O uchování integrity. Koncertní projekt Cesta se uvedl v Brně

„A ten, který opustil svou zem, který překročil hranice – ocitl se v odříznutém kraji.“ Citátem z traktátu Umění války čínského vojevůdce Sun-c’ se představuje koncertní projekt Cesta – hudba jako prostředek svobodného vyjádření, vzniklý spoluprací hudební agentury Bohemian Artists a violoncellisty Štěpána Filípka, propagátora hudby dvacátého a jednadvacátého století. Projekt zaměřený na tvorbu a životní postoj vybraných českých a světových skladatelů – Isang Yun, Paul Hindemith, Jan Novák, Marek Kopelent – kteří se následkem osobního vymezení vůči totalitě ocitli v exilu či byli ve své tvorbě politickými režimy zásadně omezováni, premiérově zazněl 8. listopadu 2017 v Dietrichsteinském paláci v Brně. Následující koncert se uskutečnil den poté, 9. listopadu 2017, v Českém muzeu hudby v Praze.

Silná dramaturgie sestávající z kombinace hudebního jazyka západoevropské nové hudby, neoklasicismu a lokální tradice (Isang Yun) zahrnovala také sugestivní umělecký přednes Barbory Šporclové Kodetové, která mezi jednotlivými koncertními čísly předčítala mrazivé fragmenty z románu Byly jsme tam taky exilové autorky Dagmar Šimkové. Vzpomínky na komunistické vězení lemovaly hudbu autorů, kterým bylo společné jedno – snaha o uchování osobní a tvůrčí integrity, touha svobodně žít a tvořit.

Večer otevřela neoromantická Sonáta pro harfu Paula Hindemitha v podání přední české harfenistky Kateřiny Englichové. Nadějné konsonance úvodní věty Mässig schnell vytrhly posluchače z bezútěšné nálady nastolené textem Šimkové a přenesly je zpět k humanistickým ideálům. V přehledné formě skladby vynikla mistrná práce interpretky s dozvuky a basy, výborné akustické prostředí rovněž nahrávalo plnému vyznění i těch nejvyšších tónů, které se mnohdy potýkají s jistou pichlavostí. Kateřina Englichová dokonale splynula s nástrojem.

Následující Espace II pro hoboj, harfu a violoncello korejského skladatele Isanga Yuna představovalo ostrý kontrast, který téměř jako by potvrzoval výsměšná slova předešlého čtení o morální integritě. Ve výsledném zvuku se hoboj (Vilém Veverka) projevoval jako nositel neklidu, harfa (Kateřina Englichová) jako konejšivá připomínka tradice a violoncello (Petr Nouzovský) jako expresivní solitér. Zdánlivě nesourodé nástrojové linky a komplikovanou formu sjednocovaly prosebné čtvrttónové vstupy hoboje, které skladbě dodávaly řád. Interpreti si výtečně poradili s množstvím rozšířených technik a Isang Yun Trio tak nevyznělo jako jejich přehlídka, ale svébytný kus zralého kompozičního stylu.

První polovinu večera uzavřela neoklasicistní kompozice Jana Nováka Sonata Super “Hoson Zes…” pro flétnu a klavír. Jde o poctu jedné z nejstarších dochovaných hudebních památek starověku, takzvané Seikilově písni, vytesané na náhrobní kámen přibližně 200 let před naším letopočtem. Samotná Novákova skladba nepřekypuje invencí a její dramaturgické zařazení by tak mohlo vzbuzovat rozpaky, vezmeme-li ale v úvahu text Seikilovy písně, zapadá Novákovo dílo do celkového konceptu výborně – „Pokud živ, tvář měj jasnou, smutku výhost dej. Života krátký jest jen běh, nakonec vezme čas zpět dar svůj.” Program první poloviny večera by se tak dal vyjádřit jako beznaděj olemovaná smířením. Interpretky Hana Brožová (flétna) a Petra Matějová (klavír) beze zbytku dostály virtuózním nárokům Sonaty, uznání si zaslouží také výborné zacházení s odlišnými výrazy skladby.

Skladatel Isang Yun dostal prostor také v druhé půli večera. Jeho Piano Trio provedlo uskupení Ensemble Solaris3: Martin Levický (klavír), Anna Veverková (housle), Štěpán Filípek (violoncello). Zdánlivě nepřehledné exponování rozšířených technik skrývalo při důkladném poslechu jemnost a průzračnost. Skladba bez jasných vrcholů, plná vzruchu a neklidu, by bez poctivé vnitřní výstavby mohla uvíznout v beztvaré šedi, to se ale naštěstí nepotvrdilo. Důkladná interakce mezi inteprety a maximální znalost detailu nic takového neumožňovaly.

Je nutné vyzdvihnout dramaturgický oblouk klenoucí se od začátku k závěru. Program, uvozený sólovou skladbou s výraznými prvky kantability, uzavřela rovněž kompozice pro sólový nástroj – Cantus Rogans pro violoncello od Marka Kopelenta. I toto dílo se vlastním tvůrčím způsobem vyrovnává s kantabilitou, avšak poněkud skrytě. Jeho podtext nese trojdílnou modlitbu k Panně Marii a přes všeobjímající úzkost vždy na čas spočine. Violoncellista Petr Nouzovský se s nelehkou mnohovrstevnatostí skladby vypořádal znamenitě.

„A my jsme šťastni, že se podílíme na nové době!” zní ironicky ze zápisků Dagmar Šimkové. Ačkoliv by se mohlo zdát, že dnes, v době neomezených možností a všeobecného nadbytku, jsou osudy těchto tvůrců pouhým mementem, je třeba mít na paměti, že o skutečnou svobodu musíme usilovat v jakékoli době. Projekt Cesta udržuje paměť živou a za to mu patří veliký dík.

Hodnocení autorky recenze: 90%

Cesta – hudba jako prostředek svobodného vyjádření
Irena Troupová (soprán)
Hana Brožová (flétna)
Monika Boušková (hoboj)
Petra Matějová (klavír)
Isang Yun Trio
–Vilém Veverka (hoboj)
–Kateřina Englichová (harfa)
–Petr Nouzovský (violoncello)
Ensemble Solaris3
–Anna Veverková (housle)
–Martin Levický (klavír)
–Štěpán Filípek (violoncello)
8. listopadu 2017 Dietrichsteinský palác Brno

program:
Paul Hindemith: Harp Sonate
Isang Yun: Espace II for oboe, cello and harp
Jan Novák: Sonata Super “Hoson Zes…” pro flétnu a klavír
Isang Yun: Trio for violin, cello and piano
Marek Kopelent: Cantus Rogans pro sólové violoncello

www.mzm.cz