Zlatá Praha: Tajemný Pierre Boulez

Několik desítek let pokrývá materiál, který shromáždil do svého filmového dokumentu o Pierru Boulezovi režisér Reiner Moritz. Hodinový snímek je v soutěžní sekci letošního televizního festivalu Zlatá Praha. Skladatele a dirigenta, jehož život se uzavřel loni v lednu necelý rok po oslavě devadesátin, ukazuje jako klasika hudební kultury dvacátého století, racionálního člověka žijícího jen svou prací, sloužícího hudbě, ale vzdáleného sebestřednosti, člověka bez rodiny, nedávajícího nahlédnout do svého soukromí a do svého vnitřního světa.

„Měl obrovský vliv,“ řekl Reiner Moritz při projekci filmu ve Francouzském institutu v Praze. Prohlásil také, že Boulez byl revolucionář, připomněl, že nechtěl uvádět skladatele, kteří psali hudbu „bez dopadu do budoucnosti“, a připustil, že ho chtěl ukázat hlouběji, než byly schopny učinit novinové nekrology. Jako suverénního, ale skromného. Což se mu podařilo do té míry, do jaké byli ochotní hovořit jiní. Dirigent Daniel Barenboim, nezvykle sdílný, v dokumentu shrnuje, co říká předtím – že Boulez byl nejzajímavější osobností, jakou kdy potkal.

Film Pierre Boulez – A Life for Music je stejně věcný, jako byl jeho protagonista. Dává nahlédnout do zkoušek, do vyučovacích hodin, prezentuje vzácné záběry z koncertů, kdy Boulez diriguje Stravinského Svěcení jara, Mahlera nebo své vlastní skladby, využívá dirigentem komentovanou scénu z Valkýry z proslulé bayreuthské inscenace Prstenu Nibelungova režiséra Patrice Chéreaua… Mlčí bohužel o Boulezově objevu Janáčka a skvělé inscenaci opery Z mrtvého domu, uskutečněné po letech společně s Chéreauem. Nemá ani žádný příspěvek k letním kurzům v Darmstadtu – žádné záběry prý neexistují a nežije už žádný relevantní svědek. Film se vyhýbá jakýmkoli kontroverzím, nedává prostor nikomu, kdo pohlíží na vývoj poválečné hudby zásadně jinak.

Nejde o laciný nekritický pomník, za hodinovým snímkem stojí poctivá práce, ale z filmu vyzařuje především a pouze neochvějný respekt k velké osobnosti. Reiner Moritz nemá potřebu ji relativizovat, ukázat širší kontext moderní hudby.

Boulez měl být inženýrem, studoval matematiku, ale obrátil se nakonec k hudbě. Jako avantgardní autor do ní přinesl nové prvky – racionální techniky, organizovaný chaos, elektronické úpravy zvuku… I díky Boulezově praktickému úsilí začali lidé říkat, že soudobá hudba není tak špatná, jak si mysleli, prohlásil Reiner Moritz.

Jako interpret byl Boulez analytik. Nekouzlil. Příznačná je poměrně dlouhá scéna, v níž opakovaně řeší dokonalost ladění v akordu hraném třemi trubkami. „Musíte hudebníkům umět říci, co přesně mají dělat. Jen tak může vzniknout vzájemná důvěra,“ říká. A stejně charakteristický je výjev, v němž se asi marně, ale přesto trpělivě snaží vysvětlit mladé adeptce dirigentského řemesla, jak má na pět dob dirigovat jedno místo ve skladbě.

Je to Daniel Barenboim, kdo zmiňuje skutečnost, že Bouleze sice zajímaly okolnosti doprovázející konkrétní autory, jejich tvorbu a jednotlivá díla, ale pro interpretaci pro něj byla nakonec podstatným, ne-li téměř jediným vodítkem vždy jen partitura.

Reiner Moritz se dostal do Boulezova domu v Baden-Badenu. Byl překvapen, že tam nebyla žádná umělecká díla. Od lidí, kteří vypořádávali dědictví, získal kontakt na jeho mladšího bratra Rogera, který před kamerou podává cenné svědectví o rodinném zázemí a o bratrově cílevědomosti. Moritz shromáždil filmový materiál z uplynulých čtyřiceti let. Sám o Boulezovi a s Boulezem točil několikrát, poprvé už v sedmdesátých letech v New Yorku. Vždy se mluvilo jen o hudbě. Možnost užít další potřebné segmenty ve svém novém filmu musel nyní zaplatit, jiné mu darovali kolegové dokumentaristé. Na konci je v letošních záběrech přítomen nový berlínský koncertní sál, nesoucí Boulezovo jméno. Bez potřeby chronologie, s jiným záměrem, se střídají záběry zachycující Boulezovu tvář v různých etapách života. Střih je dílem režisérovy manželky. Jak řekl, snímek finalizovali letos během tří měsíců.

Devětasedmdesátiletý producent a režisér Reiner Moritz je hostem festivalu Zlatá Praha. Boulez podle něj byl i „politik“. Bez něj by nebyl Ensemble Intercontemporain, Institut de Recherche et Coordination Acoustique/Musique známý jako IRCAM a řada dalších institucí klíčových pro rozvoj moderní hudby. Osobně měl Boulez pověst ne vždy přívětivého člověka, v mládí svými názory i dost kontroverzního. Úsměv a humor starého pána na pódiu v Clevelandu, když mu orchestr vzdává hold při příležitosti jeho pětaosmdesátých narozenin, prozrazuje však i další stránky jeho osobnosti.

Pierre Boulez však i po zhlédnutí filmu zůstává docela tajemným mužem. Nepřehlédnutelnou postavou v dějinách hudby, sám téměř institucí, bohem s jen naznačeným lidským rozměrem.