Tvůrčí ohlédnutí za Únorem 1948

Může se zdát, že výročí Února 1948 bylo v uplynulých dnech připomenuto více než dost – když se ale střízlivě podíváme, kolik původních kulturních akcí se k němu vázalo, bylo jich nemnoho. Mnozí mají sice jasný názor, že ten Únor 1948 byl zlo, ale příležitostí připomenout tehdejší události alespoň v základních souvislostech bylo méně, než se možná zdá. O to větší uznání si zaslouží koncert, který v úterý realizovala Plzeňská filharmonie ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů a Fakultou designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni. Všichni pořadatelé dali do projektu to nejlepší, co mohli, a přímým přenosem se nakonec připojil i Český rozhlas 3 Vltava. Název koncertu parafrázoval heslo „čelem k masám“ – ale jeho hlavním obsahem bylo to, že se postavil čelem k nesnadnému tématu.

Krátké ohlédnutí může začít přiblížením výtvarné stránky, protože hlavní sál plzeňské Fakulty designu a umění se proměnil v industriální prostor, kde nechyběl ostnatý drát, pytlovina pro vězeňské mundúry ani desítky plakátů na motivy, které pamětníci dobře znají z časů komunistické propagandy. A jak během koncertu připomněl děkan fakulty Josef Mištera, studenti na artefaktech pracovali i v rámci výuky, což považuje za jeden ze způsobů, jak lépe pochopit povahu a postupy minulého režimu. Řada studentů byla i v publiku skoro zaplněného sálu, takže pořadatelé nenechali ani po této stránce nic náhodě.

Ještě před samotným začátkem navodil stísněnou atmosféru návratu do minulosti závěr Šostakovičovy Deváté symfonie, která zazněla do sálu z vysílání Vltavy v historické nahrávce své české premiéry pod taktovkou Rafaela Kubelíka. Úvodní skladbou večera byl asi nejslavnější socialistický hit, který sloužil po desetiletí jako znělka večerní zpravodajské relace Československého rozhlasu. Jeho autorem je Jan Seidel a nese název Kupředu levá, zpátky ni krok. Zazněla jen instrumentální verze, ale publikum bylo i tak dost zaskočeno. Skladby podobného typu ovšem tvořily v programu jen menší část – kromě úvodního hitu ještě skladba Budujeme Václava Dobiáše a Rozkvetlý den Radima Drejsla. V kontextu informací o padesátých letech to působilo mrazivě, ale za povšimnutí stojí, že třeba zmíněný Rozkvetlý den by v jiné souvislosti zněl jako příjemná muzikálová melodie doby dnešní…

Těžiště koncertu bez přestávky bylo ovšem v jiných dílech. Od Radima Drejsla, který zemřel v roce 1953 ve třiceti letech za nevyjasněných okolností, zazněla ještě první věta jeho Symfonie pro smyčce. Mladistvá kompozice, evokující Stravinského i Šostakoviče, věrně odrážela vnitřní muka člověka uprostřed příliš složité doby. Následující Ouvertura č. 2 Miloslava Kabeláče ovšem zapůsobila skoro jako zjevení – svou vnitřní logikou, zajímavou prací s rytmem, který má naléhavý vnitřní puls. Málo uváděné dílo bylo asi největším objevem dramaturgie, pod kterou byl podepsán historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Martin Tichý a skladatel Tomáš Ille.  Následovala Předehra pro orchestr Bohuslava Martinů – je vcelku nenápadnou příležitostnou skladbou z roku 1952, která se obvykle do repertoáru nedostane, protože zůstává ve stínu velkých pozdních symfonických děl. V kontextu tohoto programu ovšem vyzněla jako lyrická skladba s typickými idiomy. Emigrant Martinů jako by do programu vnesl vroucnost a něco ze starší romantické tradice české hudby.

Závěrečným číslem bylo dílo v podstatě známé a slavné, ale na programech koncertů rovněž vzácné – Moravské taneční fantazie Klementa Slavického. Je pozoruhodné, jak se Klementovi Slavickému podařilo spojit jakoby lidový charakter moravského folklóru s velmi sofistikovanou kompozicí. A v kontextu padesátých let to opět byl tak trochu dotek bohatšího a svobodnějšího světa. Člověk musí zpětně ocenit i to, že první a dodnes klasickou nahrávku této skladby pořídil už Karel Ančerl s Českou filharmonií. Tomáš Brauner s Plzeňskou filharmonií dali hráčsky náročné skladbě kus muzikantské živelnosti a vtipu.

Moderátoři koncertu Pavel Ryjáček a Petr Kadlec krátce uvedli každou skladbu a zvali postupně na pódium ke krátkým rozhovorům hosty i zástupce pořadatelů. Po ředitelce Plzeňské filharmonie Lence Kavalové, která podobným projektům velmi fandí, promluvil i historik Martin Tichý z Ústavu pro studium totalitních režimů, spoluautor dramaturgie, a hlavně autor rozsáhlého textu v programu, který obsahoval jak rekapitulaci únorových událostí, tak portréty všech uváděných skladatelů. Sešit s programem byl tentokrát mnohokrát obsáhlejší než na kterémkoli pražském koncertu… A text stál za prostudování.

Slovo dostala publicistka Petruška Šustrová a nakonec historik Ondřej Matějka, náměstek Ústavu pro studium totalitních režimů – s akcenty směrem k současnosti. Koncert, který si nenechal ujít ani nedávný prezidentský finalista Jiří Drahoš, měl velmi působivou atmosféru. A i když na něj šel člověk s pocitem, že vlastně ví, o čem to bude, propojení hudby, slova a místa prostě působí ještě jinak, než když člověk studuje historická fakta. A neméně zajímavé je slyšet v bezprostředním sousedství skladby tak rozdílné úrovně z téže doby – i toho by se na koncertech mohlo využívat víc. Snad se koncert líbil i na vlnách Českého rozhlasu Vltava, ostatně pořádající instituce angažovaly dva bývalé dobré redaktory a moderátory této stanice.

Koncert samozřejmě otevíral mnohem více témat, než kolik se jich dá během hodiny a půl obsáhnout. Ale právě proto by takových mělo být víc. Přidají se další? V Plzni se zatím na září chystá podobně koncipovaný koncert k výročí Mnichova.

 

Tvůrčí ohlédnutí za Únorem 1948 aneb Čelem k masám?
Dirigent: Tomáš Brauner
Moderátoři: Petr Kadlec, Pavel Ryjáček
Plzeňská filharmonie
27. února 2018 Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara Plzeň

program:
Jan Seidl: Kupředu levá, zpátky ni krok
Václav Dobiáš: Budujeme
Radim Drejsl:
– Rozkvetlý den
– Symfonie pro smyčce, 1. věta
Miloslav Kabeláč: Ouvertura č. 2, op.17
Bohuslav Martinů: Předehra pro orchestr, H. 345
Klement Slavický: Moravské taneční fantazie

www.plzenskafilharmonie.cz