Rekapitulace a nové horizonty šéfa SOČRu Jakuba Čížka. S Vilémem Veverkou otevřeně
Poté, co byl v této rubrice mým předchozím hostem generální ředitel České filharmonie David Mareček, bral jsem jako logický krok, že by měl zaznít hlas člověka de facto na identické pozici a sice ze svým způsobem konkurenční organizace. O rozhovor jsem požádal ředitele Symfonického orchestru Českého rozhlasu Jakuba Čížka. Některá témata tak budou už ze své podstaty shodná. Jaké jsou tedy jeho vize a záměry, co vše by rád na pozici ředitele symfonického orchestru naplnil?
Jakube, váš orchestr je aktuálně v situaci, kdy pomalu končí druhé funkční období šéfdirigenta Ondreje Lenárda. Výběr šéfdirigenta je do značné míry klíčovým procesem, nejen ve vztahu k dalšímu uměleckému růstu, ale také co se týče obecného rozvoje a další expanze s tím související. Předpokládám, že otázka nástupce současného šéfdirigenta je pro vás jedno z hlavních témat.
To jste se dotkl důležité otázky a citlivého tématu. U orchestru jsem více než dva roky a krátce po svém nástupu jsem připravil dlouhodobou koncepci Symfonického orchestru Českého rozhlasu na příštích pět let, do roku 2021, ve které jsem si stanovil jednak vizi, na kterou jste se zeptal, a poté desatero cílů, které by měly vést a posloužit k jejímu naplnění.
Když bych tu vizi měl verbalizovat, tak bude znít takto: Symfonický orchestr Českého rozhlasu jako bezkonkurenčně druhým nejlepším orchestrem v České republice a jedním z deseti nejlepších rozhlasových orchestrů v Evropě (podtrhuji to rozhlasových). Toto beru jako vizi, která je reálná, ale podotýkám, že se vztahuje na celé toto období. Velmi bych si přál, aby v roce 2021 potažmo 2022, kdy skončí mandát současnému generálnímu řediteli Českého rozhlasu a já budu skládat své účty, byl Symfonický orchestr Českého rozhlasu u veřejnosti, odborné i našeho publika, vnímán skutečně jako druhý orchestr v zemi. V uměleckém slova smyslu, ale i co do kreditu a prestiže. V rámci Evropy, zejména směrem na západ, je naplnění mé vize logicky mnohem těžší. Není to jednoduchý úkol, a to při vědomí, že můžeme jmenovat patnáct až dvacet rozhlasových, především německých, špičkových orchestrů, se kterými se musíme poměřovat. Ve východním bloku rozhlasové orchestry narážejí mnohdy na tu skutečnost, že nejsou tak vidět a nemluví se o nich tolik jako o těch takzvaných národních orchestrech. To považuji za skutečný handicap Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Bez ohledu na kvalitu, Symfonický orchestr Českého rozhlasu není natolik vizibilní, což je dáno i povahou naší práce.
Z toho desatera je jedním z hlavních úkolů právě nalezení nového šéfdirigenta. Zde bych asi zopakoval slova Davida Marečka. Musí jít o osobnost přijatelnou primárně pro orchestr, jeho management a vedení Českého rozhlasu, ale také pro veřejnost, abonenty a rozhlasové posluchače. Ostatně rozhlasoví posluchači jsou největší množinou možná deseti tisíců posluchačů. Mým cílem je, aby to byl člověk, který má evropské renomé, a přáním každého ředitele přirozeně je, aby i po lidské stránce byl šéfdirigent osobností konstruktivní. Jeho funkce nespočívá pouze v tom, oddirigovat svých pět abonentních koncertů, znamená to širší systematickou práci s orchestrem. Myslím, že mohu už nyní prozradit, že se nám to podařilo. Ve čtvrtek 14. prosince na tiskové konferenci oficiálně oznámíme jméno nového šéfdirigenta Symfonického orchestru Českého rozhlasu!
Domníváte se, že funkce šéfdirigenta je do určité míry svým způsobem i „politickou rolí“?
Nevnímám to tak, že by to byla politická funkce. Symfonický orchestr Českého rozhlasu nemá zřizovatele v podobě ministerstva kultury a pro mě je determinantem spíš to, co říká zákon o Českém rozhlase, a to se v našem případě týká plurality hudby. Tím, že se každý koncert nahrává, respektive, že značný čas trávíme ve studiu, vzniká, jak já říkám, svého druhu národní zvukový archiv. A to samozřejmě se vším respektem vůči dalším českým orchestrům. Specifikem Symfonického orchestru Českého rozhlasu je to, že se jedná o jediný národní rozhlasový orchestr. Jako takový má plnit funkci, která zde byla od začátku, vytvářet hudbu pro vysílání, zaznamenávat koncerty.
Orchestr byl založený v roce 1926, první zájezdy se však realizovaly až někdy v šedesátých letech. Etablovaná koncertní sezona, tak jak ji známe v dnešní podobně, vznikla až během působení šéfdirigenta Vladimíra Válka. Dnes to bereme samozřejmě jako stabilní a nedílnou součást portfolia Symfonického orchestru Českého rozhlasu. To portfolio tvoří abonentní koncerty, které realizujeme ve třech řadách, hlavní řadu v Rudolfinu, řadu Nové horizonty v Obecním domě či Foru Karlín a koncerty v řadě S ve Studiu 1. Celkem dvacet koncertů, v poměru 12 : 4 : 4. Dalších zhruba patnáct koncertů realizujeme v České republice pro jiné pořadatele, na prvním místě je to určitě festival Pražské jaro, dále Smetanova Litomyšl, Český Krumlov, kde jsme byli doposud rezidenčním orchestrem, Janáčkův máj a další.
Nevyhýbáme se ani významným regionálním festivalům, můžeme-li si to časově dovolit a „vejdeme-li se na pódium“. Letos to byly například Pardubické jaro nebo Trutnovský podzim. Průměrně šedesát dnů v roce strávíme v nahrávacím studiu. Co se koncertů v zahraničí týká, jejich počet je proměnlivý. Naší tradiční destinací je Japonsko (příští turné v létě 2018). V případě, že realizujeme takovéto turné, musíme k našemu ročnímu úvazku připočíst dalších přibližně patnáct zahraničních koncertů. Přihlédnu-li ještě k vizi, o které byla řeč, tak pro nás je zájezdová činnost prostředkem pro budování značky. Zároveň však zájezdy rozhodně nestavím na první místo. Na prvním místě je jednoznačně činnost v České republice a nahrávání, až poté prezentace v zahraničí.
To jste vzal velmi zevrubně, pojďme však ještě o krok zpět. V případě Davida Marečka, se kterým jsem dělal předcházející rozhovor, šlo částečně o rekapitulaci. Na to je ve vašem případě ještě brzy. Zajímá mě však, jaká je vaše vize, se kterou jste přišel k Symfonickému orchestru Českého rozhlasu, jednodušeji řečeno, jak fakticky chcete tradiční český orchestr s bohatou historií posunout – viz vaše „desatero“– mezi „top ten“ rozhlasových orchestrů v Evropě?
Stručně řečeno, bez ohledu na důležitost či pořadí: Dlouhodobým plánováním spojeným s pestrou a objevnou dramaturgií. Spoluprací se špičkovými dirigenty a sólisty. Pochopitelně i pomocí marketingu a fundraisingu. Chci se dostat k vícezdrojovému financování. „Napumpování“ finančních prostředků, jako tomu bylo v případě České filharmonie, určitě velmi pomůže a může to přinést relativně brzký efekt.
Dramaturgie je jednou z absolutních priorit, a to i v oblasti nahrávání. V tomto chceme pokračovat ve spolupráci s vynikajícími dirigenty. Zároveň jsme schopni, myšleno i finančně, dostat do sezony na evropském poli renomované sólisty, a pokud se to podaří stabilně, tak chceme v některých aspektech zdravě „konkurovat“ České filharmonii. Takovým příklad může být únorový koncert. Vystoupí na něm Mahan Esfahani, aktuálně asi nejslavnější cembalista současnosti, který společně s Jiřím Rožněm provede Koncert pro cembalo a orchestr od Viktora Kalabise. Jiným příkladem ve věci dramaturgie může být světová premiéra Koncertu pro violoncello a orchestr „Narcissus“ v podání Tomáše Jamníka, který Symfonický orchestr Českého rozhlasu objednal u mladého skladatele Jana Ryanta Dřízala.
Obecně, skladby na objednávku, jejichž vznik chceme systematicky iniciovat, jsou dlouhodobě důležitým pilířem dramaturgie Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Jinou kapitolou je pak účinkování světového violoncellisty Stevena Isserlise, kterého jsme „nenechali“ hrát Dvořáka, ale provedl koncert od významného francouzského skladatele Henriho Dutilleuxe. Možná to bude těžší sousto, ale uvědomujeme si, že obecně, co se dramaturgie týká, tak jsme v České republice poměrně ustrnuli. Nepočítám-li specializované festivaly, tak v běžné sezoně podobných skladeb nezazní mnoho. Naše cesta je tímto publikum zároveň edukovat. Vedle toho nabízíme tradičnější programy, primárně s šéfdirigentem Ondrejem Lenárdem. Abychom to vše mohli realizovat se sólisty a dirigenty, se kterými bychom si přáli, je nutné dlouhodobé plánování, což se nám ne vždy daří.
V uplynulých letech jsme pak realizovali řadu referenčních nahrávek. Na prvním místě je cenná spolupráce s Tomášem Netopilem a nahrávky s hudbou Leoše Janáčka. Jinými slovy, i toto je cesta – vytvářet nahrávky, které se dostanou na trh a které představují zásadní referenci. Nahrávky s Tomášem Netopilem měly v tomto smyslu velký ohlas právě u zahraniční kritiky.
Je evidentní, že spolupracujete s mladými dirigenty, postrádám však jedno jméno, Jakub Hrůša…
Jednáme s Jakubem o koncertech i nahrávání, ale musíme dnes respektovat, že Jakub Hrůša a nově i Tomáš Netopil mají oba funkční pozici u České filharmonie. A bez dohody s Českou filharmonií se neobejdeme. Česká filharmonie navíc trvá na formě určité exkluzivity. O Jakuba Hrůšu velmi stojíme, věřím, že je to reálné, ale narážíme zde právě na zmíněný problém, který se týká dlouhodobého plánování. V jeho případě bychom již nyní potřebovali plánovat sezonu 2020/2021. Zde zkrátka narážíme na praktickou bariéru, že nemáme vlastní sál. Byt’ musím konstatovat, že Česká filharmonie nám v tomto ohledu vychází vstříc.
Univerzálně řečeno, ještě k předchozí otázce, toto je tedy cesta. A co by to velmi podpořilo, jsou peníze.
A je to reálné?
Velmi bych si to přál. Ale v této chvíli, pokud se budu bavit o větší finanční injekci, to reálné není. Možná ani v horizontu dvou let ne. Což logicky trochu torpéduje ty velké vize. Není to možné z toho důvodu, že Rozhlas je financován z rozhlasových poplatků, které platí veřejnost, a Symfonický orchestr Českého rozhlasu je „jen“ jednou z divizí Českého rozhlasu (jedna patnáctina), který má celkem přibližně tisíc pět set zaměstnanců. Když se budeme bavit o navyšování mezd hráčů, tak je tu zároveň otázka, jak k tomu přistoupí celý Rozhlas, protože zkrátka není dost dobře možné privilegovat jednu divizi. Uvědomme si také, že prioritou Českého rozhlasu je vysílání, tedy především podpora stanic, což je logické.
Takže například lidé ve zpravodajství mají lepší platové podmínky než hráči Symfonického orchestru Českého rozhlasu?
Konkrétní mzdy zaměstnanců rozhlasu komentovat nemohu. Hráč Symfonického orchestru Českého rozhlasu nicméně dosáhne na celostátní průměrný plat, což znamená, že jeho plat je nižší než průměrný plat v Praze. Obecně platí, že nyní nejsme schopni ty peníze do orchestru „napumpovat“, protože bychom jednoduše vyvolali v rámci celé instituce disproporci. Tu injekci by potřeboval Český rozhlas. Nebo by musel někde udělat škrty, ale to samozřejmě nechceme.
V Praze jsou tři velká symfonická tělesa, což na město této velikosti není vůbec málo, navíc zde již druhou dekádu funguje PKF – Prague Philharmonia a Český národní symfonický orchestr. Odhlédnu-li od primární funkce Symfonického orchestru Českého rozhlasu, kterou je pořizování nahrávek, domnívám se, že každý orchestr by měl mít vlastní identitu, rukopis. Připomeňme, že David Mareček úspěšně prezentuje Českou filharmonii jako typicky český orchestr, který je autentickým reprezentantem českého umění. V čem vnímáte specifika Symfonického orchestru Českého rozhlasu, jaká další profilace orchestru se nabízí?
Tím, že vytváříme národní archiv, tak logicky nemůžeme opomenout české skladatele. Nehrajeme a nenatáčíme jen Dvořáka, Janáčka, Martinů, ale například Kabeláče, Felda, Flosmana a další. Chceme však uvádět i skladatele a skladby, na které se trochu pozapomenulo. Provedli jsme například Foersterův Koncert pro violoncello a orchestr, zmínil jsem již Kalabise, z dalších jsou to třeba Havelka, Eben. Zkrátka Symfonický orchestr Českého rozhlasu je také ambasadorem české hudby, a to i české soudobé hudby. Právě díky tvorbě nahrávek je to unikátní, protože vše, co zahrajeme, také nahrajeme, a to je ono bohatství. Každý koncert tím pádem můžeme reprízovat. Vedle toho chci, abychom skutečně aktivně prezentovali současnou českou tvorbu. Buď skladbou napsanou přímo pro Symfonický orchestr Českého rozhlasu – prozatím jedna za sezonu – a nebo bych uvedl příklad Srnkova klavírního koncertu, který jsme provedli „jen“ v české premiéře. Současnou českou hudbu chceme zkrátka reflektovat více. Jsou to jména jako právě Miroslav Srnka, Ondřej Adámek, Jiří Kadeřábek, autoři, které máme v hledáčku.
Orchestr je nedílnou součástí veřejnoprávní instituce (podobný model úspěšně funguje i v dalších vyspělých zemích Evropy), tedy poměrně bohaté instituce financované z koncesionářských poplatků. To je danost. Přesto mi dovolte relativně kontroverzní otázku. Nemáte dojem, že tím, jak jsou aktuálně rozdané karty, jsou ostatní české orchestry chtě nechtě trochu ve stínu České filharmonie?
Ano, ostatní orchestry jsou ve stínu České filharmonie. Stejně tak i další příspěvkové organizace ministerstva kultury. Česká filharmonie dostala jakousi výsadu. Na jednu stranu, coby představitel Symfonického orchestru Českého rozhlasu, můžu žárlit, na druhou stranu jsem rád, že si Česká filharmonie vydobyla toto postavení, které má. A myslím, že s novým šéfdirigentem má nakročeno ještě dál. A to, že má vyprodané koncerty a vozí sem ty nejlepší světové sólisty, vypovídá o tom, že se lze při určité konstelaci, mám na mysli Jiřího Bělohlávka spolu s Davidem Marečkem, onu výraznou finanční injekci a značku České filharmonie, která tady byla a po které stačilo „jen sáhnout“, výrazně posunout mezi nejlepší evropská tělesa. Pomáhá to i České republice, pomáhá to Praze a podle mě to pomáhá i celé kultuře u nás. Nakonec ty všechny další plány, viz takzvaný „digital concert hall“, edukační program, zde se dá jen smeknout a pogratulovat. Myslím si, že to může dalším orchestrům a kulturnímu podhoubí ve finále pomoci.
Dlouhodobě velkým, nejen předvolebním tématem, které se týká i všech orchestrálních hráčů, je růst mezd v České republice. David Mareček vysvětloval záměr zásadního navýšení mzdových prostředků i tak, že to měl být vzor pro další obdobné instituce. Jaké jsou vaše možnosti a co vše vidíte jako realizovatelné na tomto poli, vidíte šance participace i ze zdrojů z privátního sektoru, pokud je to vůbec právně či technicky, s ohledem na zřizovatele, možné?
Většina orchestrů má příspěvek od města, dále od kraje a posléze od ministerstva. My, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, jsme financováni z rozhlasového poplatku, přičemž téměř polovinu celého rozpočtu Českého rozhlasu tvoří mzdy. Problém je ten, že rozhlasový poplatek je zákonem zafixován od roku 2008 na pětačtyřicet korun. Tím pádem my nemáme možnosti, jak jej zvýšit. Reklama v rádiu jako médiatypu je dlouhodobě na ústupu, protože zásadně stoupla v online. Navíc u Českého rozhlasu existuje časová limitace reklamy. A Rozhlas se musí rozvíjet a investovat do nových nápadů, obsahových i technologických, jinak nás lidé postupně přestanou poslouchat. Za Symfonický orchestr Českého rozhlasu musím říci, že velmi podstatná je cesta většího využití veřejných zdrojů a komerčního sektoru. Ale celkově by Rozhlasu, jeho vývoji a inovacím jednoznačně prospělo, aby se valorizoval rozhlasový poplatek.
Kumulovaná inflace za těch deset let je zkrátka znát. Pak by se daly vytvořit velmi slušné podmínky. Reálný cíl je tedy nyní sehnat partnery, rozuměno sponzory, zaměřit se na fundraising a zajistit vícezdrojové financování Symfonického orchestru Českého rozhlasu. V této fázi bych si přál, abychom měli alespoň dva miliony od sponzorů. Rozpočet Symfonického orchestru Českého rozhlasu je přibližně třiasedmdesát milionů, což zahrnuje provoz orchestru bez investic (především nákup hudebních nástrojů) a bez marketingu (asi jeden milion ročně). V tuto chvíli není ve finální fázi jednání s žádným velkým sponzorem, nicméně máme již nabídky a sponzory průběžně oslovujeme. Další půlmilion až jeden milion si dovedu představit z nadací a veřejných fondů, což může být hlavní město Praha nebo ministerstvo. Tyto peníze by šlo primárně využít jako investice do programů, nahrávací činnosti, dále například jako nenárokovou složka mzdy hráčů orchestru.
Zůstaňme ještě u financování. Jaká je vlastně soběstačnost Symfonického orchestru Českého rozhlasu, respektive jak vypadá celkový koláč příjmů (výnosy ze vstupného, zájezdy a tak dále)?
Průměrně se soběstačnost pohybuje na úrovni patnácti procent, což podle statistik Evropské vysílací unie plně koresponduje se situací u jiných evropských rozhlasových orchestrů. U nás jsou rozdílné roky, kdy absolvujeme větší zahraničí turné, typicky v Japonsku, a roky, kdy naopak zahraniční zájezdy téměř nemáme. Právě v letošním roce (2017), kdy jsme měli jediný zájezd do Německa, byly celkové náklady šestasedmdesát milionů korun (včetně investic a marketingu) a soběstačnost pouze 12 %. Z toho téměř 6 % tvořily příjmy ze vstupného, 5 % příjmy z koncertní činnosti a zbylé procento výnosy z grantů a dotací. V příštím roce nás čeká japonské turné s třinácti koncerty a rozpočet to odráží jak v celkových výnosech a nákladech (plánované náklady činí 81 milionu Kč), tak v podílu soběstačnosti. Ta bude právě ve výši 15 %, z čehož koncertní činnost včetně zmíněného turné tvoří plných 9 %.
Symfonický orchestr Českého rozhlasu má již čtvrtou sezonu svůj „populární“ cyklus koncertů v Obecním domě. Možná se nabízí nyní určité hodnocení této platformy. Na jakého posluchače vlastně cílíte?
Od sezony 2014/2015, kdy cyklus Nové horizonty začal, prošla tato řada svým vývojem a při pohledu na letošní sezonu jasně vidíte, kam jsme došli. Z původních šesti koncertů tvoří tuto řadu pouze čtyři. Soustředíme se na jasnou žánrovou profilaci jednotlivých projektů tak, aby měl posluchač od počátku jasno, co ho na koncertě čeká. Větší část koncertů pořádáme ve Foru Karlín, který je pro naše projekty, jež musíme ozvučit, nejlepší volbou v Praze. Nyní jsme svým způsobem spokojení s tím, jak to funguje, ale to samozřejmě neznamená, že to bude takto fungovat donekonečna. Děláme výlety mimo klasický žánr, viz Na Brodway s Adamem Plachetkou, operetní gala, měli jsme společný koncert s Tata Bojs nebo Anetou Langerovou. Pro mě je důležité, že jsou to projekty s kvalitní hudbou, orchestr v nich hraje zásadní roli a máme zpravidla vyprodaný sál.
Tata Bojs? Proč? Vždyť muzikanti Symfonického orchestru Českého rozhlasu jsou lepší než muzikanti Tata Bojs…
Naši hráči jsou lepší na klasiku. Tata Bojs je zase jedna z našich nejlepších rockových kapel. Když se to dělá dobře a hudba se napíše tak, aby orchestr byl rovnocenným partnerem kapely, funguje to. Nehledejme v tom Miroslava Srnku. Pro nás to znamená, že jsme schopni se odprezentovat publiku, kde je dva tisíce lidí. Je to navíc cosi, co děláme jen jednou za čas.
Bude chtít Jakub Čížek obhajovat svou pozici a ve druhém funkčním období vykročit hypoteticky na cestě Symfonického orchestru Českého rozhlasu někam výrazně dál, udělat s novým šéfdirigentem ze Symfonického orchestru Českého rozhlasu třeba českou jedničku?
Nemám omezené funkční období, ale do funkce mě jmenoval současný generální ředitel, jehož mandát omezený je. Moje působení tedy je do jisté míry odvislé od obsazení pozice generálního ředitele. Pro mě je v současnosti prioritou naplnit pětiletou vizi, o které jsme mluvili na začátku. Symfonický orchestr Českého rozhlasu je a má být hrdým reprezentantem české kultury doma i v zahraničí a čím bude úspěšnější, tím více to bude odrážet i pozici České republiky a její kultury vůči světu. Jedničkou u nás ovšem je Česká filharmonie, a tak to má být. Symfonický orchestr Českého rozhlasu má podle mě mít odlišné postavení, a kromě jiného má být průkopníkem nových věcí a směrů. Vždyť sloužíme všem.
Děkuji za rozhovor!
VIZITKA
Jakub Čížek (*1979) působil šest let (2000–2006) jako šéfproducent Mezinárodního hudebního festivalu Pražský podzim, kde se částečně věnoval také dramaturgii, marketingu & public relations.
Festival v té době hostil v Praze mnoho významných zahraničních orchestrů, např. orchestr milánské La Scaly s Riccardem Mutim, orchestr Mariinského divadla s Valerijem Gergijevem, Bamberské symfoniky s Jonathanem Nottem, Berlínské rozhlasové symfoniky s Markem Janowskim, Moskevskou filharmonii s Jurijem Simonovem, BBC Philharmonic s Gianadreou Nosedou, Budapest Festival Orchestra s Ivánem Fischerem, orchestr Mozartea Salcburk, orchestr Sinfonia Varsovia s Krzysztofem Pendereckim a řadu světových sólistů. V roce 2001 zorganizoval evropské turné Moskevské filharmonie.
Později dva roky řídil Odbor mechanických práv a audiovize v Ochranném svazu autorském, kde se mimo jiné věnoval licencování vydavatelů hudebních CD a DVD.
V roce 2008 nastoupil do Českého rozhlasu. Několik let zde vedl Mezinárodní oddělení, do jehož agendy spadá i mezinárodní výměna hudebních pořadů v rámci Eurorádia. Dále zastával post ředitele Odboru komunikace a vnějších vztahů a tiskového mluvčího Českého rozhlasu. Od roku 2014 působil jako šéfproducent hudební tvorby, do jehož kompetence spadá více než čtyři sta rozhlasových hudebních produkcí ročně převážně z oblasti klasické hudby a jazzu.
Od 1. července 2015 vykonává funkci ředitele Symfonického orchestru Českého rozhlasu.
Vystudoval hudební management na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Mezi jeho záliby patří vedle hudby a hry na klavír také film, divadlo, sport, cestování a rodina.
(zdroj: rozhlas.cz)
