Tři čeští tenoři: Beno Blachut, Ivo Žídek a Oldřich Kovář
CD bylo zřejmě inspirováno galakoncerty tří světových tenoristů ještě nikterak vzdálené doby – Pavarottiho, Dominga a Carrerase. Radioservis připravil osobitou variaci na dané téma v české retrospektivě tenoristů takzvané zlaté éry Národního divadla v Praze. Čímž se myslí doba od roku 1945 po konec šedesátých let. Jména Beno Blachut, Ivo Žídek a Oldřich Kovář s touto slavnou érou plně rezonují. Zároveň patřili ve své době k nejpopulárnějším osobnostem uměleckého světa, nejen opery! Znali je kupodivu i ti, kteří na operu ani nezavítali. 
A právě Český rozhlas, tehdy ovšem Československý rozhlas, měl na řečeném faktu velmi podstatnou zásluhu! Troufnul bych se vsadit, že počet nahrávek tolika různorodých oborů, jaké dokázal realizovat Beno Blachut (1913 – 1985), nemá vůbec obdobu! S úžasem se dívám na rozhlasové nahrávky a jen žasnu. Je vůbec možné nahrát tolik snímků? Snad na jakýkoliv titul si vzpomenu, tak jej nahrál Beno Blachut. Jak vůbec tohle stihnul při povinnostech divadla, koncertech, hostováních? Nenacházím na toto odpověď. Pěvec mimořádných kvalit věnoval shodou historických okolností své síly, zřejmě i neuvěřitelnou píli, české operní interpretaci, a to na světové úrovni. Což ostatně dokládalo jeho hostování ve Vídni a nadšení světového dirigenta Ericha Kleibera, který o Blachuta poté usiloval na Ministerstvu kultury ČSR. Neuspěl… Pro českou operu naštěstí neuspěl! 
Blachut se stal legendou celé historie naší opery, nejen oné zlaté éry. Jeho neobyčejně měkký, sametový tenor zajímavé, tmavší hlasové barvy, od Boha ideálně rejstříkově scelený, s vřelým, oduševnělým výrazem ovlivnil celou generaci tenoristů. Ti se minimálně dvacet let po válce Blachutem poměřovali a jeho jméno tehdy doslova splynulo v širší veřejnosti s pojmem tenorista. V roce 1948 nadchnul v Krombholcově premiéře Smetanova Dalibora v titulní roli (tehdy úžasné obsazení s Podvalovou, Bednářem, Kalašem). Blachut, ač strukturou hlasu lyrický tenor, splynul s postavou Dalibora ideálně a dík nahrávce Supraphonu z roku 1950 je vzorem dodnes nepřekonaným. 
Pro rozhlas Blachut nahrál ale i spousty árií z oborů, které zpíval ještě v Olomouci, ne však již v Národním divadle, kam byl Talichem angažován v roce 1941. K těmto patří hned první snímek na CD – árie Rudolfa z Pucciniho Bohémy. Poeticky interpretovaná, s lehkostí a vroucností přirozené kantilény a dík vrozenému mixtu v hlasové struktuře i lehce tvořeným výškám. Hned vedle Rudolfa musím chtě nechtě (a je to pro mne překvapení) postavit pěvecky pružného, jemně tvořeného Mozartova Belmonta z Únosu ze serailu. Ta opojná lahodnost jeho Mozarta! Nebýt třech zbytečných nestylových glissand (zde stačilo jen a pouze upozornění dirigenta Františka Dyka), zeptal bych se, zda toto nebyla dokonce jeho parketa? Až nápadně se pružností i barvou dá srovnat s nahrávkou Petera Schreiera, který byl ovšem na Mozarta specializován! A hned vedle Belmonta oborový protipól – hrdinný Wagnerův Walter Stolzing z Mistrů pěvců norimberských. U Blachuta vůbec nepřemýšlíte, zda je opravdu ten pravý wagnerovský typ, on totiž i zpěv Stolzinga přednáší krásně, což je jeho hlavní deviza! Jeho Canio ze slavných Komediantů Ruggiera Leoncavalla je též z rodu hrdinných tenorů. Je svrchovaný, pravdivý, vroucně předvedený. Bez hysterického “trhání kulis”, což bylo Blachutovi zcela cizí. Tak jako nikde nepřitlačí do tónu, vše mu zní lehce, přirozeně v naprosté jednotě barvy v celém rozsahu hlasu. Za vrchol tohoto výběru Radioservisu bych označil skvělého Kozinu z Psohlavců Karla Kovařovice (dříve hojně hrané dílo, škoda, dnes opomíjené). Vynikající frázování a nádherně lesklý závěr scény “by rostly děti k slávě svého rodu, pro Boha, pro vlast i svobodu “– ta tři vysoká Áčka na slově “svobodu” skutečně až fyzicky navozují pocit svobody, z naprosté volnosti lesklého, ač sametového zvuku, ta se nevytratí ani na úzkých vokálech.
Abych všechny snímky jen vysoce nechválil. Stretta Manrika z Verdiho Trobadoura je sice technicky jistá, jako vše, ale zde výšky ve falzetové funkci tolik nezáří, jako u barevně opojnějších předních italských tenorů a la di Steffano či Carlo Bergonzi, chci-li jmenovat současníky pěvce. Na CD je mu zřetelně bližší svět poety Rudolfa i lyrického Belmonta. Tato stručná retrospektiva Radioservisu je cenná. I pro mne, který ho ještě “stihnul” v prvních oborech na jevišti. Naopak Skřivánek ze Smetanova v Tajemství dokresluje pozdní období pěvce již v šesté dekádě věku, což je ostatně znát.
Po padesátce zaměřilo vedení Národního divadla Blachuta na charakterní obory, pamatuji osobně, že lesk hlasu již chyběl, ale lehkost a měkkost zůstala. Ztvárnil báječně (škoda přeškoda, že již nenahrál) Janáčkova pana Broučka v roce 1967, roli pěvecky velmi obtížnou! Poté byl obsazen do role Bendy v Jakobínu, kterou nahrál, ale to je pěvecky nenáročná, tenorově v nižší poloze napsaná partie, tam Blachutův hlas již tolik nevynikl. 
Ostatně kdo zná Blachuta až z jeho pozdní éry, de facto ho nezná. Poctivě a pro sebe s tolik typickou kumštýřskou pokorou a opravdovostí solidně vytvářel postavy nižších druhooborových tenorů, ale co platno – jeho parketa na věky věků byla jinde. U klasického Dalibora, Lukáše, Prince, Dimitrije, Ctirada i Laci, čímž zcela nechtě vytvořil tzv. blachutovský obor, z rolí dramatičtější charakteristiky v české opeře. Díky cenným snímkům z Československého rozhlasu se však nezbavím dojmu, že jeho parketou byl i ten vysloveně lyrický obor, tedy Ladislav Podhájský či Vít. Dík radiu se zachovala i skvostná nahrávka Jiřího “Pojď, má krásná dámo” z Bílé paní. Vřele doporučuji k poslechu! Dokládá citovaná slova Ericha Kleibera, že “Blachut je jeden z mála dnes opravdu světových tenorů” (řečeno roku 1948). Snad ji pan Ivan Ruml ve svém pořadu Krásné hlasy opět brzy pustí. Doklad pěveckého mistrovství je zde zcela zřejmý.
Ivo Žídek (1926 – 2003) je o třináct let mladší oproti Blachutovi. Je druhým významným tenoristou zlaté éry Národního divadla. Byl zřejmým dítětem Štěstěny. Jeho latentní pěvecký talent skvěle odhalilo školení u prof. Rudolfa Vaška. Ač se jevil prof. Vaškovi dle jeho knih jako “mutaci dokončující lyrický baryton”, správným vedením výcviku tzv. shora dolů se objevil skrytý tenor. A za pouhé dva roky Žídka dokázal připravit tak dobře, že ten v pouhých devatenácti letech už ztvárnil Massenetova Werthera na jevišti ostravské opery. Po třech letech, ovlivňován dirigentem Zdeňkem Chalabalou, se stal sólistou Národního divadla v Praze! Úžasný vzestup talentovaného pěvce ukazuje, jaké štěstí má mladý umělec, když včas narazí na pro sebe ideální školu, ale též tvůrčího dirigenta, který ho formuje oborově a výrazově a v jeho talent plně věří! 
Štěstěna Žídka provázela i nadále. Zatímco Blachut nemohl nabídky velkého světa přijmout, Žídkovi v roce 1956, kdy se začaly poměry u nás liberalizovat, bylo umožněno přijmout nabídku Wiener Staatsoper pro roli stálého hosta. Dobře dnes víme, jakou prestiž znamená tato přední světová scéna a naštěstí to tehdy věděl i ministr kultury Kopecký, dík své ženě, původem Vídeňačce. Osm let poté hostoval Žídek ve Vídni lyrický tenorový repertoár – Ottavia, Ferranda, Hoffmanna, Alfreda, ba i Carlose, logicky i českého Prince a Jeníka. Vídeň mu otevřela dveře Stuttgartu i Berlína. Ve Stuttgartu hostoval až do poloviny sedmdesátých let (pohotově se naučil přes noc německy Florestana, dnes by nemusel, znal by ho v němčině již z Prahy). U nás se Žídek zapsal do povědomí jako Jeník v Prodané nevěstě, kterého dovedl až ku “klasické” podobě, byl vynikajícím Smetanovým Vítem i Ladislavem, Dvořákovým Princem i Jiřím, skvělým Janáčkovým Števou, ale i Albertem Gregorem ve Věci Makropulos. Ve světové opeře se zaskvěl jako Hoffmann, Lenskij, Alfred (rozhlasová nahrávka s Tauberovou a Bednářem z roku 1958 je skvělá a čeká na své převedení na CD!). Ale též jako Ottavio, Florestan, Lohengrin, don José, Richard, posléze ba i Siegmund.
A nelze nepřipomenout celou řadu děl z 20. století! Stravinského Život prostopášníka, Brittenův Peter Grimes či Prokofjevův Pierre Bezuchov ve Vojně a míru, výtečně zahraný. A celá řada soudobých děl české tvorby. Na rozdíl od Blachuta, kterému dramatický obor byl dirigenty prostě určen, Žídek o něj vědomě usiloval. Chtěl interpretovat Wagnera, usiloval i o Smetanova Dalibora. Jeho parketa tam ale nebyla. Žídek byl nádherný, měkký, nosný, ale světlý lyrický tenor. Škoda, jeho kariéra byla sice od roku 1945 úctyhodně dlouhá, ale chtěná dramatizace mu ve druhé polovině sedmdesátých let kariéru zkrátila. Byť to bylo v páté dekádě věku, kterou málokterý tenorový hlas ve zdraví hlasovém “přežije”. Ostatně Wiener Staatsoper je dokladem mých slov, o kterých jsem jako pamětník jeho výkonů dost přemýšlel. Ve Vídni hostoval lyrické partie. Na dramatické ho nezvala a Wagnera ve světě nehostoval. Byť jako svědek musím akcentovat, že jeho Lohengrin (nejlyričtější Wagnerův heldentenor) na konci šedesátých let působil na scéně Národního divadla skvěle!Výběr Radioservisu jakoby chtěl doložit moje slova pro historii pravdivě hledaná. První snímky jsou z mladého období, tedy z doby hostování ve Vídni. Jsou z celého CD příznačně nejlepší, ba dokonalé. Cavattina Fausta z Gounodovy slavné opery Faust a Markétka je pružností, perfektním vedením frází i lehkou výškou (z piana krásně rozvinuté vysoké Cé na konci árie, přesně dle Vaškovy školy) doslova příkladná.
Dost nerad musím u Dvořákova Jakobína Radioservisu vytknout omyl v uvedeném duetu Jiřího s Terinkou. Je totiž uveden duet z 1. dějství a ba i doložen slovy duetu “Pohleď mi do očí…“ Jenže se ozve duet z dějství druhého ” V té trýzni stálé jak žíti dále, zda láska tvá to žádá”. Na tuto zjevnou chybu upozorňuji! Škoda tohoto snad přehlédnutí v programu. Tento druhý duet patří ale k tomu pěvecky nejlepšímu na CD. Spolu s Libuší Domanínskou je to ideálně zazpívaný duet. Hlasové modulace, měkké nasazení, dynamika, vše ve špičkové formě.
Další trojice nahrávek řízených dirigentem Rudolfem Vašatou pochází z roku 1971, tedy již období hrdinných partů. Proto je zde Lohengrin, Turandot a Dalibor. Všechna tato díla jsem viděl v daném roce i live, čili prazvláštní shoda. Z nahrávek působí nejpřesvědčivěji Lohengrin a jeho proslulé vyprávění o svatém Grálu. Krásně odvíjené dlouhodeché fráze, imponující dynamické rozvržení, pevné, svítivé výšky. Ostatně Lohengrin je v lyrické interpretaci dobře možný, je-li tato korunována širokou výškou. Ba i slovutný Karajan si v Žídkově době obsadil do této role (ale i do Stolzinga!) Reného Kolló, rovněž hlas v jádru lyrický, ale pravda, s dramatickým akcentem, do něhož se však Žídkův hlas trochu nutí… To je slyšet zejména v árii o svobodě z Dalibora… Je nejméně přesvědčivá, na přechodných tónech uměle překrývaná, byť dominantní výšky zní leskle a relativně široce. Velká Žídkova opora, dirigent Jaroslav Krombholc, který podporoval jeho snahy o hrdinné tenory, si ho však pro svoji první poblachutovskou nahrávku Supraphonu nezvolil. Sáhl po brněnském Vilému Přibylovi a potvrzuje tak moje častá slova, že opera vždy byla ryze tržní otázka a protekce v ní minimální. Neb vrcholných pěvců je prostě vždy nedostatek. A v nedostatku je protekce vždy dost omezena sama o sobě… Žídek měl měkkou dikci a rozpačité, jakoby hledané dramatické akcentace. To činilo jeho Dalibora méně přesvědčivého, než jsou jeho ostatní smetanovské kreace. Do třetice hrdinný Kalaf z Pucciniho Turandot. Viděl jsem Žídka v této roli a byl to fascinující zážitek. Na snímku se mě již tak absolutní nejeví, na snímku je to hrdinnost chtěná, v prostoru působil hlas suverénněji, volněji. 
Z pozdního období je volen Laca z Janáčkovy Pastorkyně (ač jeho pravá parketa byl Števa ve špičkové Voglově nahrávce Supraphonu, tam je nedostižný! ). Nevím proč netypický Laca, což byla role Blachutova a Přibylova, i Hlubkova. Když si jen srovnáme Fausta z jeho nejlepších pěveckých let, neunikne, že co bylo Žídkovou parketou, stává se na konci kariéry problémem. Lehkost tvoření, pružné výšky a zejména jeho vzácná schopnost modulací se zde mění, bohužel, v opak… Jeho výborný profesor Rudolf Vašek by neměl z tohoto období radost. Dramatizace a snaha o ni se dnes jeví jako určitý omyl, navíc zbytečný, když Žídek jako lyrický tenor byl de facto posledním opravdu velkým interpretem české lyrické literatury. Tuto tezi rád přejímám od významného českého soudobého operního dirigenta. Ten mi v rozhovoru řekl: „ Vy tady vidíte někoho, kdo by tak výtečně tlumočil Jeníka, Víta, Ladislava, Prince nebo Števu, či Michela?“ – „Ne, nevidím, to je fakt,“ šeptl jsem po chvíli pauzy… To je asi vizitka Žídka a jeho veliké kariéry, Vídeň i Stuttgart podtrhuje tato slova. Ostatně nikdo z českých tenoristů před Peterem Dvorským (a to je Slovák), ve Vídni ani Stuttgartu, což jsou přední evropské operní scény, pravidelně nehostoval. Tam, kde vládla čistota opravdové lyriky, tam byl Žídek špičkový, což prokázal v evropském kontextu jako málokdo jiný. Výběr na tomto CD dokládá vývojový oblouk pěvcův, ale chybí zde vrcholové výkony právě v lyrických oborech (krom Fausta). Toto lépe dokládá profilové CD pěvce, kde nechybí ottavio, Alfred, ale také Michel z Julietty Bohuslava Martinů, který nejvíce dokládá moji tezi o Žídkově ideální lyrice, v níž byl zcela jedinečný.
Oldřich Kovář (1907 – 1967) byl pěvcem poněkud jiného rodu, než byli Blachut a Žídek. Radioservis zde zajímavě, možná i trochu překvapivě, zvolil pěvce oboru tenoru buffo a charakterního. Což je v operním divadle de facto druhý obor, který vokální autoři píší v nižší poloze než obor lyrický i hrdinný. Ani do výšek nebývá vypjatý, obvykle je fixován autory oper po vysoké A. Proto se nazývá druhým oborem. Němci ho výstižněji nazývají spielfach, neboli herecký obor. Jak krásně toto vystihuje pěkná buffo role Franze v Hoffmannových povídkách Jacquese Offenbacha ve své árii : “Chtěl jsem být tenorem, s vysokým Cé, leč mám jen malý hlas, tož mi jde spíše o výraz… Můj hlas nemá ani objem, ani výšky, zato ale mám svoji pravou metodu…” Vtipná charakterizace oboru! 
Ale vážněji. Z uměleckého pohledu, nikoliv jen ryze pěveckého, je možno i v charakterním oboru vytvořit silnou stopu. To se v historii české opery podařilo po Karlu Hruškovi právě Oldřichu Kovářovi. A po něm už opět výrazně nikomu. Takže Radioservis volil dramaturgicky dobře. Kovář byl ve své době taktéž velmi populární umělec. V čem tato popularita tkvěla? Myslím, že zdaleka ne jen tím, že splynul na dlouhá léta s představou ideálního Vaška v Prodané nevěstě. Kovář byl již od roku 1936 činný v oblasti pop hudby, v ansámblu Setleři, jehož obliba byla mimořádná. Do Národního divadla byl angažován Václavem Talichem z Nuselské operety, také zde byl jistě další zdroj popularity. A podstatný byl též zájem rozhlasu a gramofonových firem. Záhy objevily půvab jeho hlasu pro písně z oborů zábavné hudby. Na scéně Národního divadla proslul vedle Vaška jako Smetanův Skřivánek a Michálek, či Dvořákův Benda v Jakobínu. Jeho hlas svojí zvukovou lahodou se dotýkal i lyrických oborů jako je Vojtěch v Blodkově V studni. Ale zvládal i Rossiniho koloraturního Almavivu nebo Davida ve Voglově nastudování Wagnerových Mistrů pěvců norimberských na konci padesátých let na scéně Národního divadla.
Na CD Radioservisu se Kovář prezentuje oběma áriemi Vaška, půvabně zazpívaným Michálkem z Čertovy stěny, což vítám jako skvělý dramaturgický tah! Proč zrovna árii Michálka? Protože pro nahrávku Supraphonu v roce 1960 si Chalabala zvolil pro Michálka Antonína Votavu, pohyblivější, virtuóznější typ pěvce. Tímto by ovšem zůstal Kovářův vycizelovaný Michálek pro historii neznámý. A to by zjevně byla velká škoda! Lyrické ambice na CD reprezentuje Blodkův Vojtěch v opeře V studni. Svojí ryzí kantabilitou, plynulostí instrumentální linie, které je jinak obecněji v charakterních rolích málo. Kovář vynikal v herecké drobnokresbě postav. Důkazem nad jiné je zde postavička Triqueta z Čajkovského Oněgina. Jeho hlas zní příjemně, vyrovnaně v barvě i ve vokalizaci, měkce až lahodně. Je zjevně “fotogenický”, což gramofonové firmy ostatně brzy objevily. Kovářova osobnost mistra malých rolí je Radioservisem vhodně připomenuta. Za sebe zmíním, že Kovář v šedesátých letech vyučoval zpěv na Konzervatoři v Praze až do své dosti předčasné smrti roku1967.
Suma sumárum – CD Tři čeští tenoři je výbornou připomínkou veliké éry české opery, kdy Smetanovo dílo v jeho plném rozsahu bylo stálou součástí repertoáru ND, taktéž ovšem Dvořák, Fibich, Janáček, ale i Martinů, Foerster. Profilace oborová v rámci české opery byla tak logicky snazší, než je dnes. Podstatné ale u vydaného CD je, že ukazuje ve stručné zkratce tři velké umělce a sahá k méně známým nahrávkám. Nijak nesouvisí s obecněji známými nahrávkami Supraphonu, takže nezřídka pěvce ukazuje v rolích, které jsou objevem i pro ty, kdož pěvce ještě zažili na jevišti Národního divadla v Praze a samozřejmě též na scéně tehdy Smetanova a Tylova divadla, které pod správu Národního divadla bez problémů dneška spadaly.
Hodnocení CD autorem článku: 100 %
Tři čeští tenoři – Beno Blachut, Ivo Žídek, Oldřich Kovář
Beno Blachut – Giacomo Puccini: Bohéma (árie Rudolfa), Giuseppe Verdi: Trubadúr (árie Manrika), Ruggiero Leoncavallo: Komedianti (árie Cenia), Wolfgang Amadeus Mozart: Únos ze serailu (árie Belmonta), Richard Wagner: Mistři pěvci norimberští (píseň Waltera Stolzinga), Karel Kovařovic: Psohlavci (árie Koziny), Bedřich Smetana: Tajemství (píseň Skřivánka)
Ivo Žídek – Charles Gounod: Faust a Markétka (cavatina Fausta), Antonín Dvořák: Jakobín (duet Terinky a Jiřího), Bedřich Smetana: Dalibor (árie Dalibora), Richard Wagner: Lohengrin (árie Lohengrina), Giacomo Puccini: Turandot (árie Kalafa), Tosca (árie Cavaradossiho), Leoš Janáček: Její pastorkyňa (duet Jenůfy a Laca)
Oldřich Kovář – Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta (dvě árie Vaška), Čertova stěna (árie Michálka), Vilém Blodek: V studni (árie Vojtěcha), Petr Iljič Čajkovskij: Evžen Oněgin (píseň Triqueta)
Spoluúčinkují Libuše Domanínská a Antonie Denygrová, Pěvecký sbor Čs. rozhlasu v Praze, sbormistr Jiří Pinkas, Pražský rozhlasový orchestr, Orchestr Národního divadla v Praze a Smetanova divadla řídí František Dyk, Rudolf Vašata, Alois Klíma, Josef Kuchinka, Vlastislav Antonín Vipler, Zdeněk Chalabala a Jan Hus Tichý.
Archivní nahrávky Českého rozhlasu v Praze z let 1950 až 1984, celkový čas 72:54
Radioservis
Foto archiv Národního divadla
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
