Česká filharmonie se Semjonem Byčkovem zahájila Smetanovu Litomyšl

V pátek 16. června začal Mezinárodní festival Smetanova Litomyšl, který zažívá letos již svůj devětapadesátý ročník. Vedle Pražského jara se jedná o největší český hudební festival, jehož atraktivitu zvyšuje podmanivé prostředí zámku Litomyšl, ničím nezastupitelný půvab jeho druhého zámeckého nádvoří. Dramaturgie festivalu zvolila pro přitažlivý zahajovací koncert Českou filharmonii, dirigentem večera byl zvolen pětašedesátiletý, renomovaný Semjon Byčkov, jenž je častým hostujícím dirigentem tohoto našeho špičkového symfonického tělesa.

Osu dramaturgie vstupního večera vytvořili přední reprezentanti epochy novoromantismu – Petr Iljič Čajkovskij a Johannes Brahms. V úvodu koncertu nemohla nezaznít hudba skladatele, jemuž je festival přímo zasvěcen a jehož jméno nese – Bedřicha Smetany. A dodám, že skladatele, který náleží mnohými kompozicemi do světového proudu hudby devatenáctého století podobně jako zvolený Johannes Brahms a Petr Iljič Čajkovskij. Všichni tři se dají nazvat dědictvím Lisztovým a Wagnerovým ve druhé polovině devatenáctého století, coby přívrženci nebo odpůrci jejich zásadních reforem.

Vstupní koncert byl věnován dle očekávání uctění památky šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka, jehož trochu pozdní éra bude v historii České filharmonie zapsána jistě obdobně zlatým písmem jako éra Talichova, Ančerlova a Neumannova, pro osobitost a šíři jeho dirigentského talentu, pro intelektuální rozměr jeho osobnosti, ale i proto, co stačil vše pro tento orchestr v relativně krátké době učinit. Nejen umělecky, což je jistě mimo jakoukoliv pochybnost, ale i ryze prakticky. Bělohlávkova interpretace Smetanova cyklu Má vlast s Českou filharmonií ozdobila Litomyšl roku 2013. Památce Jiřího Bělohlávka byl věnován slavný Nedbalův Valse triste, zahraný na úvod druhé části zahajovacího koncertu.

Zvolená ouvertura k opeře Prodaná nevěsta, tak jako celá Smetanova úspěšná opera, patří rozhodně k tomu nejsvětovějšímu ve skladatelově operní tvorbě. Sama opera je pokládána za nejlepší komickou operu, napsanou po Lortzingovi, je to doslova tryskající gejzír hudebních nápadů. Ouvertura v předepsaném Vivacissimu je pro každý orchestr obtížná, je skladbou virtuózního charakteru, vyžadující přirozenou brilanci zejména smyčcových nástrojů, ale i fléten. Ouvertura byla interpretována Semjonem Byčkovem velmi solidně, v optimálně voleném tempu bez snahy o experimentování, výraznější zvolnění dechů před nástupem cesty k vrcholu jen zvýšilo vhodně míru zákona kontrastu, který se v tektonice dané skladby nabízí.

Smetanova bryskně zahraná ouvertura byla dramaturgicky doslova ideálním kontrastem k následující velkolepé Čajkovského symfonické fantazii Francesca da Rimini, op. 32. V oblíbenosti stojí trochu neprávem vedle dramaticky sevřenějšího Romea a Julie či Italského capriccia, které je ovšem skladbou koketující již více s vyšším populárem. Francesca da Rimini překvapila v Byčkovově interpretaci koncentrovaností výrazu, vysokou mírou homogenity všech nástrojových skupin, vyšší než v předešlé Smetanově populární předehře. Dirigentovo zaujetí se přeneslo až telepaticky na hudebníky České filharmonie, houslová sekce hrála se zřetelným sympatickým entuziasmem, osm kontrabasů imponovalo jednolitostí barvy zvuku, skupina violoncell na sebe upozornila kultivací tónu a plasticitou hudebních frází. Vynikla řada hráčů individuálně, za sebe vyzdvihnu především prvního klarinetistu orchestru pro výbornou tónovou kulturu a barevnou nosnost jeho sóla v lyrické části skladby.

Upozornila na sebe celá skupina žesťových nástrojů. Mne osobně upoutal zejména první pozounista orchestru svojí soustředěnou, dynamicky exaktní hrou. Čajkovského pojetí zaujalo stylovostí, dramatickým nervem, v jistém úhlu pohledu tvořilo pro mne interpretační vrchol večera. Koncertní mistryně orchestru celkem zřetelně počítala, v souladu s mým cítěním, že dirigent se přijde děkovat ještě potřetí, leč potlesk náhle, ba až překvapivě umlkl dříve, než bych u tak výrazově silné interpretace očekával. V tomto odhadu jsme se zřetelně mýlili oba.

Z části společensky laděné publikum večera ovšem v následujícím Brahmsově slavném Houslovém koncertu D dur, op. 77 tleskalo po jednotlivých větách, bohužel, nikoliv do té míry ojediněle, jak se u nás v posledních letech tu a onde stává… Tóniky závěrů jednotlivých Brahmsových vět jsou zde až moc výrazné… Něco děláme v obecné hudební výchově již delší dobu nedobře. Nicméně Brahmsova skladba vytvořila přirozené vyvrcholení koncertu, vzdor rušivým potleskům, ba i vzdor mohutnému přívalu náhlého prudkého deště, který svou silnou akustickou rezonancí “zrušil” poctivé snahy o spodní dynamiku ve třetí větě.

Sólista večera – koncertní mistr České filharmonie Josef Špaček – zaujal vnitřním ponorem do díla, sympatickou neokázalostí projevu, mírou pozoruhodné koncentrace, jež souzněla výtečně s výrazem Brahmsova díla, které samo nechce být okázalé, nechce být efektní, ba je nazýváno “symfonií s obligátním sólovým hlasem houslovým“. Brahms sám nechtěl vyzdvihovat virtuozitu nástrojovou, ukazovat technické možnosti houslí. Dílem ostatně vyhověl především svému příteli, maďarskému houslistovi Joachimovi, jemuž koncert věnoval. Živé rondo Allegra giocosa ma non troppa, s výrazným tématem, v němž vytušíme nedozírné plochy maďarské pusty, ba až jakýsi vyšší útvar jeho slavných Uherských tanců, je toho i důkazem. Po Allegru non troppu prvé části, kde imponoval hned od počátku jednotný, temný zvuk fagotů, se po nástupu svého tématu, probíhajícího dlouhými pasážemi, projevil Josef Špaček jako houslový virtuóz suverénní techniky a hloubky výrazu, bez stopy okázalosti. Což je samozřejmě zejména u Brahmse nejen sympatické, ale také nadmíru stylové.

Nejvíce mne zaujal ve druhé větě – Adagiu – podmanivostí citové hloubky meditace a přirozené zpěvnosti hry, bez vnějškové okázalosti. Rovněž třetí část bujné rondové koncepce v Allegru giocosu, ma non troppu vivace zaujala svým stylem v rytmicky temperamentním pojetí živého, hybného tématu. Dirigent Byčkov dokázal vycítit exaktně, snad až telepaticky, přesnou souhru i v agogických momentech. Je znatelně dirigentem – doprovazečem, se schopností soucítění se sólistou, tak jako býval vyhlášen u nás v minulosti legendární doktor Václav Smetáček blahé paměti. To by ale bylo málo, pokud bych zůstal jen u tohoto konstatování. Semjon Byčkov dokázal dát kompozici styl uměřenosti v tempech, dynamice, ve zvýraznění jednotlivých skupin orchestru. Jeho gesto je technicky brilantně přesné, zbaveno ale jakékoliv zbytečné snahy po efektu. Dovede dobře to, co je v dirigentské profesi nejpodstatnější – dát skladbám koncepci, tektoniku, vytáhnout z hudebníků maximum, co je v nich ukryto, motivovat je umělecky. Škoda, že jeho snahu o spodní dynamiku hry orchestru narušil přírodní živel, jak jsem již informoval výše.

Koncert byl v závěru publikem vřele aplaudován, ne však opětovně v té míře vytrvalosti, aby si vynutil od výborného sólového protagonisty večera přídavek. Zahajovací koncert byl velmi úspěšným vstupem do festivalu dramaturgickou volbou, interpretačně, vyznačoval se stylovostí dirigentského pojetí, diferencovaného zřetelně podle výrazu hudební mluvy skladatelů – mistrů novoromantické epochy. Z hlediska míry přesvědčivosti až sugestivity interpretace byla pro mne osobně nejsilnějším zážitkem Čajkovského symfonická fantazie, která poskytla jednotlivým skupinám filharmoniků obrovskou šanci projevit své technické mistrovství.

Hodnocení autora recenze: 95%

 

Smetanova Litomyšl 2017
Zahajovací koncert
Josef Špaček (housle)
Dirigent Semjon Byčkov
Česká filharmonie
16. června 2017 Zámecké nádvoří Litomyšl

program:
Bedřich Smetana: Předehra k opeře Prodaná nevěsta
Petr Iljič Čajkovskij: Francesca da Rimini, symfonická báseň op. 32
= přestávka =
Oskar Nedbal: Valse triste
Johannes Brahms: Koncert pro housle a orchestr D dur op. 77

www.smetanovalitomysl.cz