Seznamte se: Svatopluk Kůrka

Představujeme současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře
Svatopluk Kůrka – skladba

 

Kdy a kde jsem se narodil

Narodil jsem se 28. dubna 1992 v Praze.

Moje rodina a její vztah k hudbě

Vyrůstal jsem s maminkou a se starším bratrem Rosťou – Rosťa se učil na akordeon a maminka vystudovala zpěv, a byť se tomu potom profesně nevěnovala, přicházel jsem díky ní a díky Rosťovi odmalička do styku s hudbou.

Když jsem byl ještě malý na to, abych si sám vybíral oblíbené hudební žánry k poslechu, má rodina mě zásobovala hudbou nejrůznějších podob – od Mozartových a Verdiho oper po rockové kapely sedmdesátých let. A při vzpomínkách na večery, kdy mě hlídala babička, se mi zase vždycky vybaví písně jako Ej, od Buchlova a Pod tím naším okénečkem, které mi zpívala babička na dobrou noc.

Jaké byly moje hudební začátky

Od šesti let jsem se učil hrát na klavír a díky skvělému vedení mé paní učitelky Horálkové jsem brzy pochopil hudební systém. Díky tomu jsem již po pár letech mohl začít vyjadřovat své zážitky v jednoduchých skladbičkách, čemuž jsem se pak vedle hraní Griegů a Chopinů příležitostně věnoval i nadále. Vedle toho jsem hrál také od třetí třídy na violoncello, to jsem si však nikdy neosvojil natolik, aby se má hra na něj dala poslouchat – bez schopnosti hrát vibrato to prostě nejde.

Proč jsem si nakonec vybral právě svůj obor

Ke studiu skladby jsem dospěl právě z důvodů nastíněných výše – technika, která je nutná ke studiu hry na nástroj, nebyla mou silnou stránkou, naopak znalost hudebních souvislostí mi pomáhala při mých skladebných pokusech.

Na konci základní školy jsem se učil imitovat styly skladeb jiných autorů, zejména v elektronické podobě, a na gymnáziu jsem svou skladebnou činnost rozvíjel ve skladbách pro kapely a v úpravách pro klavír.

Až ve třetím ročníku gymnázia mě z ničeho nic napadla myšlenka jít skladbu studovat a tehdy jsem začal skládat pravidelně, byť jen „do šuplíku“. Žil jsem tou dobou v naivní představě, že je i dnes možné stát se „skladatelem na plný úvazek“ a též že skladatelů „klasické hudby“ na světě není mnoho. Už během prvních měsíců studia na konzervatoři jsem pochopil, že o obou tvrzeních se dá s úspěchem pochybovat.

Moje první veřejné vystoupení a vzpomínky na něj

Jelikož jsem k hudbě v průběhu svého života přistupoval z různých stran, bylo pro mne i těch „prvních“ vystoupení více. Má drahá učitelka klavíru, paní Horálková, pro všechny své žáky každoročně pořádala veřejné klavírní přehrávky, z nichž tu první si – hanba mi – nepamatuji…

Zato si vybavuji svá další „první vystoupení“ – když jsem stál poprvé na pódiu s kapelou, když jsem poprvé uváděl svou skladbu na konzervatoři, když jsem poprvé doprovázel divadelní představení… Všechny tyto první zkušenosti mají jedno společné: nervozitu a úporné soustředění, které v tu chvíli nedají člověku možnost přemýšlet, způsobí, že čas proletí rychle kolem, a místo vzpomínek v hlavě zanechají černou díru. Každý záznam z takové události je proto cennější než jakýkoli jiný.

Moji dosavadní učitelé a zkušenosti s nimi

Už několikrát jsem zde zmínil jméno paní Horálkové – mé učitelky na klavír. O její zásluze na mém hudebním rozvoji nelze pochybovat – to ona mne uvedla do světa hudby, a přestože se jednalo jen o zájmový klavírní kroužek, naučila mne hudbu cítit a rozumět jí – na přijímačkách na konzervatoř mi nechtěli věřit, že jsem nikdy předtím nedocházel do hudební školy.

Na konzervatoři mi všichni profesoři předali mnoho, ať už pan profesor Holeňa, který mi ukázal nové cesty, jak vnímat fráze a jak přistupovat soustředěně ke hře na klavír; pan profesor Bartoň, jehož přehled o světové hudbě nemá obdoby; pan profesor Valášek, který ve mně vzbudil zcela novou vášeň pro sborový zpěv; pan profesor Novenko, geniální improvizátor, jenž mne přivedl k polyfonnímu myšlení; či paní profesorka Höslová, snad nejlepší kantorka v historii bytí.

Samozřejmě největší vděk patří mému profesorovi skladby a instrumentace Jiřímu Gemrotovi, který nejenže mne seznámil se vším zásadním pro rozvoj skladatelského řemesla, ale též dokázal zaměřit všechny chyby v mém přístupu a dávat mi právě takové úkoly, které mi pomáhají tyto chyby překonat.

Soutěže, kterými jsem zatím prošel, a co hlavně mi daly

Ve skladatelském prostředí to chodí trošku jinak než mezi interprety, kde je vždy přítomna určitá zdravá míra konkurence, která působí pro interprety nejen jako motivace, ale i posouvá hranice možností jednotlivých oborů. Každý skladatel má svůj jazyk, a je tudíž obtížné posuzovat skladby od jednotlivých skladatelů soutěžně. Proto nebývá účast na soutěžích mezi skladateli takovou samozřejmostí, jako je tomu u jiných oborů – a když taková soutěž probíhá, často ji vypíše konkrétní soubor, který hodlá rozšířit repertoár. Z toho důvodu se se skladbami na soutěže nehrnu, dokud nenabudu pocit, že mé skladby jsou pro takovou příležitost připraveny.

Co považuji za svůj největší úspěch

Za úspěch jsem vždy považoval zejména své přijetí na konzervatoř, byl to pro mne jeden z nejvýznamnějších kroků kupředu. Teď k tomu připojuji i následné přijetí na Hudební fakultu Akademie múzických umění.

Co se týče mé skladatelské činnosti, tak – byť na tom nemám přímou zásluhu – mi velkou radost přivodil úspěch souboru Prague Conservatory Modern na soutěži Concerto Bohemia 2017, kde soutěžili a zvítězili s mou skladbou „při odjezdu“.

Jelikož též vyučuji, považuji rovněž za velký úspěch, kdykoli se mi podaří probudit v někom opravdový zájem o hudbu – to je potom radost, která trvá.

Jak hodně cvičím

Neodmyslitelnou součástí skladatelské profese je i hledání inspirace, která často přichází velmi neočekávaně a nepředvídatelně. Proto je těžké zorganizovat si čas tak, aby cvičení a skládání dostaly každý den svůj rovný díl. Jsou momenty, kdy jsem naprosto pohlcen skladbou a věnuji se jí téměř nepřetržitě, a někdy zase cvičím týden v kuse. Stále doufám, že se mi časem podaří srovnat tyto činnosti na dvě rovnoběžné koleje – vždyť nezřídka ty nejlepší nápady přichází právě v rámci poctivého cvičení.

Můj profesní vzor

Těžko vybrat jednoho – kdybych dokázal jmenovat jeden hlavní skladatelský vzor, sám sebe bych se zeptal, nedopouštím-li se pouhého epigonství. Na světě bylo a je nepřeberné množství skladatelů, z nichž mnoho mne v něčem inspirovalo. Téměř neproběhne den, kdy bych nenarazil na nové jméno originálního a zajímavého skladatele, o němž jsem doposud neslyšel.

Od některých jsem si však přeci jen vzal více. Johannes Brahms byl dlouho předmětem mých domácích rozborů; mou neutuchající fascinaci motivickou prací stále přiživuje hudba Leoše Janáčka; obdivuji nesmírnou invenci pánů Čajkovského, Saint-Saënse, Griega, Ravela a Ebena; John Adams, Thomas Adès a Caroline Shaw jsou živoucím důkazem, jak se dá skládat současná hudba zábavně a zajímavě zároveň.

Kam až bych to ve svém oboru chtěl dotáhnout

Čas ukáže – nemám žádné konkrétní ambice typu: „Chci dobýt Carnegie Hall.“ Rád bych svou hudbou dělal lidem radost, nechci ji používat jako nástroj k prosazování a vyzdvihování svého ega. Když se najdou lidi, kteří budou mou hudbu provozovat či poslouchat se zájmem a pro potěšení, bude to pro mne znamenat víc než splnění nějakého konkrétního cíle.

Jakou hudbu provozuji nejraději

Hudbu, které jsem schopen porozumět, hudbu, která má v sobě invenci i soustředěnost, která je nepředvídatelná, přesto přirozená, která vás provede novou krajinou, a zároveň je schopná vám znít dlouho v hlavě.

Jakou muziku rád poslouchám

Jsem rád, když hudba, kterou poslouchám, má tytéž vlastnosti, které jsem uvedl v předchozí otázce. Poslechnu si však s radostí hudbu veškerého rázu, ocením, když mě skladba překvapí. Na druhou stranu se často vracím i ke skladbám, které dobře znám – nesouhlasím tedy s některými skladateli a hudebníky, kteří tvrdí, že hudba není určena pro opakovaný poslech. Fascinuje mě, když ve skladbě, kterou dávno znám, teprve při několikátém poslechu objevím zajímavý detail, nebo někdy dokonce celý nový smysl skladby.

Co dalšího mám rád, jak trávím volný čas

Nejsem jedním z těch, kteří mají hudbu jako jedinou náplň života – i když tento typ lidí velmi obdivuji, sám bych si na to netroufl – bál bych se, že pokud by tato varianta ztroskotala, neměl bych se kam jinam uchýlit.

Vedle hudby se tedy věnuji cyklistice, povrchnímu studiu méně známých jazyků, zajímavostem na poli matematiky, zkoumání neznámých míst na okrajích Prahy a sledování vývoje světové (zejména americké) politické scény.

Co mně dokáže udělat největší radost

Radost mi udělá zejména, když se účastním hudebního projektu, který se bere vážně a věnuje se mu potřebné úsilí, jež se potom projeví na výsledku. Mnoho takových chvil jsem prožil díky svému působení ve sborech Punkt a Piccolo coro. Jejich sbormistři – Alena Jelínková a Marek Valášek jsou oba perfekcionisté v tom nejlepším slova smyslu, a pod jejich vedením se věci dotahují tak blízko k dokonalosti, jak to jen jde.

Moje největší přání

Moje největší přání je, aby se lidé přestali bát toho, co jim přinese „soudobá vážná hudba“, aby se této hudbě dokázali otevřít; zároveň aby skladatelé vyšli ven ze svého trucovitého huhňání sama pro sebe, aby začali naslouchat svým možným posluchačům a začali s nimi komunikovat cestou zajímavou, originální, ale přístupnou. A též si moc přeji, aby bylo ještě dlouho pro koho hudbu tvořit a provozovat.
***

Jiří Gemrot, pedagog Pražské konzervatoře
Letošního absolventa našeho oddělení Svatopluka Kůrku jsme k nám před šesti lety přijali jako gymnaziálního maturanta a jako studenta kartografie. Jeho široké zaměření a rozhled se postupně koncentrovaly pouze na hudbu, v níž však široce a všestranně působí. Je ochotným korepetitorem, členem konzervatorního sboru Punkt, nedávno pro hudebně dramatické oddělení přeinstrumentoval Offenbachova Orfea v podsvětí. Především je ale přemýšlivým a důsledným studentem skladby, v níž již dosáhl pozoruhodných výsledků. Zaslouženou pozornost vzbudila i jeho nedávno provedená orchestrální předehra Před odjezdem. O svých skladbách nejdříve dlouze přemýšlí, než začne s jejich písemnou realizací. Bylo pro mě velmi příjemné ho v dosavadní skladatelské cestě vést a jsem moc rád, že ve studiích od října pokračuje na Akademii múzických umění.

www.prgcons.cz