme aktuálně slyšet?

V Národním divadle vystupuji v této sezoně v několika inscenacích. Je to Rigoletto, La traviata, Prodaná nevěsta, Rusalka a Juliette (Snář).

Hostujete i v jiných operních domech?

Ano, hostuji v Brně, Ostravě a v Plzni. Mimo to mám koncerty se symfonickými orchestry, vyučuji na Akademii múzických umění, kde také vedu Katedru zpěvu a operní režie. V poslední době jsem koncertně uvedl na Pražském jaru světovou premiéru písňového cyklu Juraje Filase Zpověď básníkova, který jsme v letošním roce natočili s Danielem Wiesnerem pro Český rozhlas. V říjnu mne čeká premiéra současného autora Miroslava Kubičky v plzeňské opeře. A chystám se také na koncert ve Zlíně.

Zmínil jste se o věku – to máte se svým hlasovým oborem výhodu…

Ano, dá se říci, že do určité míry mám. Hlubší hlasy mohou ve většině případů aktivně zpívat déle.

Od roku 1996 učíte na HAMU – jak jste zmínil, dnes jste vedoucím Katedry zpěvu a operní režie. Máte aktuálně nějakého studenta, který vám dělá mimořádnou radost?

Ano, stále učím a těší mě, že všichni moji žáci u zpěvu zůstali a živí se tím. V určitém momentě nejde jen o nadání a talent, ale je to také věc dobré techniky a zrání. Preferuji techniku před srdcem, protože to mladistvé nadšení mnohé studenty časem přejde. Když vám emoce stáhnou hrdlo, tak to výkonu nepomůže. Nikdy se nedá předpovědět, jaký kdo bude a kam se vyvine. Dnes je v divadlech bohužel tendence „nikoho nevychovávat“, brát pěvce na určité role a v minimální míře nabízet stálé angažmá. Mladý člověk by měl být obezřetný, měl by si umět vybrat vhodný repertoár a nenechat se pouze využít. A to se jim snažím předat, aby nešli jen za „rychlou kariérou“, aby o sobě sami rozhodovali a nenechali si zničit hlas. Prognóza by měla být dlouhodobá, ne jen na několik let.

Máte ještě nějaký sen?

Mým snem je, abych měl více času na svoji chalupu, kterou máme na Toužimsku – což se mi ovšem brzy může splnit… (smích) A další můj sen je, aby se moji žáci rozletěli do světa, pokud to půjde… Umělecké sny už nemám. Všechno, co jsem si přál, jsem si zazpíval – Macbetha, Falstaffa – když na to přišel čas. Nabídli mi Falstaffa už ve třiceti – ale to jsem poděkoval a raději si na to dvacet let počkal, abych do té role dozrál. Myslím si, že všechno má svůj čas.

Nejkrásnější vzpomínky mám na Ostravu, kde jsem začínal. Tehdejší šéf opery Ilja Hylas mě nepustil hned k velkým rolím. Dnes je jiný trend. Málokdo si uvědomuje, že umělecký život je hodně krátký, pokud zpíváte role, na které ještě hlas nedozrál. Patřil jsem k takzvaným Košlerovým dětem – a to bylo velice náročné. Pan dirigent Košler byl hodně přísný, ale mělo to řád a fungovalo to, všichni jsme věděli, co a proč se po nás chce. To už je dnes nenávratně pryč. Dnes se spěchá všude a ve všem…

Vy jste založil Nadační fond Fatum na podporu rodin předčasně zesnulých hudebních umělců. Co vás k tomuto záslužnému počinu vedlo?

Zahynul mi spolužák – člen Orchestru Národního divadla a zůstala po něm vdova se třemi malými dětmi. S Vladimírem Darjaninem jsme si uvědomili, že takových dětí, co by potřebovaly pomoc, je i v našem oboru více, a proto jsme v roce 1998 založili tento fond. O náročnou administrativu se stará moje manželka Marta. Rádi bychom touto cestou poděkovali zejména členům Orchestru Národního divadla, kteří do fondu přispívají největší měrou. Občas na účet přijdou peníze i od anonymních dárců – a tady je nám líto, že jim nemáme ani jak poděkovat, rádi bychom jim třeba poslali alespoň vstupenku na nějaký koncert nebo představení, ale nevíme, komu a kam. Takže pokud tento rozhovor čte i někdo z těchto anonymních dárců, patří mu náš velký dík!

Děkuji vám za rozhovor a přeji ještě mnoho pěveckých a pedagogických úspěchů!

VIZITKA
Ivan Kusnjer (1951) absolvoval Akademii múzických umění v Praze u Teodora Šrubaře. Umělecky vyzrával na operních scénách v Ostravě a v Brně, od roku 1982 až do současnosti je v angažmá v Národním divadle v Praze. Je trojnásobným držitelem prestižní Ceny Thálie. Získal ji za role Tonia v Leoncavallových Komediantech (1994), Krále Jiřího v Osmi písních pro šíleného krále Petera Maxwella Daviese (1997) a Voka Vítkovice ve Smetanově Čertově stěně (2001). Je taktéž držitelem Ceny Gustava Mahlera, udělené městem Jihlava v roce 2000, a mnoha dalších ocenění.

Jeho repertoár zahrnuje více než tři desítky operních rolí, na dvacet kantát a oratorií a čtrnáct písňových cyklů. Z operních rolí jsou to například Verdiho Hrabě Luna (Trubadúr), Markýz Posa (Don Carlos), Falstaff, Simon Boccanegra, Jago (Otello), Anckarström (Maškarní ples), Rigoletto, Macbeth, Giorgio Germont (La traviata) a Amonasro (Aida), dále Scarpia (Puccini: Tosca), Dagonův velekněz (Saint-Saëns: Samson a Dalila), mozartovské role a z českého repertoáru mimo jiné Smetanovy role Voka Vítkovice (Čertova stěna), Tausendmarka (Braniboři v Čechách), Vladislava (Dalibor), Tomše (Hubička), Mistra zednického (Tajemství) a Krušiny (Prodaná nevěsta) nebo Dvořákův Bohuš z Harasova (Jakobín) a Hajný a Lovec (Rusalka). Účinkoval na operních scénách a koncertních pódiích v Evropě, Americe i na Středním a Dálném východě. Za všechny jmenujme například milánskou La Scalu, newyorskou Carnegie Hall, Opéra Comique v Paříži, Opéra Nancy, vídeňskou Staatsoper, operu La Monnaie v Bruselu, berlínskou Staatsoper, Théâtre du Châtelet v Paříži, islandskou Operu Reykjavík, festival v Cagliari, operní domy v Londýně, Hongkongu, Tel Avivu, Frankfurtu nad Mohanem, Göteborgu a jinde.
(Zdroj: www.narodni-divadlo.cz)

www.narodni-divadlo.cz