Strhující Rigoletto v Linci. S vybučenou režií, vévodou je Donald Trump

Jen pět týdnů po velkolepé premiéře Straussovy Ženy bez stínu, kde se představil nový hudební ředitel Musiktheateru Linz Markus Poschner (dosavadní šéf opery z Brém), nabídlo Zemské divadlo premiéru Verdiho Rigoletta - v sobotu 4. listopadu 2017.

Inscenace byla uvedena v hudebním nastudování nově angažovaného dirigenta operního ansámblu Martina Brauna, v moderním typu režie Andrease Baeslera, na scéně Haralda B. Thora a v kostýmech Tanji Hofmann. Pro titulní roli byl pozván italský barytonista velkého hlasového objemu a rozpětí – Federico Longhi. Prezentoval se loni báječně v titulní roli Verdiho Falstaffa, ještě pod taktovkou exšéfa Dennise Russella Daviese. Vévodou z Mantovy se stal de facto záskokem v poslední fázi zkoušek za onemocnělého domácího tenoristu Jacquese le Rouxe korejský tenorista z Brém – Hyojong Kim. Roli Vévody z Mantovy zpívá mimo jiné v Brémách a Hannoveru. Záskokem tak byl jen ryze verbálně, stal se doslova hvězdou večera. Gildu interpretovala Julia Sitkovetsky, koloraturní sopranistka působící v Hannoveru, v Linci se jednalo o její debut. Pěknou šanci dostali mladí talentovaní členové Operního studia v Linci v menších rolích Marulla (Justus Seeger), Borsy (Xiaoke Hu), Ceprana (Rastislav Lalinsky), což podtrhuji a velice chválím! Jsou to pro vývoj mladých pěvců důležité příležitosti, rád jsem jim držel palce. Vedli si v jevištní ostré charakteristice postav velmi dobře.

Režie Andrease Baeslera je takzvaně moderní, děj Hugova námětu přesunuje fiktivně do současného lesku Trump Tower v New Yorku… Má být svědectvím o chorobném narcismu vysokých politiků, o jejich plochém vidění světa i svého okolí, o dekadenci jejich způsobu života. Zde je jistě především akcentováno, jak jim snadno podléhají ženy. Děj je situován podivuhodně do různých pater mrakodrapu. Vévoda mantovský si žije v nejvyšším sedmašedesátém patře, úředník Rigoletto s dcerou Gildou a Giovannou níže, jen v jednatřicátém patře. Podsvětí, jemuž vládne mafián Sparafucile, je situováno do prvního patra mrakodrapu, jemuž vévodí starý vrak Opela Admiralu ze sedmdesátých let, do něhož si Maddalena vodí své sexuální klienty. Starý Opel má zřejmě navzdory těmto vertikálním počinům pérování zachovalé. Režie probíhá zajímavě a dynamicky ve třech scénických rozměrech, namnoze simultánně. Byla ovšem v závěru vybučena nemalou částí publika… Ne však zle, spíše s jistým humorem. K režii se vrátím v závěru po referenci o nejpodstatnější složce v typu pěvecké opery, jakým je Rigoletto, to jest o výkonech pěvců a hudebním nastudování. Ostatně kdyby toto nebylo úspěšné, režiséři by neměli kde a jak své mnohdy bujné fantazie s transformacemi děje realizovat.

Omezuji obvyklou charakterizaci díla samého, neboť u titulu, jakým je Verdiho Rigoletto, by to bylo zbytečné. Společensko-kriticky vyhraněný Rigoletto na Hugův námět Král se baví (premiéra v Benátkách roku 1851) je zajisté mistrovským dílem s neobyčejnou hudební invencí, jdoucí ruku v ruce se silným námětem, řemeslně Verdiho libretistou Francescem Mariou Piavem výtečně zpracovaným. Jsou zde zachovány tradiční uzavřené formy, s rytmizovanými melodiemi, strhující vitalitou, silným výrazem a hlubokou pravdivostí. Ostatně předvést na renomovaných pěveckých soutěžích árie z Rigoletta je pro barytonisty, tenoristy a sopranistky zkouškou ohněm. Proč, to vyplyne vzápětí z hodnocení pěveckých výkonů večera.

V čele výborně hrajícího Bruckner Orchestru stanul nově angažovaný dirigent Martin Braun, jenž se představil letos v březnu jako dirigent Haydnova Života na měsíci v inscenaci Operního studia. Je zřejmé, že Verdiho partituru ovládá výborně, dosahuje s orchestrem homogenní, intonačně pevný orchestrální zvuk s výbornou plasticitou frází, pracuje pozorně i s dynamikou. Jeho gestický projev je exaktní, přehledný, dává perfektně všechny nástupy. K tomuto základu přidává sympatickou míru zřetelné, až nakažlivé chuti, vitality a temperamentu dirigenta středních let věku. Pro zajímavost – na samém počátku své dráhy začínal jako dirigent Moravského divadla v Olomouci.

Musím dirigentovi připočítat i zjevně výbornou práci s pěvci a vypracované kadence duetů v závěrech přesně dle zápisu partitury. Má smysl pro vycítění podstatných detailů (volba míry různých fermat i agogických momentů). To bych ani nemohl plně docenit z vyprodané premiéry, ale měl jsem šanci být přítomen i na generální zkoušce, kterou jsem si doslova vychutnal. Střídal jsem různá místa auditoria pro lepší poznání akustiky prostoru, pozoroval jsem v místě nad orchestrem i zainteresovanou práci dirigenta, jeho zaujetí a pohotovost.

Je logické, že opera, jakou je Rigoletto, doslova stojí a padá s dobře zvolenými pěveckými osobnostmi. To se v Linci podařilo. V triu hlavních rolí vynikl korejský lyrický tenorista Hyojong Kim, přizvaný z Brém za onemocnělého domácího tenoristu Jacquese le Rouxe, na jehož výkon jsem se původně moc těšil… Nicméně můj krátký smutek po oznámení změny na tiskové konferenci záhy poté rozptýlil Hyojong Kim z Brém doslova bravurním výkonem, jaký se slýchá v této obávané Verdiho výškové roli jen vzácně.

Pěvec disponuje barevným, nosným, plně znějícím a zároveň pohyblivým tenorem Flórezova virtuózního typu. Však zpívá zejména belcantové role Belliniho, Rossiniho, Donizettiho, ale rovněž repertoár oper Mozartových v Brémách i Hannoveru. Ale jeho výšky mají plností tónu již charakter spinto tenoru, jsou plně koncentrované v masce, úžasně volné a lehké. Jako kdyby snad neexistovala zemská přitažlivost. Oblast přechodových tónů rozsahu je tvořena příkladně, intonačně bezvadně. Marně pátrám v paměti v zástupech live viděných vévodů, kdo by se panu Kimovi vyrovnal v nadhledu nad nejobtížnějšími místy této role, v krásně předené kultivované kantiléně (pravé filare il tuono!), v pianech, kompaktních v barvě se znělými forte. Jádrem jeho hlasu je hladce fungující voix mixte, schopný pružných modulací. Po obtížné árii třetího dějství s působivým cantabile Adagia – Parmi veder le lagrime – je otevřena v Linci virtuózně interpretovaná stretta v Allegru. Pan Kim si v ní přidal suverénní držené závěrové vysoké dé! Vysoké há uzavírající slavnou Canzonu ve čtvrtém dějství, tolik obávané, neb se na něm končí (je snazší jít z výšky dolů), působí samozřejmě, lehce. Když je k dispozici na jevišti dlouze držené vysoké dé, tak se háčka sypou doslova z rukávu… Brilantní výkon, kterého nebýváme častými svědky. Navíc herecky výkon poctivě, pevně ve výrazu utvářený v duchu režie díla. Bravo!

Druhým milým překvapením večera byla hlasově suverénní Gilda sopranistky Julie Sitkovetsky, sólistky opery v Hannoveru. V kantilénách Verdiho je dokonalá a výškově neobyčejně disponovaná. Její hlas je suverénní v plynulé kantiléně, hlavový rejstřík má dokonale vycvičen pro virtuózní běhy i vysoké polohy nad céčkem, s jistotou přidává nejvyšší tóny sopránového rozsahu. Snad jen připodotknu, že řada vysokých tónů u Vévody i Gildy je vytvořenou tradicí slavných interpretů, ve Verdiho partituře většinou nejsou vůbec předepsány.

Titulní roli Rigoletta přesvědčivě interpretoval ve slušivě padnoucím obleku podle módy ze sedmdesátých let italský barytonista Federico Longhi. Ach, ta sedmdesátá léta, tolik inspirující kostýmní tvorbu! Před čtrnácti dny jsem psal o slušivém obleku Germonta z těchže let v budějovické Traviatě… (recenze je zde). Federico Longhi byl v Linci loni výborným Falstaffem! S vysoko posazenou kantabilní rolí Rigoletta se vypořádal rovněž se ctí, letos si prožil debut v této roli i v aréně ve Veroně. Jeho baryton je měkký, kulatý, sametové barvy, prostorově dostatečně objemný a nosný. Nemá však tak barevně prozářenou špičku v tónu a dokonale plynulou kantilénu lyrických ploch, jakou disponoval jeden z jeho uváděných pedagogů – Giuseppe Valdengo, jenž oslnil coby Rigoletto Plzeň v roce 1966, v tehdejších cyklech oper se světovými hosty (kdeže loňské sněhy jsou…). Dodnes mám v uchu tok jeho neobyčejně plynulé kantilény. Falstaff je v tomto směru přece jen jiný, více deklamační a ležel pěvci celkově lépe.

Panu Longhimu vycházejí nejlépe místa dramatická, vzrušená. O celkově přesvědčivé interpretaci titulní role v globálním dojmu je však nutné hovořit s maximálním uznáním.

V režijním pojetí působí přesvědčivě v odstínech “dvojího” života Rigoletta jako uraženého a poníženého člověka (abych si vypůjčil název románu Dostojevského). Pěvec nikde nepohrdá přidáváním tradicí posvěcených výšek, ať se jedná o průbojné gé na konci monologu ze začátku druhého dějství, či až podivuhodně samozřejmě “shora” tvořené As na konci temperamentně podaného duetu s Gildou – v bryskně dirigentem nasazeném Allegru vivu. Gilda Julie Sitkovetsky vystoupala zcela lehce na přidané vysoké es, po obrovském tahu velké plochy duetu je to pěvecky jistě obdivuhodné. Bravo!

Pěkně vykreslenou jevištní podobu Sparafucila předvedl herecky tvárný basista lineckého ansámblu Dominik Nekel, s jadrným, voluminózním basem. Hezkým režijním momentem bylo kouzelné utnutí dlouze podrženého basového ef na konci pěkného dialogu s Rigolettem (Sparafucíííl..) na vteřinu přesným zavřením dveří výtahu, jímž Sparafucile po nabídce svých služeb elegantně odjede. Monterone osvědčeného basisty ansámblu Nikolaie Galkina zaujal průbojným, imponujícím basem s krásně krytými výškami a výrazovou naléhavostí. Je v režijním pojetí zastřelen na vězeňském ochozu, břeskná rána doslova na moment ohromí, ihned po střelbě vpadne do hry slavné Allegro vivo duetu Rigoletta s Gildou. Je to šokový režijní zlom ve vývoji děje.

Režie Andrease Baeslera, k níž se vracím po vstupní charakteristice výše, probíhá na barevně bohatě nasvícené scéně Haralda B. Thora, moderní háv je udílen transferem Hugova námětu do asociací s dobou nacismu. Vévoda je zase střižen do již výše zmíněné vize amerického prezidenta a jeho sexuálních extravagancí, bez určení, o kterého z nich vlastně jde – tipoval jsem si nejprve Clintona s jeho aférou s Monikou Lewinskou… leč on se z toho vyklubal soudobý Trump, označovaný coby sexista… Ještě, že Rigoletto není v ruských službách a navíc k tomu neovlivňuje volby, nebo jsem to možná nestačil rozpoznat… Trochu jsem byl z tohoto na tiskovce načrtnutého režijního guláše překvapen, byť jsem si již zvykl na režie bez respektu k historii, jež je navíc mým velkým hobby, takže mnohdy trpím… a bez respektu k silným námětům významných autorů, kdy se prostě dílo interpretuje zcela libovolně. Cílem je de facto opera jako veliká a imponující show. Kostýmy Tanji Hofmann jsou voleny často v módním střihu sedmdesátých či osmdesátých let.

Výkřiky z automobilového vraku, v němž se ve čtvrtém dějství Maddalena s Vévodou (nebo spíše Monika s Clintonem, už jsem z toho trochu zmaten…) oddávají sexuálním radovánkám po slavném kvartetu, patřičně vyzývavě a hlučně, se mi jeví nadbytečné. Leč nejsem a nechci být ani náhodou pokryteckým moralistou, vždyť o pokrytectví mocných chce zřejmě tato režie především být. Nicméně vnitřní realita námětu a děje inscenace je ve svém celku působivá svým hereckým vypracováním vztahů mezi postavami, vykreslením profilů menších rolí (Borsa, Marullo, Ceprano), s mnoha zajímavými, pěknými detaily i vtipnými gagy a osudovostí postavy Monterona, který je pojat coby katalyzátor děje.

Scéna je zajímavě rozčleněna, kdy třeba ve druhém dějství probíhá dějová linie simultánně v jizbě Gildy a okolí domu. Mužský sbor je zde oblečen do kostýmů, připomínajících podzemní fašistické hnutí proslulých Kapulárů. Inscenace působí jako celek velice úderně, temperamentně, ale rovněž vizuelně barevně v celkovém výtvarném dojmu (pěkný světelný design Stefana Bolligera).

První dějství na velkém plese je inscenačně velmi imponující rozehráním do tří diferencovaných rozměrů, působí tím neobyčejně dynamicky a barvitě! Se živým orchestrem za jevištěm, nikoliv s obvyklou hudební reprodukcí. Přiznám se, že po mnoha viděných Rigolettech mne vlastně ani na chvíli nenapadlo, že bych snad toužil vizuelně po některém z řady předchozích, spíše tradičně laděných aranžmá. Vévoda alias Donald Trump, zpívající ústřední árii třetího dějství před panoramatem zobrazených honosných amerických mrakodrapů, sdělující své okouzlení chůvě Giovanně Vandy Raginskytė, kterou chce v jednom momentu i škrtit. To vše je trochu bizarní. Ale celý svět kolem nás je přece bizarní, takže i režie je odrazem vnitřní reality doby, její bizarnosti a povrchnosti.

Přiznám se, že přes naznačené pochybnosti mám kupodivu (sám se sobě teď divím, jsa tradicionalistou…) pochopení pro svět obdobných režijních fantazií a asociací. Pro mne je tato inscenace zajímavá, barvitá, postavy jednají tak, jak by jednaly v tradičně laděných inscenacích. Rigoletta vlastně ani netoužím vidět jako šaška s rolničkami, člověk je de facto často tím největším poníženým šaškem právě v tom nejlépe padnoucím a zdánlivě drahém obleku. Otazníkem je pro mne více prvoposluchač tohoto díla – dostává se mu podobným transferem reálný obraz Hugova námětu? Pro mne po stém dvacátém vidění Rigoletta je to vlastně příjemná změna, zejména vnímám-li výborné hudební provedení, svrchované pěvecko-herecké výkony či bezvadný výkon mužského sboru, který připravil sbormistr Martin Zeller.

Inscenaci v Linci jsem vnímal jako hudebně výborně připravenou, s orchestrem, jenž vždy první vypovídá o úrovni toho kterého divadla, s výbornými výkony a s doslova excelentním Vévodou a Gildou jako přidanou hodnotou. Představení mělo spád přes otevření obvyklých škrtů, imponovalo muzikalitou a dynamismem. Pauza až po třetím dějství je rovněž atypická, to už by se mohlo hrát i bez pauzy. Ale opera je také show společenského charakteru, tudíž pauza je socializující, lidé se potkávají, pohovoří nejen snad o Donaldu Trumpovi a souvislostech inscenace, která zjevně část publika šokovala a část neobyčejně pobavila – na reakcích početného publika to bylo během pauzy znát.

Mohu s čistým svědomím doporučit operním zájemcům kteroukoliv z repríz. Obsazení není alternováno, jedině do role Vévody vstoupí v některé z řady repríz původně nealternovaný domácí tenorista Jacques le Roux. Sám hodlám navštívit reprízu s tímto tenoristou, jenž mi imponoval v uplynulé době jako skvělý Alfred a Narraboth. Ostatně obsazení Linec uvádí velmi pečlivě elektronickou cestou daleko dopředu. Je plánováno, dle informace z tiskové konference, osmnáct následujících repríz, v listopadu šest a v prosinci tři. Soudím ryze subjektivně, že výrazné bučení části publika na adresu režiséra patřilo asociaci s Donaldem Trumpem, coby pro tuto skupinu posluchačů málo přijatelnou variantou inspirace nesmrtelného romantického operního “hitu”. Což vzbudí namnoze spíše chuť dílo shlédnout! Převládal však vřelý potlesk pro sólisty hlavních rolí večera, dirigenta Martina Brauna a pro renomovaný Bruckner Orchestr Linec.

Hodnocení autora recenze: 90%
výkony představitelů Vévody a Gildy: 100%

 

Giuseppe Verdi:
Rigoletto
Dirigent: Martin Braun
Režie: Andreas Baesler
Scéna: Harald B. Thor
Kostýmy: Tanja Hofmann
Světelný design: Stefan Bollinger
Sbormistr: Martin Zeller
Dramaturgie: Magdalena Hoisbauer
Bruckner Orchester Linz
Herrenchor des Landestheaters Linz
Premiéra 4. listopadu 2017 Grosser Saal Musiktheater Linec

Der Herzog von Mantua – Hyojong Kim
Rigoletto – Federico Longhi
Gilda – Julia Sitkovetsky
Sparafucile – Dominik Nekel
Maddalena – Jessica Eccleston
Giovanna – Vaida Raginskytė
Graf von Monterone – Nikolai Galkin
Marullo – Justus Seeger
Borsa – Xiaoke Hu
Graf von Ceprano – Rastislav Lalinsky
Gräfin von Ceprano – Kathleen Louisa Brandhofer
Ein Gerischtsdiener – Ville Lignell
Ein Page der Herzogin – Mitsuyo Okamoto

www.landestheater-lint.at